Šílený...Představtě si ICQ jako svět sám o sobě. Vesmír, kde místo hvězd zářej zelený kytky....

První se sbírky povídek spojených osamělostí aktérů vymykajících se normálu, kteří se potkávají a míjejí uprostřed nočního města, kde v dálce s otevřenou náručí stojí non-stop obchodní dům...

Napsaná z čirého pocitu, snad smutku, melancholie, nebo já nevím. V autobusu, v 17:10.

Nesnesitelná lehkost bytí? Je to smutné, poetické a patetické? Možná je to o životě! Třeba jsme všichni také listím, dokud nás někdo nesemele do kompostu nebo nespálí! Po zimě vypučíme a narodíme se na jednom stromě, abychom pomalu "dozrávali" a zezeleněli. Po létu přijde podzim a my ztratíme svou zdravou barvu a proměníme se v různobarevnou hromadu popadaných lístku, které skončí na zemi pod stromem. Pak nás někdo uklidí a vše začne nanovo! Je to taky trochu bajka! A alegorie! Vytrhnout své vlastní srdce a dát ho někomu jinému. Pořád něco někomu dáváme, přátelství, lásku, radost, ale i bolest a zklamání! A možná je taky všechno jedno! To jen my lidé se pořád v něčem pipláme a snažíme se najít odpovědi na všechny své otázky! Je to dobře, nebo špatně? Všeho moc škodí... Listí je to jedno, to je, nebo není! Nepřemýšlí, neplánuje, nemiluje a necíti nenávist nebo závist! No jo, no... :-)

Reflexe

K téhle povídce mně inspirovala jedna píseň... A jedna smutná skutečnost, ze které jsem se potřebovala vypsat...

Starší, z literu, myslím, že si to zaslouží, být znovu obnovena, mám ji moc rád... přestože je smutná

Realita bývá krutá...

:-)

-- -- -- Kritiku snesu -- -- --

Příběh dvou přátel, kteří zjistili co k sobě cítí příliš pozdě... "...Bylo pro něho strašné těžké jí neodpovídat, ale nechtěl, aby se kvůli němu trápila. Myslel, že takhle na něho zapomene snáz. Ale teď byl rád, že tu byla. Cítil se strašně a potřeboval někoho, kdo by ho podporoval..."

Konec...jen delší povídka rozdělená na dvě části:D

Apollonský= krásný, kyklopský= velký... jen pro ty, co by třeba neuměli číst mezi řádky...:-) --- kritiku snesu ---

Zatím jsem sem vkládala jen samé básničky, ale pravdou je, že můj "obor" vždycky byla spíš povídka... ...Zatančíme si...?

-- pokaždé nevím, co sem napsat :)--

Krátky příběh šestiletého chlapce odehrávající se za druhé světové války.

Pořád stejně pomalu...

nechci se loucit, vrat se

Malé povzdechnutí...