V koutě

Postával v koutě. V ruce držel pivko a občas se trochu usmál. To když v davu spatřil někoho, kdo mu přišel vtipnej. Jenže ten jeho přiblblej úsměv hned zase zmizel, protože si uvědomil, že tady je nejtrapnější on.
Snažil se sám sobě nalhat, že mimo jsou všichni ti, co se všude okolo baví, usmívají, tancují, skáčou, lížou si navzájem jazyky, svlékají se… Záviděl jim. Záviděl jim tak moc, že by dal cokoliv za to, aby mohl být jako oni. Toužil, aby za ním někdo přišel a za ruku ho dotáhl na parket nebo někam do středu zábavy. Tvářil se sice, že o tohle nestojí, ale opak byl pravdou.
Občas zkusil přejít z jednoho sálu do druhého. V bláhové naději, že se snad něco změní. Jenže to něco zůstávalo hluboko v něm a odmítalo se pohnout. Nedosáhl tam, aspoň zatím ne. Nedokázal přijít ke stolu plnému lidí, sednout si mezi ně a ladně vplout do toku jejich konverzace. Dovedl jen přijít, posadit se a tupě čumět. Tohle přece připadalo divný i jemu samotnýmu, natož ostatním. Nemělo to cenu, dnes ne. Ještě nenadešel čas. Musel jít ven vstříc noci, která jediná tu byla jen pro něj. Věděl, že jakmile vykročí ze dveří, už se nevrátí. Musel, možná příště už zůstane, ale dnes by jen trápil sám sebe.

Procházel se šumícím městem, jen občas někoho minul – dvojice, co vypadaly jako jeden; kluky, kteří se chtěli prát; opilce a taky obyčejný lidi. Jenom nikoho jako on sám nepotkal.
Zářící měsíc ho vcucával do sebe. Velkým neviditelným brčkem ho kousek po kousku usrkával. Vysával mu myšlenky a černil jimi nebe. A přitom se tvářil jako by nic a mlčel. Ani nezměnil výraz.
Až teď si uvědomil, jak moc rád by ji měl. Dívku, které by teď mohl zavolat, a i když by se bavili o hloupostech, zklidnila by vlny v jeho duši. Před den dokázal být silný a nikdy by se nesnížil k tomu, aby jí zavolal. Jenže teď v kapse svíral telefon. Ona udělala chybu, ona se teď měla snažit všechno slepit. Jenže neudělá to, určitě ne dnes v noci a on je ten, kdo ji potřebuje právě teď. Jistě, ten pocit bude zítra ráno zapomenut, jenže jaký má smysl banalita lidského života ve srovnání s nekonečností prostoru za měsícem?
Vytáhl telefon z kapsy a vytočil ji. Nemělo smysl dál čekat, hrát si na ledového krále. Kdyby za ním v hospodě nějaká přišla, ani by si na tu „svoji“ nevzpomněl. Hned po aktu by upadl do nejhlubšího spánku. Bez výčitek, že si se slečnou ještě chvíli nepovídal. A ráno by se svojí ex zasmál: „Vidíš, já tě nepotřebuju!“

Telefon vyzváněl do noci. Nezvedala to. Na přechodu blikala červená. Teď v noci, nerozuměl tomu. Zaposlouchal se do monotónního zvuku a ten náhle zrychlil. Naskočila zelená, přeběhl na druhou stranu.