Přes práh dospělosti - 35. Nesmazatelný obrázek v mé duši

Můj příchod do chaty vyvolal hotové pozdvižení.
„Lýdie, co... co tu děláš?“ vyhrkl Slávek neopatrně.
„Snad se Tomášovi... snad...“ koktala Regina zděšeně.
„Chce být sám,“ hlesla jsem, aniž bych se dokázala podívat někomu z nich do očí, a pak příkře dodala: „A já taky.“
Popadla jsem svou mikinu a zamířila ven.
„Počkej, co chceš dělat?“ zadržel mě starostlivě Patrik.
Bez ohlédnutí jsem odpověděla: „Nic. Čekat.“
Nikdo mě víc nezdržoval. Moji nejlepší přátelé pochopili, že v této chvíli pro mě už neexistuje pomoc. Ano, nemohla jsem nic dělat, jen čekat. Na co? Na konec, který byl téměř na dosah.

Seděla jsem u dřevěného kříže nad přehradou a s nejhlubší nenávistí proklínala to místo, kde jsem přišla o dvě lásky svého života... a nevěděla, jestli mám ještě sílu jít dál...
Když duše trpí víc než tělo dokáže,
pak věř, že se to mělo stát...
Až čas ti nejlíp jasně ukáže,
co mělo ti to všechno vlastně dát.
Tak začni déle než na chvíli
žít prostě tady a teď.
Snaž neotáčet se nazpátek,
ač v minulosti může být určitá odpověď.
...a zavři ty dveře, co dovedly tě až sem,
pak řádně se rozhlédni kolem sebe.
Vždycky je další cesta ven...
...ven anebo hlouběji do tebe.
Se zakaleným pohledem jsem se rozhlédla kolem. Svět vypadal stále stejně. Les šuměl a zářil ve třpytu letního slunce, voda pode mnou v přehradě se poklidně leskla, na hladině se odrážely skály lemující břehy, nebe bylo čistě modré, všude okolo jen ticho všemocné přírody... Ano, ve vnějším světě se nic nezměnilo, to jen můj vnitřní svět byl náhle jiný...
V dálce jsem zahlédla skupinku koupajících se lidí. Matka, otec a jejich dvě malé děti.
Ano, tak to má být... Tak proč jsem ve svém životě musela přijít o lásku rodičovskou, sourozeneckou, mileneckou...
Nešťastně jsem zavřela oči a představila si v mysli obrázek, který jsem právě zahlédla ve skutečnosti. Muž a žena na pláži se změnili v Tomáše a Lýdii, kolem kterých se vesele proháněly dvě malé děti... Tomáš se sklonil nad rozesmátou holčičkou, chytil ji pevně oběma rukama pod pažemi a posadil si ji na ramena. „Jen se podívej, jak jsi teď veliká! Jsi větší než máma i táta!“
Já si ve svých představách vzala do náručí ještě menšího chlapce a také si ho dala na ramena.
„A hurá na ně! Tenhle veliký chlap dokáže všechny porazit!“
Šťastná čtveřice se dál bavila...
Ano, jsou silní, neporazitelní, patří jim svět... protože jsou spolu. Děti jsou ještě sice malé a ví pramálo o tom, co je čeká, ale nebojí se poznávat, vrhat se do víru života a jeho spletitých překážek, protože nejsou sami... Taky nejsem sama. Mám své přátele, mám svou lásku k životu, pořád mám co ztratit, stále se mám za co bít...
Za zavřenými víčky jsem si promítala svůj život, všechny detaily, na které jsem si jen vzpomněla...Znovu jsem potkávala tolik skvělých lidí, poznávala v nich své blízké... Někteří mě zklamali, jiní mě nikdy nezradili... Krásné i ošklivé chvíle – to všechno k životu patří. Jen Tomáš tvoří zvláštní část mého osudu... Je všude, i tam, kde jsem ho dřív necítila. Vidím ho v každém, koho jsem kdy měla ráda, je součástí každé mé krásné vzpomínky.
Říká se, že když člověk umírá, promítá se mu celý jeho život a dokáže spravedlivě soudit, co bylo dobré a co špatné, nic si nepředstírá. A není sám... I když teď nejsem u něho, není sám, je s ním moje láska a nejen ta moje. A tam, kam teď odejde, potká mého bratříčka, bude mu vyprávět o naší lásce, o tom, že naše vzpomínky neumírají...
Nechci žít věčně, být navždy mladá,
chci jen možnost milovat, mít někoho ráda...
Nechci odhalit záhady minulosti,
já chci jen lásku přítomna a budoucnosti...
Nechci znát odpověď na každou otázku,
já chci jen spoléhat na lásku...
Nechci, aby vše bylo bezpečné, stejné,
já chci jen na světě bytosti věrné...
Nechci neznát bolest a strach,
já chci jen dokázat, že každý vztah
může mít v sobě kousíček lásky, porozumění,
vždyť už ta slova nás k lepšímu mění.
A pokud nemiluješ, nežiješ, nemáš boha,
tvoje pouť pozemská je natolik strohá,
že když potkáš štěstí, co podá ti samo ruku,
buď zemřeš úlekem nebo zmizíš na útěku...
Avšak sám před sebou
a tvá naděje s tebou...

Nebesa hořela červánky, les kolem zavíral oči svých kvítek, voda temněla ve svých hloubkách a ticho dostávalo svou novou podobu nočního života. Pozorovala jsem usínající nebe a zdálo se mi, že se sluncem odchází víc než jen den... V jeho ohnivém kotouči jsem pozorovala Tomášovu zamyšlenou tvář.
Sbohem, miláčku...
„Lýdie?“ ozval se za mnou něčí hlas.
Ohlédla jsem se a hleděla do Tomových zelených očí.
„Prosil mě, abych ti vyřídil, že do poslední chvíle cítil, jak ho miluješ a děkuje ti, že jsi ho nechala odejít, protože musel... Lýdie, Tomáš před chvílí zemřel.“
Proč jsi mě tu nechal, miláčku? Já chtěla odejít s tebou!
Na nebi se objevila první hvězda a hladina přehrady hned odrazila její navlas stejné dvojče. Byly totožné, byly jedna druhou, a přece nekonečně vzdáleny... Jedna byla skutečná a druhá byla jen odrazem. Má hvězda života stále zářila na nebi, avšak z té Tomášovy zůstala jen vzpomínka, odraz v mém životě...
Anebo se právě on probudil z krátkého snu, který já musela snít dál...?