Přes práh dospělosti - 30. Jen trochu času navíc...

Nekonečně dlouho jsme se objímali, užívali si ten přítomný okamžik, kdy jsme byli jen my dva, tady a teď, jako jedna duše...
Tomáš však cítil, že se cosi blíží...
„Lýdi, začíná být už hodně šero, asi bychom se měli vrátit, aby o nás neměli ostatní strach,“ připomněl mi se sebezapřením.
„Dobře, vrátíme se,“ souhlasila jsem s povzdechem. Tak moc jsem toužila zastavit tu naši společnou chvíli tichého souznění navždy...
Zvedla jsem se a oprašovala se od jehličí.
Když jsem se narovnala, Tomáš stál nepřirozeně opřený o kmen stromu, zhluboka oddechoval a jednu ruku si tiskl na čelo.
„Pane Bože, co je ti, Tome?!“ vykřikla jsem a vrhla se k němu.
Nevnímal mě. Začal klesat na kolena... S hrůzou jsem ho chytila pod pažemi, aby si neublížil. Na chvíli zůstal na kolenou, a pak si lehl na zem na záda.
„Tome! Tomáši! Vzpamatuj se, prosím tě! Neopouštěj mě, miláčku!“ vzlykala jsem nad jeho bílým obličejem.
Byl jako v transu. Nejdřív začal šeptat nesouvislé věty, a pak jeho slova dostala smysl... „Ne... ještě ne, prosím! Já ještě nechci umřít! Dej mi ještě chvíli... musím se rozloučit...“
Zmocňovala se mě panika. Začala jsem se rozhlížet po okolí a snažila se usilovně přemýšlet.
„Pomóc!“ zařvala jsem nakonec jako smyslů zbavená, protože jsem vůbec nevěděla, co dělat. „Haló, je tu někde někdo? Pomozte mi!“
Nahoře na stráni se objevila Ivana. Nepřemýšlela jsem, jak se tam tak najednou ocitla a křičela na ni jako šílená: „Zavolej sanitku nebo umře, prosím!“
Ivana vytáhla z kapsy mobil a vytočila číslo. Chvíli nato seběhla dolů ze stráně a padla vedle mě na kolena k Tomášovi.
„Pane Bože, žije?“ byla její první slova.
„Ano, žije, ale je úplně mimo, nic nevnímá, drmolí hrozný věci... “ zoufala jsem si.
„Neboj se, zavolala jsem záchranku, musí tu být každou chvíli... Teď ho ale musíme dostat nahoru na cestu, aby nás vůbec našli,“ přesvědčovala mě.
„Dobře, tak jdem,“ neváhala jsem. Každá jsme chytla Tomáše za jednu paži a pomalu, opatrně jsme ho táhly nahoru. Nebylo to vůbec jednoduché, jehličí nám podkluzovalo pod nohama a Tomáš byl pěkně těžký... Po chvíli se ale jakoby trochu vzpamatoval a občas se pokusil sám posouvat nohama.
Konečně jsme ho s nadlidským úsilím vytáhly nahoru na cestu. Položily jsme ho na zem a pokoušely se ho přinutit, aby začal vnímat.
„Tomáši, slyšíš mě? Odpověz, prosím tě! To jsem já, Lýdie, a je tu taky Ivča, zavolala sanitku, zase ti bude líp...“ hladila jsem ho něžně po tvářích.
Na okamžik otevřel oči. Byly prázdné, vůbec nic neříkaly... Měla jsem pocit, že se na mě dívá někdo úplně cizí.
„Miláčku, všechno bude v pořádku, neboj se, my to zvládneme, máme přece dost síly, máme naši lásku!“
Tomášovi oči se najednou známě zaleskly. Jeho ruka se začala sotva znatelně hýbat, a pak se nejistě posouvala k mé, kde nakonec spočinula. S bolestí jsem v jeho očích pozorovala, kolik
námahy ho stojí ten jednoduchý pohyb...
Nedaleko se ozvalo houkání sanitky.
Záchranka zastavila hned u nás. Dva muži začali Tomáše vyšetřovat a vyptávali se, co se přesně stalo. Nebyla jsem schopna jim cokoli říct, jen jsem tiskla Tomášovu ruku. Jako bych v tu chvíli prožívala s ním jeho zvláštní stav... Vpíjela jsem se svýma očima do těch jeho a veškerou svou vnitřní sílu jsem zaměřila na tu malou jiskřičku života, co se v nich sotva znatelně blýskala...
Ivana jim naštěstí stručně vylíčila, o co jde a muži nás po chvíli ujistili, že je Tomáš momentálně z nejhoršího venku.
Naložili ho na nosítka a nesli do auta.
„Prosím vás, můžu jet s ním?“ poprosila jsem nešťastně.
„Dobře,“ kývl jeden z nich, poslal mě do auta za Tomášem, a pak se otočil k Ivaně,“ a vy zatím sežeňte jeho příbuzné, jestli můžete. Tenhle jeho zlepšený stav je opravdu jen dočasný...“
„Jistě, pošlu je hned do nemocnice,“ ujistila je a běžela zpátky do chaty.
Sedla jsem si k Tomášovi a znovu ho chytila za ruku. Měl strhané rysy v bledém obličeji, ale vypadal rozhodně líp než před pár minutami, kdy připomínal spíš přízrak.
„Slečno, vy jste jeho příbuzná?“ zeptal se mě ten muž, který si k nám sedl dozadu.
„Ne,“ zakroutila jsem hlavou. „Chodíme spolu.“
Vrhl na mě smutný pohled a jeho obličej se zachmuřil. „Zřejmě víte, co mu je...“
Uhnula jsem očima a zašeptala: „Ano, vím... má rakovinu.“
Vážně pokýval hlavou a pak dodal: „Doufám, že k vám byl upřímý, slečno.“
S vyrovnaným výrazem ve tváři jsem kývla: „Nic mi nezatajil. Vím, že umírá.“
Víc neřekl ani slovo.
„Lýdi... Lýdi!“ ozval se hned nato Tomáš a tiskl mi ruku. Polekaně jsem se k němu sklonila. „Lýdi, lásko, oni... oni nám dali... dali nám ještě... čas!“
Na jeho tváři pohrával docela klidný úsměv.
Taky jsem se na něho usmála, jemně ho políbila a zašeptala: „Ano, miláčku, spolu jsme tak silní...“
Tomáš spokojeně zavřel oči. Ucítila jsem, že muž se na mě strnule dívá. Vzhlédla jsem a setkala se s jeho lítostivým pohledem, který mi smutně oznamoval: „Ne, slečno, tohle už je začátek nenávratného konce. Bohužel...“
Nesouhlasně jsem zatřásla hlavou s myšlenkou: Do poslední chvíle je naděje!
V duši jsem však cítila tu tolik potlačovanou jistotu: Lýdie, už brzy si budeš muset přiznat pravdu – vyprovázíš Tomáše do toho druhého světa...