Přes práh dospělosti - 32. Láska zná odpověď

Brzy se v nemocnici objevili i Regina, Patrik, Slávek a Ivana a Tomášův pokoj byl najednou plný života...
„Tome, mám podezření, že si pleteš dny! Chtěls sem přece nastoupit až zítra,“ přivítal se s ním Slávek, pokoušejíc se o vtip. Musel se asi hodně přemáhat, protože jsem si nemohla nevšimnout, jak se zděsil, když poprvé zahlédl zesláblého Tomáše.
Tom se na něho šibalsky usmál a odpověděl: „Jo, to bude asi tím, že jsem kdesi zabudol svůj kapesní kalendářík a...“ Najednou se zarazil a jeho výraz se zkřivil bolestí. Vyčerpaně vzdychl: „Promiň, kámo, ale už to nedokážu. Teď je to jen na vás, já svůj humor nejspíš nechal ležet u toho kříže v lese.“
„Ale, Tome, tak si ho tam zase vyzvedneš,“ podíval se na něho prosebně Patrik.
Tomáš se na něho spokojeně usmál: „Ne, já už ne, ale až půjdete kolem, nenechte ho tam jen tak opuštěně ležet, vemte ho a rozdělte mezi sebe... Patří jenom vám... Abyste na mě vzpomínali jen vesele.“
Nikdo nic nenamítal. Všichni jsem cítili, že mu to nemá cenu rozmlouvat.
„Jo, málem bych zapomněla,“ změnila rychle Regina téma. „Něco jsem ti přinesla.“ Vytáhla z kapsy malou knížečku a položila ji Tomovi na pokrývku.
Vrhl na ni překvapený pohled. „To je přece můj dárek pro tebe k narozeninám! Snad mi ho nevracíš?“
„Nene, kdepak, to bych si nedovolila a pochybuju, že bych se dokázala s něčím tak blízkému mému srdci rozloučit... Jen jsem ti ji chtěla půjčit, aby sis ji přečetl. Není to jen obyčejná knížka, ale to jistě víš... Je v ní tolik úvah o lásce, jako má rok dní a každý si v ní najde tu svou, která je mu určena. Možná ti její slova napoví zase něco víc o tobě samém...“ promlouvala mu přímo do duše. „A třeba i o tvém poslání...“
Tomáš vzal do rukou malou knížečku s názvem Úvahy moudrých o lásce a otevřel ji. „Toho jsem si vážně nevšiml... To znamená, že každý den si můžeš přečíst něco jako motto dne, že? To je skvělý. Zkoušeli jste si najít, jaká úvaha přináleží datu narození každého z vás?“
„No jasně,“ přisvědčila. „Tak například Lýdie má jednatřicítku, protože je 31. ledna. Přečti si ji.“
Tomáš nalistoval číslo třicet jedna a nahlas přečetl: „Kdo miluje, vidí milovanou bytost takovou, jaká vyšla ze stvořitelské ruky Boží...“ Uneseně zavrtěl hlavou a prohlásil: „Lýdi, to se na tebe přesně hodí!“
„To víš, že jo, na každého se hodí ta jeho. Schválně si najdi taky tu svoji...“ ujišťoval ho pro změnu Patrik, ale Tomáš ho zarazil: „Ne, moji ne, nejdřív chci znát ty vaše. Co třeba... ty, Slávku?“
Slávek se potměšile zašklebil a řekl: „Já jsem sedmnáctýho listopadu, což je tři sta dvacet jedna.“
Tom rychle našel jeho číslo. „Nemilujeme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy!“
„Já vím, měl bych s tím něco udělat,“ pronesl Slávek sebekriticky.
„Jak říká Ivča, sebekritika je první krok k nápravě!“ mrkl Tomáš na Ivu, která okamžitě zčervenala. „Jaký číslo máš vlastně ty?“
„Já jsem druhýho prosince, číslo tři sta třicet šest,“ usmála se rozpačitě.
Pochopili jsme vzápětí. „Láska, která se konkrétně nijak neprojevuje, není láska.“
„Máme to, jak se zdá, oba na stejný brdo, takže bysme s tím možná mohli zkusit něco udělat spolu,“ podíval se na ni vyzývavě Slávek.
Ivča jen pokrčila rameny a ještě víc zčervenala.
„Pak nás můžete informovat o případném úspěchu, ale teď vás necháme svému osudu,“ mrkl na ně Tomáš významně, a pak se otočil k Regině. „Tak jaký číslo seš ty a jaký Troj?“
„Troj je dvacátýho května, takže sto čtyřicet sedm. A je to fakt sranda!“ ujistila ho.
„Takže tady píšou, že Trojík... život žije pouze z lásky!“ oznámil Tomáš pobaveně a pak dodal.
„Hádám, že Džína tě bude doplňovat i v tomhle směru.“
„Jojo, já jsem, jak víš, desátýho července, to jest sto devadesát jedna.“
„No jo, a máme to tady – lásce není nic příliš,“ oznámil nám Tomáš úvahu, která se nacházela pod tímto číslem. „Záviděníhodná harmonie. Co dodat?“
„Nic, jen aby sis konečně našel svoje číslo,“ vybídla ho Ivča.
„Fajn,“ souhlasil, „já jsem dvacátého října.“
Slávek vytáhl pohotově z kapsy kalkulačku a za všeobecného smíchu začal zapáleně počítat. „Dvě stě devadesát tři!“ oznámil po chvíli vítězoslavně.
Tomáš se podíval do knížky a jeho výraz zněžněl. Nahlédla jsem mu přes rameno, a pak se dojatě usmála.
„Přečti to, Lýdi, prosím, je to i o tobě,“ vyzval mě roztřeseně.
Přijala jsem od něho nabízenou knížečku a tichým, zastřeným hlasem přednesla: „Plášť lásky zakrývá všechny chyby.“
„Ano, Lýdi, taky jsme dosáhli harmonie,“ zašeptal. „Tak jako Regína a Patrik žijí ze své lásky a ví, že pro ni není nic příliš, tak i my jsme našli společnou cestu. Miluješ mě takového, jaký jsem se všemi mými klady i zápory a má láska k tobě dokázala překrýt mé hříchy minulosti. Ať se stane cokoliv, vím, že můj život měl smysl. Stalo se to, co se mělo stát a je to tak správně. Jsem šťastný, že mám tebe, lásko, a opravdové přátele.“
Na tento den pod číslem dvě stě tři stálo napsáno: Žijte lásku, hledejte lásku – ta vám pokaždé napoví, co máte dělat.
Šťastný ten, kdo jí vždy porozumí...