Přes práh dospělosti - 27. Má minulost je cizinec

"Čau, jak jste se vyspali?" vykoukla nejistě pod zábradlím schodů Regina.
"Zdárek," kývl Tomáš, "mně se spalo dobře, nestěžuju si. A co vy? A kde je Iva?"
"Já jsem taky tady, ahoj," objevil se Ivin rozespalý obličej hned vedle toho Reginina.
"A kde jsou kluci?" dodala jsem.
"No jo, ještě pořád nejsme v plném počtu," uznal všímavě Tomáš. "Co takhle dát si snídani? Třeba takový Slávkovy topinky smažený do briketova jsou po ránu to nejlepší, co můj žaludek zatím kdy poznal!"
Počet hlav v zábradlí se rozšířil na čtyři a jedna z nich provokativně poznamenala: "Volal někdo šéfkuchaře?"
"To bylo jen takový lákadlo, abysme vás vůbec dostali z postele," zklamala jsem je svým oznámením.
Na chvíli nám došli povrchní vtípky a zavládlo trapné ticho. Ať jsme se snažili sebevíc, zdát se vtipní a nad věcí, všem se nám v hlavě honila jen ta jedna smutná myšlenka...
"Hele, myslím, že nemá cenu něco si předstírat, protože je jasné, že čekáte, kdy splním svůj slib a řeknu vám celou pravdu o svém životě. Ano, jste mí přátelé a já chápu... vím, že je fér to udělat," promluvil konečně Tomáš.
"Tome, nechceme, abys nás považoval za bezcitné kreatury, a proto tě ujišťuju, že ti nebudeme vyčítat, když se rozhodneš jinak... Nechceme znát pravdu kvůli tomu, abychom ti ublížili rozpitváváním starých věcí, jen chceme vědět, jestli existuje nějaká cesta, jak ti pomoct, usnadnit ti to..." uvedla to Regina na pravou míru.
Tomáš pokýval hlavou a vděčně prohlásil: "Díky, Džíno, nedovolil bych si myslet si o vás, že mi chcete ublížit, to vážně ne... Ani nevíte, jak moc to pro mě znamená... To, že jste moji přátelé... opravdoví... Myslím, že z toho, co vám teď budu vyprávět, pochopíte ještě víc, jak to vlastně je... Jsem si vědom toho, že moje minulost je příšerná a může docela změnit váš pohled na mě, ale je to lepší, než si něco předstírat... Ne, nechci být takový jako dřív."
"Tome, máme tě rádi takového, jaký jsi teď a nezáleží na tom, jaký jsi byl. Jde jen o to, že v minulosti může být klíč k problému v přítomnosti," přesvědčoval ho Patrik.
"Ano, to je pravda," souhlasil Tomáš.
Tak jsme se sesedli kolem něho a s jistým neklidem čekali, co všechno nám odhalí...
"Vlastně ani nevím, čím začít..." pokrčil na úvod rameny. "Snad tím, že jsem byl opravdu úplně jiný než teď. Žil jsem s utkvělou představou, že svět se točí jen pro mě. Bylo to něco víc než jen dětinská představa, že jsem střed vesmíru - muselo být po mém a to ve všem, v každé maličkosti, na nikom a na ničem jiném nezáleželo. Prostě přímo výstavní sobec a pokrytec.
Nevím, proč jsem byl vlastně takový... Snad jsem bral každou věc jako samozřejmost, všechno mi přicházelo samo, aniž bych poznal, co to je bít se za svou existenci, za své idee, za své sny... Uprostřed lásky a všech těch krásných citů, které jsem nikdy sám v sobě nedokázal najít a kterými mě má rodina stále tak obdarovávala, jsem dokázal vyrůst v něco tak odporného... Ne, dodnes to nechápu... Ubližoval jsem jim tak nevděčně a necitelně, jak je teď bezmezně obdivuju, nejen za to, že mě tenkrát nezavrhli...
No, a pak se to konečně všechno obrátilo proti mně. Spravedlnost se ukázala v plné své nádheře, ale ne ta, jakou jsem si vždycky kreslil se slovy - to, co děláš ty, je správné a spravedlivé...
Byl jsem na vysoké, respektovaný vůdce jedné party frajírků stejného kalibru jako já. Nejednomu studentovi jsme byli černou můrou a zvlášť těm ´citlivkám´, jak jsme je s opovržením nazývali... Tenkrát po škole hodně kolovaly dohady o nadpřirozenu, o tom, co bude po smrti a naše parta měla z takových řečí, samozřejmě, ohromnou srandu. Jednou jsme se pořádně navezli do jednoho
takového spolku ´fanatiků´ a ti nás vyprovokovali k odvetné zkoušce, kterou jsme si prostě nemohli
při své neposkvrnitelné cti odpustit...
Tak jsme se jednoho večera sešli a s vrcholně urážejícími poznámkami jsme se snažili vyvolat nějakého toho ducha, abysme sobě i ostatním dokázali, jaká je to blbost... a zadali si další záminku k posmívání se těm věřícím v nadpřirozeno.
Nejdřív se nic nedělo, nikdo z nás se ani nedokázal na chvilku soustředit a začít to brát vážně. Ale pak se stalo něco, co nás vyvedlo z míry a rovnou i z omylu. Ozval se nám někdo... nebo něco, v co jsme nevěřili... Ale ono to existovalo a přineslo nám to pořádně surové probuzení do reality.
Nezahrávejte si se silami, které jsou absolutně mimo hranice vašeho omezeného chápání světa, zněl první dostatečně varovný vzkaz od našeho návštěvníka. Abychom skryli naše zděšení, pokračovali jsme v trapném přetvařování a obraceli to v blbou srandu. Ano, musel to být velmi trpělivý a moudrý duch... a dnes vím, že měl jisté poslání v našich životech... Napsal nám asi toto: Mým posláním je říkat pravdu, ať je jakákoli. Proto pravím – bolest očišťuje a osvobozuje. Brzo se všechno obrátí proti vám a kdo nejvíc ubližoval těm, co mu dávali ze sebe to nejlepší, ten, který vždycky jen bral, aniž by se ohlížel a uvědomoval si, co způsobuje, ten dojde svého osudu a přijde
o to nejdražší, co má... A změníš to, jen pokud včas dojdeš uvědomění... Tomáši... Svých krátkých dvaadvacet let prožiješ v bezstarostnosti, ale pak přijdou tři těžké roky transformace... její výsledek je jen ve tvých rukou...“
Byli jsme z toho všichni podělaní strachy, ale jedno z nepsaných pravidel bylo nedát na sobě znát strach, to bylo prostě něco pod naši úroveň... Pro ostatní to nebylo zas tak těžké, vždyť duch se jasně vyjádřil - předpověď patřila mně. To mi bylo necelých jedenadvacet. Další rok jsem strávil tichým vnitřím užíráním s neodbytnou otázkou, co mě asi čeká do těch osudných dvaadvaceti...
Dvaadvacetiny se časem nezadržitelně blížily, pomalu jsem nabýval pocitu vítězství, že už se nemůže nic stát... Dva dny před narozeninami jsem jel s klukama někam na zábavu, předčasně jsem oslavoval... Vraceli jsme se úplně namol, za volant jsem se s frajerskou odvahou posadil právě já... Ani nevím, jak je možné, že si vůbec pamatuju aspoň něco, co se dělo, když jsem byl tak strašně opilej...
Dělali jsme hrozný pitomosti, nejvíc nás bavilo jezdit s vypnutými světly a rozsvěcovat vždycky jenom když se proti nám objevilo nějaké jiné auto.
Asi po třetím takovém vtípku jsme však spadli sami do vlastní pasti. Jako naschvál se proti nám najednou objevilo na chvíli světlo něčí motorky, pak zhaslo a vzápětí se objevilo přímo před námi. To však nešlo o vtip, nýbrž o osudnou poruchu naší oběti... nebo spíš mojí. Dál si nic nepamatuju.
Probudil jsem se až v nemocnici, kde kolem mě stáli ostatní kluci a byli docela hezky potlučení. Ptal jsem se, co se stalo a odpovědí mi bylo jen stručné: bourali jsme. To nejhorší mi oznámil až táta: „Tomáši, ta dívka, se kterou jste se srazili, právě zemřela...“ Nečekaje na úděsné podrobnosti, jsem raději opět omdlel.
Následoval soud, dlouhé dohadování a obviňování, ze kterého jsem nakonec vyvázl víceméně bez úhony díky tátovi, který je právník a jeho těžkému argumentu, že oběti bylo také zjištěno nějaké to promile v krvi... Dostal jsem podmínku, ale ve skutečnosti jsem už byl dávno odsouzen jako vinnen na nejvyšším stupni a věděl jsem to. Nešel jsem do vězení, čekalo mě něco mnohem horšího - začal jsem žít nový život s neviditelnou nálepkou VRAH...
Ani ne za rok jsem poznal i svůj těžký rozsudek. Sám jsem si na sobě vykonal zasloužený trest, duševně se ničil a doháněl k šílentví... a jednoho dne mi byl oznámen výsledek - rakovina.
A byl jsem ještě víc sám. Chtěl jsem být sám, protože jsem věděl, že si nic jiného nezasloužím. Teprve tehdy jsem ocenil podporu své rodiny, neopustili mě ani po tom všem. Nedokázal jsem připustit, že mi chtějí opravdu pomoct... Nechtěl jsem od nikoho nic, protože jsem věděl, že už jsem jim vzal dost a teď sám musím přijít... ano, o to nejcennější, co mi dali - můj život. Nevěřil jsem, že by něco takového mohli pochopit, nevěřil jsem jejich snaze pochopit to a pomoct mi...
A přece byl někdo, kdo to všechno prožíval se mnou víc než kdokoli jiný a nevzdal to... Můj bratr... můj mladší bratr Tibor, kterého jsem přinutil svými chybami předčasně dospět.“
Z Tomášova odevzdaného výrazu jsme poznali, že tohle je tedy konec jeho příběhu.
Bylo mi zvláštně. Dívala jsem se na něho a nedokázala si ho dát dohromady s tím člověkem, jehož život právě popsal. A přece to byl on...
"Tome, to, co jsi teď vyprávěl, byl život někoho cizího..." kroutil hlavou Slávek.
"Ne, Slávku, to jsem opravdu já," sklonil Tomáš provinile hlavu.
"Ne, Tome, tos BYL ty. Teď už je to někdo cizí, tvoje minulost je cizinec, který se nevrátí... pokud ji nenecháš. A já věřím... my všichni věříme, že ten Tomáš, kterého tady máme, je pravý opak té bytosti, o které jsi nám povídal. Nevrátí se, když ji nenecháš..." přesvědčovala jsem ho roztřeseně a ostatní mi odhodlaně přikyvovali.
Tomáš tiše pronesl: "Jak je vůbec možné, že jsem po tom všem získal něco tak skvělého, jako je opravdové přátelství a láska...? Ne, nechci to chápat, jen se modlím, abych zase neudělal chybu."
"Ta nemoc, ty okolnosti – všechno tě to hodně změnilo," nadhodila moudře Regina.
"Ano, procházím onou transformací, jak mi bylo předpovězeno... Bohužel, dnes už vím, že ji fyzicky nepřežiju," přitakal smutně a odevzdaně. "Snažil jsem se a stále se snažím napravit toho co nejvíc, co mi ten krátký čas, který mi ještě zbývá, dovolí..."
Srdce mi svírala strašná tíseň, ale Tomášova přítomnost a objetí mi dodávaly sílu a naději, že ještě není o všem definitivně rozhodnuto...
"Musím mluvit s Tiborem... Musím se pokusit vrátit mu bratra..." oznámil Tomáš tiše své rozhodnutí o dalším kroku na... správné cestě? Snad...