Přes práh dospělosti - 29. U kříže nad přehradou

Tomáš cítil, že už brzy se jeho dobrý úmysl změní v nepříjemné následky.
Jak hloupé, promlouval k sobě v duchu, vždycky se říká, že všechno špatné se v dobré obrátí a já to tady otáčím naruby.
Ne, do smíchu mu rozhodně nebylo.
Musím si promluvit s Lýdií...

Seděli jsme jako každý večer kolem krbu a právě jsme se probírali všemi těmi super názvy pro fotky, které jsme udělali, když mě Tomáš šeptem požádal: „Lýdi, potřeboval bych si s tebou promluvit osamotě.“
Trochu jsem se vylekala: „Stalo se něco? Je ti hůř?“
„Ne ne, jen si myslím, že bychom si měli konečně všechno říct...“ vysvětloval opatrně.
Pomalu jsem přikývla: „Dobře, máš pravdu. Kam půjdeme?“
„Zaveď mě na místo, ke kterému se vážou tvé nejsilnější vzpomínky,“ navrhl.
Nemusela jsem dlouho přemýšlet. Pokud jsem teď byla na řadě já, svěřit se Tomášovi se svou minulostí, pak neexistovalo příhodnější místo než právě tohle.

Venku bylo ještě dost světla, ale v lese už se začínalo šeřit. Vedla jsem Tomáše bez zaváhání přímo k němu – ke kříži střežícímu památku života několika mužů... a také jednoho chlapce, kterému byl život ukraden tímto zrádným místem dřív, než se mohl sám stát mužem.
Sedli jsme si na skálu a hleděli na tu spoustu cedulek s nápisy.
„Tak tohle je to místo? Zřejmě se zde stalo něco velmi důležitého, viď?“ začal nejistě.
Mlčky jsem kývla. Trpělivě čekal, až se sama rozhodnu vyprávět. Tiše přitom očima přejížděl všechny ty nápisy.
Mám začít sama nebo počkat, až...
„Panebože, to je hrozné, vždyť to muselo být ještě dítě!“ zděsil se najednou a nevěřícně si znova a znova přepočítával rozdíl letopočtů úmrtí a narození na jedné destičce.
Pomalu jsem k němu obrátila hlavu a zašeptala: „Ne, Peťovi bylo opravdu teprve pět.“
Tomáš ke mě udiveně vzhlédl s očima plnýma otázek.
„To byl můj bratr,“ špitla jsem a sklonila rychle hlavu, aby neviděl, jak se mi do očí nezadržitelně hrnou slzy.
„Lýdi...“ hlesl jenom. Několika rychlými kroky se objevil u mě a pevně mě objal. „To je zase moje hrozná minulost, Tome. Taky ti ji musím odhalit, ať je to pro mě sebebolestivější.“
„Lýdi, jestli...“ chtěl namítnout, ale já věděla, že mu nesmím zůstat nic dlužná se svou upřímností.
„Ne, Tome, já ti to musím říct, tak jako jsi ty musel říct mně svou tvrdou pravdu. Víš, tak jako ty máš v sobě stále tu vinu z nehody, tak já mám v sobě navždy černý stín smrti svého bratříčka...“
Na chvíli zase zavládlo ticho, během kterého mi hlavou proletěla nejkrutější část mého života. A já ji teď musela vyslovit.
Nikdy jsem nikomu neřekla všechny ty pocity, všechny své myšlenky kolem této události.... Všechno, co mi tenkrát trhalo srdce, když se to stalo. Ale Tomášovi to řeknu. Ano, tohle je fér, to vím naprosto jistě.
„U nás to bylo úplně naopak než ve tvém životě,“ začala jsem zamyšleně.
Tomáš smutně zašeptal: „Chápu, byla jsi pravý opak toho, co jsem byl já...“
„Ne ne, tak jsem to nemyslela,“ zavrtěla jsem energicky hlavou, aby si snad nemyslel, že ho hodlám soudit. „Nemyslím tím teď sebe, myslím svou rodinu. To, co ty jsi měl v té své, toho já nikdy nedosáhla. Byla jsem dlouho jedináček, ale ne takový ten typický, kterého každý obskakuje, všichni ho hýčkají, rozmazlují a tak podobně... Byla jsem spíš jako omyl. Ano, vím, že to zní surově, ale bylo to tak. Nejdřív jsem se snažila nedostatek času mých rodičů omlouvat tím, že mají
povinnost k velkému množství lidí, kteří je potřebují, a tak podobně... Namlouvala jsem si, že se snaží stůj co stůj dosáhnout toho nejlepšího pro všechny lidi... Byla jsem odmalička snílek a idealista, moji rodiče pro mě byli velkým vzorem... alespoň v tomhle a na chvíli. Obdivovala jsem jejich bojovnost a.... spravedlivost... Tenkrát jsem tomu ještě věřila...“
„Lýdi, a čím jsou tvoji rodiče?“ přerušil mě se zájmem.
„Oba vystudovali žurnalistiku, většinu času jsou v zahraničí, kde si získali velmi vlivné přátele, píšou články o našem systému v porovnání s jinými státy, ale ve skutečnosti jenom kritizují a kritizují, jak je všechno prohnilý, špatný, všechno se dělá jinak, než má, pořád vykřikují slova jako spravedlnost, rovnocennost, lidská práva a taková ta silná slova a zatím... Snad v každým státě mají nějakej ten ´vedlejšák´, o kterým se nemluví, prostě něco, co je tabu, něco jako jinej svět, kde dělají přesně to, proti čemu tak řvou a je jim úplně jedno, jak odporní sami jsou, že oni jsou vlastně ti, proti kterým se pořád tak bouří, které odsuzují, kritizují, zavrhují... Tak strašně jsem je nenáviděla, když jsem tohle všechno zjistila! Ta jejich dokonalá povrchnost a přetvářka, která nemá obdoby! A pak když ještě...“
Byla jsem úplně bez sebe odporem, když jsem to vyprávěla, protože mi bylo, jakobych v tu chvíli prožívala všechno znovu. Musela jsem mít v obličeji opravdu strašný výraz nenávisti, protože Tomáš na mě jen beze slova zíral jako zkamenělý.
„Lýdi, klid, vydechni na chvilku a... prosím tě, takhle tě vůbec neznám! Takhle plnou nenávisti, takhle rozzuřenou jsem tě ještě neviděl!“ zmohl se konečně na slovo.
Zavřela jsem pevně oči a v duchu si říkala to, co vždycky v těchto situacích zabíralo: Nestojí ti to za to! Uklidni se, je to minulost! Oni jsou minulost! Budoucnost je teď na tobě a ty nikdy neuděláš to, co oni! Všechny jejich chyby tě posílily, ukázaly ti cestu, ukázaly ti to, co je špatné a ty teď víš, co máš dělat, aby ses jich vyvarovala! Ty jsi a vždycky budeš úplně jiná, ty budeš lidem pomáhat! A budeš to dělat nejen pro sebe, ale i pro Petra a pro všechny, co za životy takovýchhle lidí draze zaplatili. A pro Tomáše... protože on se dokázal změnit, on už splatil svůj dluh...
„Miláčku, jsi v pořádku?“ dotkl se Tomáš neklidně mého obličeje, když jsem už několik minut strnule seděla se zavřenýma očima a křečovitě tiskla ruce v pěsti.
Rychle jsem otevřela oči, až sebou leknutím trhnul. Zakroutila jsem hlavou a usmála se na něho. Díval se na mě trochu nejistě...
„Promiň, nechala jsem se unést... Tohle je moje uklidňovací terapie,“ vysvětlovala jsem mu už zase celkem vyrovnaně.
Tomáš si hlasitě oddechl. „Teda, tys mi nahnala strachu. Ten pohled, cos na mě vrhla, když jsi otevřela oči...“
Zaujala jsem postoj nejpokornějšího provinilce a uznala svou chybu. „Promiň, vážně promiň, tohle jsem fakt nechtěla... Ten pohled nepatřil tobě.“
Objal mě, a pak se mi dlouze zadíval do očí. „Neomlouvej se, lásko, nikdo se nemá za své city stydět a je přece lepší občas se neovládnout, než být bezcitná kreatura. Tak jako se nemá potlačovat například tak krásný cit, jako je láska, tak se člověk nesmí pokoušet přesvědčovat sám sebe o tom, že nezná nenávist, když mu někdo moc ublíží. To, co člověk potlačuje, se tím stává ještě silnější a jednoho dne musí nezadržitelně vybuchnout. Což dokáže člověku někdy i hodně ublížit... A Lýdi, já nechci, aby ti někdo ubližoval, ani ty sama! Miluju tě!“
„Já tě taky moc miluju, Tome. Všechnu svou lásku, kterou jsem nikdy neměla komu, kromě svých přátel, dát, dávám jen tobě...“ svěřovala jsem se mu náruživě. „Jsi jediný člověk, komu po dlouhé době dokážu opravdu věřit... To, co ti teď tady říkám, jsem ještě nikdy nikomu opravdu nedokázala říct... ani sama sobě jsem si spoustu těchhle věcí nechtěla přiznat...“
„Chceš pokračovat?“ vyzval mě jemně.
„Ano,“ přikývla jsem přesvědčeně.
Tomáš si sedl naproti mně a chytil mě za ruce.
„Pamatuj si, že jsem s tebou, jen my dva teď tvoříme přítomnost a to, co se stalo dřív, už nemá šanci nám do ničeho zasahovat.“
Znovu jsem přikývla a s očima pevně zaklesnutýma do těch jeho třpytivě zelených, jsem pokračovala.
„Několik let mě udržovali v záplavě lží, které pro mě byly opravdu milosrdné v pravém slova smyslu. Ale pak... stejně všechno vyšlo najevo. A když máma zjistila, že je v jiném stavu, brala jsem to jako zázrak uprostřed toho všeho. Rodiče si však řekli: ´Ne, tohle teď rozhodně nejde!´ Měli za sebou už jedno šlápnutí vedle a další si nemohli, podle jejich slov, dovolit...
Nenene, tohle jsem nemohla dopustit! Poprvé jsem se proti nim opravdu vzbouřila, obvinila jsem je ze sobectví, plánované vraždy a kdoví, z čeho ještě... Nestačili se divit, co se to s jejich, vždycky tak tichou a poslušnou dceruškou, děje. Nevím, jak se mi to povedlo, ale máma se nakonec rozhodla, že ještě jedno dítě snad zvládnou, zvlášť když jsem už tak velká a rozumná. Slíbila jsem, že se budu o malé starat, co jen budu umět, pomáhat mámě s čímkoli, kdykoli, jakkoli, jen když budu mít sourozence. A tak se mi narodil bratříček, pro kterého jsem nakonec vybrala i jméno... Dívala jsem se právě několik dní před jeho narozením na pohádku o princezně, kterou zachránil nějaký obyčejný kluk jménem Petr a ona si díky němu nakonec nemusela vzít prince, kterého jí její rodiče proti její vůli vybrali, a kterého nemilovala...
Petr byl pro mě taky záchrana... Můj milovaný Peťa... Konečně jsem měla někoho, kdo byl tak krásně nevinný, nic nepředstíral, uměl se na mě jenom tak krásně dívat těma velkýma modrýma očima, hrát si s mými prsty, tahat mě za vlasy, tichounce broukat... a později se i dobatolit až ke mně, vztahovat ke mně ty své malinké ručičky a s úsměvem se mi snažit tou svou roztomilou hatmatilkou naznačit, že chce, abych se s ním pomazlila... Začal chodit, běhat, pořád jsem ho měla v patách, všude znělo jeho veselé, výskavé ´Lýdi, Lýdi!´ A já byla tenkrát tak strašně šťastná, že jsem si ani neuvědomila, že to ne moji rodiče, ale já jsem byla tenkrát při rozhodování o Peťově životě sobecká. Chtěla jsem ho pro sebe, abych nebyla sama, ale nepomyslela jsem na to, že bude muset taky žít s nimi, a jak ho bude bolet jejich chování...“
Na chvíli jsem přestala vyprávět a zahleděla se za kříž na rozlehlou hladinu přehrady. Nádherná podívaná... Pro mě však měla trpký podtext...
„Bylo to v létě před dvěma roky, pár dní před jeho pátými narozeninami... První dva týdny prázdnin jsme trávili s Patrikem a s jeho i mými rodiči tady na chatě. Jednou jsem se já, Patrik a Peťa byli projít po lese, běhali jsme mezi stromy a hráli šiškovou bitvu. Najednou jsem Peťu nikde neviděla... Zavolala jsem jeho jméno a on se mi ozval... tady na té stráni. Běžela jsem za ním a varovla ho, aby tam nelezl... Odvážně mě uklidňoval: ´Neboj, Lýdi, já jdu jenom pro tu šišku támhle...´ Pak jsem jen bezmocně přihlížela, jak se mu smekla noha, bouchl se hlavou o strom a bezvládně se sesunul k zemi. Běželi jsme s Patrikem s křikem k němu a povedlo se nám ho rychle vzkřísit... ale hrozně plakal, třásl se a pořád padal. Potřebovali jsme ho co nejrychleji dostat k chatě, ale nahoru po příkré stráni to nešlo... tak jsme se vydali tamhle tou cestičkou,“ ukázala jsem na úzkou pěšinu vpravo pod námi. „Událo se to všechno tak strašně rychle... Peťa se mě na chvilku pustil, rozběhl se, zapletly se mu nožičky a ve chvíli se objevil na kraji skály... Pak už si jenom pamatuju, jak se jeho velké oči plné životy ještě víc rozšířily leknutím a... on padal... dolů do přehrady... ani se nepokoušel bojovat...“
Vyčerpaně jsem pustila Tomášovy ruce, skryla obličej v dlaních a nezadržitelně se rozplakala. Tomáš mě vzal kolem ramen. „Kéž by tvoje slzy dokázaly odplavit všechnu tvou bolest a vinu...“ zašeptal vroucně.
„Tome,“ promluvila jsem k němu skrz slzy, „hrozně mi chybí, pořád si dávám za vinu jeho smrt... Ale někdy mě napadají takové hrozné myšlenky, že takhle aspoň nezažil to, co se stalo potom... Neviděl, jak se naši rodiče po jeho smrti začali navzájem nenávidět, obviňovat a stejně tak i mně... a nakonec se rozvedli. Oni nechtěli, aby se narodil, jen kvůli mně se narodil... a taky zemřel...“
Tomáš mě konejšivě hladil po vlasech, a když jsem se odmlčela, řekl: „Miláčku, muselo to být velmi kruté... ale mysli na něho, prosím, vždycky s vědomím, že nejen on dal svým životem smysl tomu tvému, ale za těch pár krátkých let prožil díky tobě tolik lásky a štěstí, že už to byl nádherný důvod, aby tady aspoň chvíli byl...“
V hloubi duše jsem věděla, že má pravdu...
Kéž bych i já tobě, dráha Lýdie, dokázal dát tolik, co dokázal tvůj bratříček jen svou vlastní krátkou přítomností v tvém životě...