Přes práh dospělosti 34. - Prosím, nech mě odejít...

Uběhly další tři těžké dny, během kterých Tomáš stále častěji upadal do bezvědomí. Přicházel k sobě už jen zřídka, ale pokaždé, když se vzbudil, byla jsem u něho... Třetí den se za celých čtyřiadvacet hodin vzbudil jen jednou a jeho jediná, tichá slova zněla: „Mám vás všechny moc rád... Na tohle jediné, prosím, nikdy nezapomeňte... A tebe, Lýdi... tebe miluji víc než svůj život...“
Po těchto slovech jsem se rozplakala tak moc, že jsem nedokázala přestat. Cítila jsem, že se Tomáš loučí. Bylo to možná úplně naposledy, co otevřel oči a já se mohla dívat do těch milovaných zelených očí, které nezadržitelně vyhasínaly...
Čtvrtý den, právě když přišli na chvíli i Patrik, Regina, Slávek a Iva, a já se na pár minut mohla schoulit v jejich náručí, Tomáš pomalu otevřel oči a zvláštně se na nás podíval. S neskrývanou radostí jsme se kolem něho shlukli.
„To je skvělé, mám tady své přátele a svou lásku...“ zašeptal na přivítanou a chabě se usmál.
„Nic neříkej, miláčku, neplýtvej silami,“ položila jsem mu roztřeseně prst na ústa.
Smutně se na mě podíval. „Tak... tak mi něco řekněte vy.“
S obavami v očích jsme se po sobě všichni podívali a nevěděli, co říct.
Slávek se tedy posadil k němu na postel, jemně mu stiskl ruku a polohlasně mu s úsměvem oznámil: „Já a Ivča... miluju ji.“
Tomáš se šťastně usmál. „Tak jsi ji přece poznal...“
„Ano, poznal jsem konečně svou lásku a jsem vám všem za všechno moc vděčný, zvlášť tobě, Tome, že jsi... že jsi mě s ní seznámil a máš Lýdii...“ dodal Slávek a se zvláštně něžným pohledem, který bych si s ním nikdy dřív nedokázala spojit, chytil druhou rukou Ivu kolem pasu a upřeně se jí zadíval do očí.
„Ani nevíte, jakou z toho mám strašnou radost,“ málem se rozbrečel Tomáš a podíval se na mě.
Sedla jsem si na druhou stranu jeho postele, jemně ho pohladila po tváři, a pak směrem ke Slávkovi a Ivě prohlásila: „Ivča je nejlepší holka, jakou jsi mohl získat, Sunny.“
„Já vím... a jsem rád, že jsi mě tenkrát otevřela oči, Shady,“ ušklíbl se trochu.
„A já jsem rád, že jste teď všichni šťastní,“ hlesl Tomáš a zavřel oči.
Slávek mu se slzami stiskl znovu ruku a sotva slyšitelně řekl: „Drž se, kamaráde.“
Totéž udělali i Patrik, Regina a Ivča. Nikdo z nich nedokázal docela potlačit slzy. Loučili se s ním... navždy?

Odpoledne se chýlilo ke konci a Tomáš stále nevnímal. Byla jsem unavená, ale nikdo mě nedokázal přemluvit, abych odešla. Cítila jsem, že právě teď musím vydržet nejvíc...
Téměř v polospánku jsem náhle zaslechla slabé volání mého jména. Otevřela jsem oči a pohlédla do Tomášových vystrašených očí.
„Miláčku, co se děje?“ zeptala jsem se přiškrceným hlasem a sklonila se nad něho.
„Chci, abys odešla, Lýdi...“ vyřkl svou prosbu.
„To nemůžu! Proč po mně něco takového chceš, Tome?“ nechápala jsem, co to po mně žádá.
„Prosím, lásko...!“ vrhl na mě úpěnlivý pohled.
Chvíli jsem tiše, nehnutě seděla jako zkamenělá.
„Miluju tě, Lýdi, a nikdy tě milovat nepřestanu... Prosím tě, uchovej si naši lásku v srdci... ale nenech se jí svazovat... musíš žít dál, znovu se zamilovat... i když ti to teď připadá nemožné... ty to dokážeš... nesmíš zahořknout, miláčku...“ vysvětloval mi z posledních sil.
Neměla jsem sílu cokoli odpovědět, jen jsem ho zmateně a zoufale pevně objala.
Jemně mě odstrčil a těžce pokračoval: „Odejdi, lásko, strašně moc tě prosím... Opusť mé tělo tady a odnes si mě navždy ve svém srdci...“
Nedokázala jsem... nechtěla jsem v tu chvíli pochopit, proč musím odejít! Proč mě o něco takového tak zoufale a příkře žádal?! On to také nechtěl! Nechtěl mě nechal jít, ale cítil, že to musí
98
udělat...
„Neměj mi to za zlé, lásko, prosím... miluju tě... Ale teď musíš odejít, prosím!“ hlesl roztřeseně.
„Miluju tě, Tome... nedokážu odejít!“ přesvědčovala jsem ho, tisknouc ho ze všech sil k sobě.
„Prosím...“ zašeptal téměř bez dechu a políbil mě. „Jdi...“
Zvedla jsem se, ale nedokázala pustit jeho ruku. Podíval se na mě s bolestným, prosebným výrazem.
Jeho ruka pomalu vyklouzla z mé a padla na postel.
„Miluju tě, Tome...“ vzlykla jsem naposledy a s nepopsatelnou bolestí uvnitř celé své bytosti jsem se vzdalovala ke dveřím.
„Miluju tě, Lýdi... Osvobodila jsi mě...“ vzdychl roztřeseně Tomáš.
S největším sebezapřením jsem stiskla kliku a začala otevírat dveře. Nikdy jsem necítila tolik bolesti jako v tu chvíli, kdy jsem ho musela opustit... Všechno se proti tomu bouřilo, bránilo mi odejít... Ale kdesi hluboko v duši, ne v mysli, mi tichounký hlásek našeptával: „Když zůstaneš, ublížiš sobě i jemu...“
Naposledy jsem se otočila...
„Musíš, Lýdi, prosím...“ ozvalo se z pokoje.
Jako šílenec jsem vyběhla na chodbu a jako smyslů zbavená, v srdci s bodajícím pocitem, že umírám, jsem se řítila pryč.
„Lýdie, kam běžíš?“ zarazil mě pan Hort.
Prudce jsem se mu vysmekla a se zoufale bolestným výrazem jsem na něho vykřikla: „On mě tam nechce! Chce umřít beze mě, sám!“
Otočila jsem se na podpadku a vyrazila z nemocnice. Až venku jsem si uvědomila, že jsem řekla právě to, co po mně Tomáš žádal...

Moje jediné poslední přání bylo, abys tu se mnou zůstala do poslední chvíle mého života, Lýdi... Ale tvá přítomnost mě nedokázala pustit tam, kam jsem už musel odejít... Tam, kde se opět jednou shledáme... už navždy.