Přes práh dospělosti - 33. Jak jsem potkal sám sebe

Lidé do Tomášova pokoje přicházeli a zase odcházeli, ale já nebyla schopna hnout se od něho ani na chvíli. Byla jsem rozhodnutá vydržet u něho do poslední chvíle...
„Lýdi, prosím tě, tamhle v kapse mám ten tvůj deníček, mohla bys mi ho podat?“ poprosil mě, ukazujíc ke svým kalhotám, aniž by k tomu místu otočil hlavu. Sebemenší pohyb mu dělal velké potíže, dokonce i mluvit pro něho bylo čím dál složitější. Občas jsem měla dojem, že je duchem úplně někde jinde...
Podala jsem mu deníček a posadila se k němu na postel. Pomalu mě chytil za ruku, zvedl ji z přikrývky a vtiskl mi deník do ruky s tichými slovy: „Vracím ti ho s nekonečnými díky, Lýdi. Je to úžasný příběh. Jsem rád, že jsem ho stihl přečíst alespoň tu část, co jsi do této doby napsala, protože mi to opravdu strašně moc dalo. Našel jsem v něm všechno, co jsem měl – tebe a mě, naše pouto, naše poslání. Konečně jsem potkal sám sebe, svoje já a zjistil jsem, že všechno, co můj život potřeboval, jsi byla ty se svou láskou a pochopením, co mi otevřelo oči... Miluju tě, Lýdi!“
Slabě jsem se na něho usmála a při polibku mu pošeptala: “Ano, miláčku, proto jsem ti to dala přečíst. Museli jsme konečně přestat prchat sami před sebou...“
Tomáš neznatelně pokýval hlavou a v jeho očích se na pár vteřin objevil opět ten nepřítomný výraz. Ano, jen na těch pár krátkých okamžiků, na které se ocitl v tom druhém světě...
„Lýdi,“ ozval se náhle překvapivě hlasitě, „co bude s Michalou a Markem?“
Pokrčila jsem smutně rameny a pomyslela si: Nejspíš skončí jako náš skutečný příběh...
Tomáš jakoby četl mé myšlenky, na mě vylekaně vyhrkl: „Nechceš je, doufám, nechat skončit jako...“
„Na nich už přece nezáleží, je to jen příběh, miláčku, záleží jen na nás...“ utěšovala jsem ho.
„To neříkej, lásko, vždyť jejich osud záleží jen na tobě, leží v tvých rukou!“ přesvědčoval mě zoufale.
Úplně mě svou reakcí překvapil. Nechápala jsem, proč se tak bije za postavy, které žijí jen v knížce...?
„Nejsem Bůh, Tome, abych řídila nečí život.... ani Boha nechápu,“ odpověděla jsem sotva slyšitelně.
„V každém z nás je kus Boha, Lýdi, ta schopnost milovat a tvořit... to je ta božská podstata v nás všech! To je to tajemství smyslu života, které hledá každá duše na tomto světě...“
Po těchto slovech padl zpátky do peřin, těžce oddechoval a nevnímal. Už ne jen na krátké vteřiny, ale na dlouhé minuty pro něho čas přestal existovat...
A já si nebyla jistá, o čem to vlastně mluvil. Můj „zdravý rozum“ mi říkal, že blouzní, že se děje to, před čím mě doktoři varovali – nádor mu metastázoval do mozku a některá centra už nefungují tak, jak by měla... Ale něco uvnitř mě, ten tichounký hlásek hluboko v mé duši... ten souzněl s jeho slovy v naprosté harmonii. Cítila jsem ten hluboký smysl jeho slov... Ale pochopit jsem měla až mnohem, mnohem později.
„Miláčku...“ ozval se konečně. Rychle jsem se k němu naklonila a políbila ho na tvář.
„Jsem pořád u tebe, lásko,“ zašeptala jsem a nevmímala slzy, které mi stékaly po tvářích.
Spokojeně se usmál a řekl: „Je pro mě stále těžší být tady, v tomhle poničeném těle... Víš, tam je to jako v tvé knížce... Je tam Michala s tvou tváří a duší a Mark má zase moje rysy a mé srdce... Brzy zůstanu s nimi, miláčku, neboj se o mě, je tam tak zářivě krásně... Jsme tam spolu a nic nás nemůže rozdělit...“
Jeho tvář se leskla slzami stejně jako ta moje. Jeho slova mě děsila, ale zároveň jsem cítila zvláštní úlevu... v tom jiném světě už nebude cítit bolest.
Od dveří se ozvalo nejisté zaklepání. Do pokoje vešla zachmuřená paní Hortová.
„Mami, dobře, že jsi tady...“ vzdechl unaveně Tomáš.
Máma k němu došla celá roztřesená a sklonila se nad jeho slabým tělem. „Chlapečku můj...“ špitla a rozplakala se.
„Kéž bych z vás mohl odejmout tu trýzeň, kéž byste viděli, do jak nádherného světa odcházím... Nechci, abyste se kvůli mně trápili, vždyť už jsem vám způsobil dost bolesti... Snad si ani nezasloužím odejít do té krásy...“ vyslovoval Tomáš pomalu a sotva slyšitelně.
„Tome, neodcházej nikam, zůstaň tu s námi...“ kroutila vzdorně hlavou jeho máma.
„To nejde, maminko...“ usmál se na ni láskyplně.
„Tome, miláčku, i zázraky se přece dějí...“ hlesla s poslední nadějí.
„Ano, maminko, já už ty své všechny zažil... Mám vás a vaši lásku, našel jsem ji na konci svého života a to je ten největší zázrak a dar, kterého si nesmírně vážím... Teď už znám jeho hodnotu, dnes už to všechno dokážu ocenit... Můj život je naplněn, došel jsem poznání, které jsem hledal...“ vysvětlil smířeně a šťastně.
Paní Hortová už nic nenamítala. Objala svého syna a usedavě se rozplakala. Tomáš ji jemně hladil ve vlasech a po tváři a utěšoval ji: „Maminečko moje milovaná, ty víš, co pro mě znamenáš, a že tě tu nerad nechávám samotnou... Ale ty ve skutečnosti nikdy nebudeš sama, jen mě nech žít dál ve svém velkém srdci, prosím...“