Přes práh dospělosti - 31. Tam, kde se ztrácejí naděje...

„Nenávidím nemocnice a nejradši bych odsud utekl! Jen kdyby to bylo aspoň trochu možné...“ svěřoval se mi Tomáš ve svém nemocničním pokoji, když nabral po pár hodinách spánku zase trochu síly. „Nejhorší je pocit, že se v té veliké bílé posteli ztratím a nikdo už mě víc nenajde.“
Ano, opravdu se v té hrozné nemocniční posteli zdál tak bezbranný a ztracený...
„Nejsi a nikdy nebudeš sám, Tome, to ti slibuju,“ přesvědčovala jsem ho tiše, zvedla jeho ruku z pokrývky a přitiskla si ji na ústa.
Slabě se na mě usmál. „Ne, s tvou láskou nejsem niky sám, Lýdi. Kdybys nebyla se mnou... už bych tu teď nebyl.“
Zamračila jsem se. „Takhle nemluv, Tome. Víš přece, jaká je to blbost myslet na něco, co není a mohlo by být.“
Bláznivě se zasmál: „Myslím, že už mě dohonila tvrdá realita... a já se jí vzdávám.“
„Tomáši, nech toho. Tohle ti vůbec nepomůže a ty to víš, tak si nehraj na poražence!“ vyjela jsem na něho.
„Oba máme kousek pravdy, Lýdi,“ odpověděl šeptem, aniž by se pohnul. „Jen je musíme dát dohromady, abychom se konečně podívali do očí celé pravdě, ne jen jejím částem.“
„Nechtěla jsem na tebe křičet, jen nechci, abys to vzdával,“ špitla jsem a polykala slzy.
Obrátil ke mně hlavu a mě až zamrazilo, jak se za tu chvíli změnil. Jakoby zase zmizel kousek naší naděje... Jeho obličej se ještě víc ztrácel v tom bílém polštáři, oči pozbyly téměř všechnu svou zeleň jako listí na sklonku léta a ta jeho optimistická životní energie, kterou dokázal každého obohatit a povzbudit, z něho unikala přímo před mým očima... a on jí nebránil.
„Miluji tě, Lýdi, je pro mě tak těžké tě tu nechat v bolesti, žalu a pochybnostech... Tam na druhé straně je všechno tak jasné, všechno má svůj očividný smysl, i ta bolest, kterou si vlastně každý působíme sám...“
Měla jsem mlhavý pocit, že mi chce říct něco... nepopsatelného?
„Vím, že to zní docela bláznivě, Lýdi,“ pokračoval opatrně, „ale já už se smrti nebojím... Je to jako... začátek něčeho nového, někde trochu jinde... a přece všechno hladce navazuje...“
Nejspíš jsem na něho hleděla příliš zmateně a podezíravě, protože hned namítl: „Opravdu si uvědomuji, co říkám - jsem naprosto při smyslech!“
Trochu nepřesvědčivě jsem pokývala hlavou.
Vzdychl si, a pak pokračoval: „Ať už mi to věříš nebo ne, já jsem si jistý, že to nebyl sen. Vím, co jsem prožíval, bylo to skutečné!“ Pevně se na mě podíval a naprosto vážně řekl: „Byl bych na tom místě v lese zemřel, vím to jistě, nebýt tvé neskonale upřímné lásky a touhy dát mi třeba kus svého života, jen abych s tebou ještě chvíli zůstal! Dalas mi část své vlastní životní energie, tvá prosba o trochu společného času navíc byla tak hluboká... upřímná a nesobecká...“
Náhle mi bylo, jako bych procitla z nějakého snu, vyšla z mlhy... Viděla jsem to, co Tomáš, naprosto jasně a zřetelně. Ale první, co mě napadlo, bylo: „Vlastně to nebylo zas až tak nesobecké, Tome. Vždyť... pokud je to všechno pravda, a já teď mám ten pocit, že je, tak tě nechci pustit do toho lepšího světa, protože o tebe nechci přijít. Držím tě tady ze strachu, že zůstanu sama... bez tebe.“
Smutně se na mě podíval: „Oba musíme dojít k tomu osvobozujícímu závěru, že smrt lidi nerozděluje...“
Opět jsem měla zvláštní pocit prozření: „Jako když jsou dva lidé spjati silným vnitřním poutem, jakýmkoliv druhem lásky... Můžou být od sebe vzdáleni třeba tisíce kilometrů, a přece jsou stále propojeni, stačí jen pomyslet na toho druhého...“
„Ano, v duši, tam nikdo námi milovaný neumírá...“ doplnil mou myšlenku Tomáš. „Nikdy tě neopustím, pokud to uvnitř sebe sama nedovolíš.“
Chvíli jsme jen tak mlčeli, každý pohroužený do svých vlastních pocitů a myšlenek... Vlastních, a přece společných.
Náhle se ozvalo zaklepání.
„Dále!“ zavolal Tomáš automaticky. Do pokoje vstoupil starší manželský pár. „Mami, tati!“ zajásal okamžitě a prudce se posadil. Prudká bolest ho však hned přibila zpátky na lůžko.
„Tomáši!“ zaúpěla žena a s manželem v patách se rozběhla k němu. Jakmile se ocitla u něho, rozrušeně zjišťovala, jak mu je.
„To nic, mami, to je normální,“ ubezpečoval ji Tomáš, když si ho prohlížela s obavami v očích. „Nevěřila bys, na co všechno si člověk dokáže zvyknout... Ani já bych tomu ještě před pár měsíci neuvěřil.“
Tiše jsem seděla a sledovala, jak všem třem společné setkání svědčí.
Tomáš nás začal nadšeně představovat: „Mami, tati, tohle je Lýdie, nejskvělejší holka na světě, jakou jsem jen mohl poznat... a cítím k ní něco tak nádherného, že to ani nedokážu vyjádřit.“
Vesele se ke mně otočil a láskyplně se na mě podíval.
„Já jsem Jana Hortová, Tomášova máma,“ podala mi paní ruku a ve tváři měla šťastný výraz.
„Já jsem Roman Hort, slečno Lýdie,“ přidal se muž po jejím boku.
„Lýdie Trojanová, moc ráda vás poznávám,“ pozdravila jsem je trochu rozpačitě. Nebyla to prostě právě ta nejideálnější chvíle a místo na seznamování.
„Jsme moc rádi, že jste s naším synem, i když víme, že to pro vás musí být těžké...“ podívala se na mě vděčně paní Hortová a vroucně Tomáše objala.
„Moc Vašeho syna miluji, paní Hortová... Navíc obdivuji, s jakou odvahou všemi těmi těžkými zkušenostmi prochází...a snažím se být taky tak silná,“ svěřovala jsem se jí.
„Děkuji Vám, slečno Lýdie. Určitě Vám Tom řekl o tom, co prožil a co se v jeho životě stalo a změnilo... Musíte být opravdu silná osobnost a velice ho milovat, protože jste tady a on Vám, jak vidím, věří, což se mu ještě u nikoho nepodařilo, viď, miláčku?“ konstatovala příjemně překvapená paní Hortová a dojatě k sobě tiskla svého syna.
„Mami, ty víš, jak moc jste pro mě důležití, jsem vám za tolik vděčný, a i když vám to asi nikdy nedokážu oplatit... chci, abyste tohle všechno věděli... ty, táta i Tibor...“ Tomáš se zarazil a tázavě se podíval na otce. „Kde je vlastně Tibor?“
Pan Hort zavrtěl smutně hlavou: „Nikomu se pořád neozval.“
Tomášův obličej se zkřivil bolestí a smutkem.
„Tome, on přijde, neboj se,“ pronesla jeho máma přesvědčeně.
„Ano...“ vzdychl. „Musím mu toho tolik říct. Jen mám obavy, aby nebylo pozdě...“
V pokoji zavládlo tíživé ticho. V duchu jsem se modlila, aby Tomův bratr přišel, teď hned, rychle! Nebo ztratí svého bratra tak nečekaně jako já svého Peťu...

Jakoby ve mně právě něco dozrálo a já se posunula o kus dál na nějaké velké cestě... Na naší společné cestě... na jednu velmi důležitou křižovatku.
Jak dlouho vlastně ještě můžeme kráčet společně? Naše duše věčně, ale naše těla...? Náš společný čas na Zemi se chýlí ke konci, to si už plně uvědomuji. Musím se této pravdě postavit čelem...