Přes práh dospělosti - 28. V uměleckém zápalu

„Nejdřív zkusím zavolat domů, jestli se tam Tibor neobjevil,“ přemýšlel Tomáš a už vyťukával číslo na svém mobilu.
Po pár minutách hovoru telefon smutně vypnul a vyčerpaně se posadil na pohovku.
„V pořádku, Tome?“ vyzval ho Slávek k vysvětlení.
Zavrtěl rozrušeně hlavou. „Ne, je to horší, než jsem si myslel... Zvedla to máma... Plakala... Tibor před dvěma dny odešel z domu.... Pořád čekal, až se ozvu, a když žádné zprávy nepřicházely, rozhodl se, že se mě vydá hledat sám...“ Zoufale si mnul obličej a neměl daleko k slzám bezmocnosti. „ Mobil nikomu nezvedá. Je to v háji, nevím, kde ho mám hledat...“
„Něco s tím uděláme,“ rozhodl Patrik.
„Chtěl bych s tím něco udělat sám, Troji, ale mám tak málo času... Máma mluvila s mým doktorem a má o mne čím dál větší strach... Slíbil jsem jí, že pozítří nastoupím do nemocnice.“
„Budu s tebou kdekoli, miláčku,“ prohlásila jsem odhodlaně.
„A my najdeme tvého bratra. Co kdybychom zavolali Honzovi, ten přece má nějaké známosti v rádiu!“ vzpomněl si Patrik na jednoho starého kamaráda.
„To je skvělej nápad, hned mu zavolej!“ luskla spokojeně prsty Regina a podávala mu telefon.
Za chvíli už nám vesele oznamoval: „Zařízeno! Budou vysílat zprávu pro Tibora a to by v tom byl čert, abychom ho nenašli!“
Tomáš s úlevou prohlásil: „Opravdu nevím, co bych dělal, kdyby...“
„Neříkej kdyby, to slovo nesnáším!“ zadržela ho Ivana. „Prostě to takhle je a my se s tím musíme poprat.“

Vrátili jsme se do chaty a naobědvali se. Tomáš poočku pozoroval, jak se po jeho přiznání o nemoci hodně věcí změnilo. Jistě, snažili jsme se k němu chovat stejně jako předtím, ale chyběl nám ten optimistický humor, bez kterého jsme se dřív neobešli ani na minutu!
Takhle to nemůžu nechat, vždyť už zase ubližuju těm, které mám rád! zděsil se. Ne, bez smíchu člověku chybí kus srdce, tak to přece nemůžu nechat!
A pak dostal ten riskantní nápad, který bychom mu nikdy nedovolili uskutečnit... jen kdybychom o něm věděli.
„Hele, lidi, takhle to nejde!“ prohlásil najednou naštvaně. „Tváříte se jak na pohřbu a to vám nijak neprospívá. Víte co? Uděláme si krásnej den, kdy zapomeneme na to všechno, co se děje, na pár hodin budeme obyčejní, šťastní puberťáci s hlavama plnýma ztřeštěnejch nápadů!“
Udiveně jsme se na něho podívali. Jako na blázna.
„Snad si nemyslíš, že jde ignorovat něco takového...“ kroutila hlavou Regina.
„A proč by ne? Teď žijeme a to je hlavní! Ručím za sebe, že vám nepřipravím žádnou scénku raněnýho brouka, budu celý odpoledne jako rybička!“ stál si na svém Tomáš.
„To se mi moc nezdá,“ přidala jsem se.
„Nechte mě to dokázat, prosím!“ zašklebil se vesele.
„Seš si jistej?“ nelíbilo se to ani Ivě.
„Stoprocentně!“ odvětil.
„No, já nechci podceňovat názor většiny... Ale Tomáš se už snad za tu dobu zná přece jenom nejlíp a ví, co si může dovolit... Já bych mu věřil,“ dal se překvapivě Slávek na Tomášovu stranu.
„Díky, Sunny,“ mrkl na něho.
„Myslím, že to stojí za to,“ přidal se Patrik, a tak jsme nakonec povolily i my tři.
„Skočím si nahoru pro foťák, ten by se mohl hodit, co myslíte?“ vyskočil vesele Tomáš. „Hned jsem zpátky.“
Zatímco jsme čekali dole u dveří a obouvali se, Tomáš se přihrnul nahoru do pokoje, popadl lahvičku s prášky a vzal si bez mrknutí oka dvojnásobnou dávku.
Ať ten poslední den stojí zato. Zaplatím za něj zřejmě hodně, ale nedělám to jenom pro sebe. Všichni si zasloužíme ještě aspoň jeden společný krásný a bezstarostný den...

„Tak, kde začnem? Máte někdo nějakej plán?“ položil Slávek důležitou otázku, když jsme byli konečně v plném počtu.
„Jo, já mám nenápadnej návrh,“ přihlásil se pohotově Tomáš. „Co kdybychom chodili po nejrůznějších oblíbeným místech a dělali super fotky.“
„Jasně, ale ne normální! Budou to speciální umělecká dílka, jo? Když někdo uvidí nějaký sympatický místo, prostě se ozve, naaranžuje si zbytek osazenstva podle svýho gusta a vyblejskne. Co vy na to?“ vpadl mu do řeči zapáleně Slávek.
„Úplně mi čteš myšlenky!“ zasmál se Tomáš spokojeně.
„To bude boží!“ zaculil se Patrik a nadšení nás ostatních bylo totožné. Prostě originální, kreativní nápad!

„Stát!“ zařval po cestě jako první Slávek, až jsme všichni málem popadali s infarktem. „Támhleto místo mě nesnesitelně silně inspiruje!“ ukázal na kládu zavěšenou mezi dvěma stromy.
„Zbláznil ses?“ vyjela jsem na něho. „Vždyť je to dva metry nad zemí!“
„No a?“ vrhl na mě uražený pohled, kterému jsem neměla odvahu odporovat.
„Dobře, tak co máme dělat?“ vložil se do toho Patrik.
„Nějak se tam naskládejte, já to ohodnotím, popřípadě upravím,“ zavelel Slávek.
Pracně jsme se vyškrábali na kládu a zaujali roztodivné pozice. Regina s Ivanou se pověsily po stranách každá za jednu ruku a za jenu nohu, já mezi ně jen za ruce s nohama do O a očima k sobě, Patrik se přitiskl na břicho zvrchu na kládu jako klíště a Tomáš se ladně postavil vedle něho, opírajíc se vtipně o křehkou větvičku.
Slávek byl s výsledkem spokojen, tedy až na jeden detail. „Tome, jestli nechceš, aby byly na fotce jen tvoje labutí nožky, tak se uskromni!“
Tomáš si tedy s tichým bručením přičupl, pak se vesele otočil k Patrikovi s provokativními výrazem říkajícím: Snad nemáme bobky, broučku!?
Slávek nás se škodolibým chechtotem zvěčnil a my začali pomalu odpadávat.
„To bylo supr!“ okomentoval náš výkon. „Nazval jsem to Opičí slezina.“
„No, díky,“ zašklebila jsem se na něho a kroutila křupajícími rameny.

Další zastávku vybrala Ivča.
„Tady to křoví se k vám skvěle šikne!“ oznámila nám.
Podle jejího návodu jsme se do něho nasardinkovali tak, aby nám vykukovaly jen hlavy a nasadili své oblíbené grimasy. Tomáš zahrál zděšenou veverku, Regina přechytralého chrousta, já se na ně dívala se zvednutým obočím á la šílený věděc s IQ 0,00 a Patrik se Slávkem se na sebe civěli s přešťastnými výrazy říkajícími: Čau, vole, tebe bych tu nečekal!
Ivča nás rychle vyfotila, a než jsme se nadáli, oběhla keř a zvěčnila nás i z druhé strany, kde vyčnívaly naše zbytky.
„Tak tohle bych nazvala Obě strany keříku!“ zachechtala se Regina.
„Jo, a já zase Keř superksicht aneb Keř superprdeláč!“ ulevil si vytočeně Slávek a vybíral si z rozježených vlasů zbytky přírodnin.
„Neboj, Sunny, zezadu ti to taky slušelo,“ ujistila ho Ivča a my se pak všichni chvíli zmítali v křečích smíchu.

„A tady bude něco romantického! Každej zaujme pózu, která je mu vlastí a to naprosto, žádný pokusy o podraz, já už vás znám!“ zastavil nás na další zastávce Patrik. Byla to maličká mýtinka v lese.
Bez sebemenšího odporu jsme se upravili každý podle svého do nejvýstižnějšího postoje svých charakterů. Slávek začal okupovat jeden z pařezů a nakonec zůstal ležet na břiše s hlavou na špalku,
takže chyběla už jen sekera. Tomáš si lehl o kousek dál do mechu na záda, hodil nohu přes nohu, jednu ruku si dal pod hlavu a ve druhé držel list kapradí jako správný zasněný básník. Ivča se pohodově uložila na bok do jehličí a nahodila výraz No problem! Já jsem si lehla na záda s hlavou v kapradí a rukama zkříženýma ve vzduchu nad sebou, no, a Regina se začala výstižně se zaujetím rýpat v jehličí s podezíravým pohledem.
Patrik vůbec nic nenamítal a hned po našem zvěčnění nás otituloval: „Nikdy jsme netvrdili, že jsme normální. Stejně by nám to nikdo nevěřil.“

Fotek jsme to odpoledne pořídili ještě hodně – ujeté, romantické, zamyšlené... Například na schůdcích do přehrady s pozadím krásně se lesknoucí hladiny přehrady, na stromě s třešněmi, kde jsme při té skvělé příležitosti zahájili peckovou válku, ale i ve vodě, na balkoně chaty, u ohniště... No, prostě na všelijakých možných i nemožných místech širokého okolí.
Den se opravdu vydařil a přes náš počáteční nejistý přístup se nám přece jenom povedlo těch pár hodin zapomenout na tvrdou skutečnost.
Tak se mi to nakonec podařilo, konstatoval v duchu Tomáš spokojeně a snažil se nemyslet na to, jaké to bude mít pro něho samotného následky...