Přes práh dospělosti - 26. Upřímná vyznání

Tomáš s pocitem naplnění dočetl poslední slova, opřel hlavu o pohovku a oddechl si: Tak přece to dokázali...
V duši měl jen jedno jediné přání - kéž by se to jemu a Lýdii také povedlo - dosáhnout šance být spolu a dokázat sobě a ostatním, že jejich láska dokáže zázraky...
Bezmyšlenkovitě listoval dál deníčkem a podvědomě hledal další úryvek, který by mu přinesl útěchu tak jako ty ostatní.
Něčí názor... přečetl v duchu název básně na jedné z posledních stránek. Ano, básně, a bylo jich tam víc...
Už při té první ho zamrazilo...
Něčí názor - bude to báseň, kterou napsala Michala v mé knížce Markovi
Pláčeš.
Život připravil ti příliš velkou překážku,
když vzal ti rodinu - bytosti nejbližší.
Ve svém stavu těžko chápeš
lidí moudrou přednášku,
že čas tvou bolest utiší.
Zahořkneš a uzavřeš se ve své nitro,
s utrpením vítáš každé jitro,
cítíš, že jsi ve svém žalu sám...
Však lidi, jako jsi ty, dobře znám.
"Jak můžeš tvrdit,
že mi rozumíš,
kdyžs takovouhle ztrátu nezažila?"
oboříš se na mě ve své zlosti.
"Prosím, nesnaž se hned křivdit
v slepé zoufalosti!
To, že bolest nestavím všem na odiv,
nepopírá, že tu někdy byla.
A stále ještě žije,
jen se uvnitř srdce tiše kryje.
I kdybych nepřišla o jedinou bytost milovanou,
smrt jde pro mě právě stranou.
Vždyť i bez ní můžeš prožít muka,
kdy tvá duše, srdce, všechno smutkem puká!"
"A co člověka raní víc než blízká bytost navždy ztracená?"
"Přec když ten, kdo tolik pro tebe znamená,
ukáže ti, že jsi pro něj jenom břímě.
Neřekne to sice rovnou, přímě,
však o to víc tě jeho činy děsí.
Víš, teď řeknu ti to narovinu,
i když bude to znít možná příliš tvrdě -
- jenom jim já dávám vinu
a nepřestávám tvrdit nikdy hrdě,
že lepší je žít s pocitem,
že ten, kdo již teď nežije,
tě miloval a miluje!
...než žít s někým, kdo tě nechce znát,
nikdy ti neřekne upřímně:
´Mám tě, dítě, rád!´"

Tomáš se zamyslel: Zní to tak přesvědčivě... Skoro bych řekl, že to Lýdie sama prožila. Vždyť co já vím o její minulosti a co ona o té mé?! Musíme si konečně říct všechny ty krásné i tvrdé pravdy ukryté v našich duších...

Další báseň do knihy nepatřila, bylo pod ní věnování: Regíně "Džíně" Raušové - nejlepší kamarádce na světě, mému duševnímu dvojčeti.
Přítel celým srdcem a duší
Když máš v srdci beznadějnou lásku,
když máš v srdci žal,
přítel pomůže ti z nářku
a bolesti, co život ti dal.
Však jen přítel celou duší
a celým svým srdcem,
tvou bolest rázem ztiší,
jen ten je ti dobrým rádcem.
Těch pravých přátel není na světě tak mnoho,
tak měj je rád pro tu cenu
a netvař se nesměle.
Vždyť oni milují jen toho,
kdo chová se k nim jako oni k němu:
chápavě, upřímně a vesele!
Regíno,
s tvou láskou přátelskou se nikdy nechci světa bát,
vždyť vím, že s ní nikdy nebudu sama v louži stát
a s životem se beznadějně prát.
Tvoje Temná Lýdie

"Ty už jsi vzhůru, Tome?" otevřela jsem konečně oči a podívala se na něho s obavami, zda se mu nepřitížilo.
"Dobré ráno, miláčku," usmál se a pohladil mě po vlasech. "Doufám, že ses pořádně vyspala."
Smutně jsem se na něho usmála a zadržela slzy. "Jsem připravena se se vším poprat. Vím, že v tom nebudeme sami.“