Korálky

Lezla po podlaze a nadávala na všechno kolem. Zase se rozsypal, kčertu, tenhle měsíc už potřetí...
Asi to měla brát jako znamení, možná to mělo skončit, ale ona nechtěla - neviděla - neslyšela, jen nadávky se líně rozléhaly prázdným domem. Jeden po druhým sbírala ze země malinké, černé korálky a házela je do misky na ovoce (první nádoba, co jí přišla pod ruku). No, minimálně dneska měla program - stejně neměla co dělat.

[ Zase by si sedla k počítači a znuzeně bloumala po stránkách, doufajíc, že na ICQ se snad někdo připojí (někdo, někdy - nikdy), pak odešla, hrála hry, nebo si četla, a nic by jí nebavilo, zase by si lehla na postel a přemýšlela, hledala smysl, který už dlouho nenachází, a pak by - pořád stejně otrávená životem - šla sama spát. Spát, v tichu a klidu domu, ve kterým její rodiče *mají* bydlet. Sama, zatrpklá, znechucená sama sebou i světem okolo, se zábalem na krku a prolívajíc se čajem - a den za dnem ubíhají a zaběhnutý stereotyp nic neruší, hodiny tikaj pořád stejně pomalu. ]

Naslinit a trefovat, naslinit a trefovat, korálek za korálkem navlíkat na slabou nit, která se stejně zase přetrhá. A navlíkala dlouho, dlouho, a nenáviděla každý z těch korálků zvlášť za jejich existenci, jejich trhavost a nesoudržnost. Všechno se to sypalo pod rukama, slabý nitě praskaly a uprostřed toho tikaj hodiny - pořád stejně pomalu.
Skončila navlíkání a šla spát, sama se svým plyšákem se vydávala do říše snů - ale neunikala, pronásledovalo jí to všude a ona nemohla spát, nemohla spát klidně jako dřív, když byla ještě malý děcko a její spánek rušil jen drkot tramvají zvenku. Všechno jí bolelo a cítila se plná prázdnoty.
Ráno vstala v osm - jako vždycky - a sedla k počítači - jako vždycky -, zapnula ho a zjistila, že na ní nikdo nečeká - ... -.
Cinkot.
Do háje, zase se roztrhnul
- a hodiny tikaj pořád stejně pomalu...