Co dokáže láska...?

To, co se před nedávnem dozvěděla, ji pořád trápilo. Kluk, o kterém si myslela, že je kamarád, se ukázal být úplně jiný.
Měli sraz s lidmi ze střední. Samozřejmě, že ho také pozvala. Napsala mu, ale on nedopověděl. Na to už byla zvyklá. Většinou neodpovídal. Omlouval to nedostatkem času nebo tím, že ještě není rozhodnut. A ona mu vždycky naivně věřila.
Nepřišel. Ani ji to moc nepřekvapilo. Nečekala, že přijde, i když by si to moc přála. Určitě zase „neměl čas“. Spíš si ho nechtěl udělat. Jenže pak zavolal kamarádovi a ten mu dal přednost před nimi. Tohle ji celkem zasáhlo. Už předtím měla pocit, že se jí vyhýbá, ale pořád tomu nechtěla věřit. Ale teď… Šel klidně s někým jiným a vůbec mu nebylo blbý vytáhnout ho z toho srazu. Určitě věděl, že tam je… Mohl přijít, ale nepřišel, protože nechtěl.
Pochopila, jak se v něm spletla. On byl pořád stejný, jenomže ona si to nechtěla připustit. Ze začátku ho milovala. Udělala by pro něj všechno. A to se mu hodilo. Nechtěla si myslet, že ji jenom využil. Ale zřejmě to tak bylo. Dokud ji potřeboval, tak se k ní choval hezky. Teď už ji ale nepotřeboval. Bylo to už rok a půl, co byli venku ze střední. A on pro ni pořád tolik znamenal, i když už ho nemilovala…
Zajímalo ji, jak dlouho věděl, že ho miluje. Možná to věděl od začátku… Každopádně litovala okamžiku, kdy mu to řekla. Věděla, že nikdy nebudou moci být spolu a nechtěla, aby se někdy dozvěděl, co k němu cítí. I když si myslela, že to nejspíš tuší. Ale tušit a být si jistý je pořád rozdíl. Jenže asi před půl rokem, když spolu naposled mluvili, se jí na to zeptal. Zaskočilo ji to. Nedokázala mu lhát. Zrovna měla problémy se svým přítelem, mluvila s ním o tom a on se jí najednou zeptal, jestli ho miluje. A ona přikývla. Viděla to před sebou jako by to bylo včera. Ten večer byl moc milý. Byl přesně takový, jakého ho chtěla mít. Choval se přesně tak, jak si vždycky představovala. Doprovodil ji na autobus, počkal s ní až přijede… Rozloučili se a ona nevěděla, že s ním nebude tak dlouho mluvit.
Teď tu seděla a litovala, že mu to říkala. Ne, tohle se nikdy neměl dozvědět. Myslela si, že se jí vyhýbá kvůli tomu. Ale jistá si tím nebyla. Chtěla by s ním o tom mluvit, ale telefon měl pořád nedostupný. Napadlo ji, že má asi nové číslo, protože on mobil nikdy nevypínal, ani na noc, natož pak přes den. Měl nové číslo a ani jí o tom nedal vědět… Kdyby mu na ní opravdu záleželo tak, jak se jí vždycky snažil přesvědčit, tak by si našel chvilku, aby jí napsal…
Rozhodla se, že už se nebude dál trápit. Napsala mu přes ICQ, což teda moc nechtěla, ale jiná možnost nebyla. Napsala mu, že má pocit, že se jí vyhýbá a tak… Napsala mu všechno, co cítila… že kdyby mu na ní opravdu záleželo, tak si najde chvilku, aby jí mohl napsat… že nikdy nechtěla nic víc, než být jeho kamarádka… a že je jí líto, že to takhle dopadlo… Věděla, že jí neodpoví, ale doufala, že si to aspoň přečte. I když… lhala by, kdyby tvrdila, že na odpověď nečeká. Přece to na něho muselo aspoň trochu zapůsobit… Nechtěla na něho zapomenout, i když by to bylo možná lepší. Neodpovídal, tak proč se kvůli němu dál trápit…? Nestál za to… ale mohla si to namlouvat jak chtěla, nedokázala poručit svým citům. Ten kluk pro ni znamenal mnohem víc, než si dokázala přiznat. A aniž by o tom věděl, udělal pro ni toho dost. Bylo kruté si přiznat, že to ve skutečnosti bylo úplně jinak. Ale copak to mohl takhle hrát takovou dobu? S tím se prostě nedokázala vyrovnat. Doufala, že to není pravda, že udělá něco, čím ji přesvědčí… ale zatím se nic nedělo. Vlastně ani nevěděla, Jestli si to přečetl.
Kromě jejího bývalého přítele to byl jediný kluk v jejím životě, který jí byl tak blízký. A bylo strašně těžké připustit si, že on to tak vůbec necítil.
Zírala do tmy a nedokázala myslet na nic jiného. Teď pochopila, jak se asi cítil její přítel, když se s ním rozcházela. Jenže ona s ním aspoň jednala fér. Kdyby tak věděla, na čem je. Strašně ji zajímalo, jestli se celé ty čtyři roky takhle přetvařoval a těžil ze situace nebo jestli pro něho opravdu něco znamenala. Jenže měla takový pocit, že se to nikdy nedozví. Bála se, že už ho nikdy neuvidí… Kéž by věděla, jak to skončí. Kéž by na něho dokázala zapomenout…
Potřebovala o tom s někým mluvit, ale věděla, že jí nikdo nepomůže. Navíc už to probírala tolikrát… Nevěděla, jestli by jí to pomohlo nebo ne. Stejně na to ale musela pořád myslet. A přesto, že uznávala všechny argumenty proč na něho zapomenout, stejně nemohla. Nejhorší bylo, že ani nechtěla.
…
Uplynulo několik týdnů. Šla zrovna ze školy a potkala kamaráda. Byl to jeho nejlepší kamarád, tak využila příležitosti něco se dozvědět. Jenže on byl tajemný a nic jí nechtěl říct. Prý že by jí to měl říct sám. Jo, to by sice možná měl, ale když s ní nechtěl mluvit, tak to šlo dost těžko. Po chvíli naléhání se nakonec dozvěděla, co potřebovala. Na tohle ale nebyla vůbec připravená. Čekala různé věci, ale tohle ne. Musí to pro něho být strašně těžké. Proč jí o tom neřekl…? Kladla si spoustu otázek. Pořád jí ještě úplně nedocházelo, co právě slyšela. Byl nemocný a potřeboval transplantaci. Jenže pořád se nenašel vhodný dárce a čas utíkal… Na jednu stranu chápala, proč o něm tak dlouho neslyšela, ale na druhou stranu jí bylo líto, že jí to neřekl. Ale věděla, že tohle on nikdy nedokázal. Nikdy nechtěl mluvit o tom, co ho trápí, nechtěl, aby ho někdo litoval. Najednou jí bylo líto, co mu napsala, co si o něm myslela…
On umíral… a ona o tom ani nevěděla…
Hned druhý den za ním zašla do nemocnice. Když ho viděla, málem se jí zastavilo srdce… Vždycky byl hrozně krásný, spousta holek po něm šílela… a teď? Vypadal strašně smutně, unaveně, neměl žádné vlásky…
Byl překvapený, že ji vidí. Navíc nevypadal zrovna moc potěšeně. Nejistě se usmála. Snažila se zakrýt svoje rozpaky. Nevěděla, co má říct. Měla trochu strach, že s ní nebude chtít mluvit.
Zajímalo ho, proč přišla. Chtěl vědět, kdo jí řekl, že je tady. Ale nebylo těžké na to přijít, když to věděli jen jeho rodiče a jeho nejlepší kamarád. Nechtěla, aby se na něho zlobil, že jí to řekl. Byl zoufalý a ona sama poznala, že něco není v pořádku. Ani ho nemusela moc přemlouvat. Jenže tohle vysvětlení se mu moc nelíbilo. Pořád na ni útočil. Ale ona se nechtěla hádat. Snažila se mu říct, že jí na něm opravdu záleží, ale on nemohl zapomenout to, co mu napsala naposled. Jenže to byla zoufalá a myslela si, že se s ní nebaví.
Bylo pro něho strašně těžké jí neodpovídat, ale nechtěl, aby se kvůli němu trápila. Myslel, že takhle na něho zapomene snáz. Ale teď byl rád, že tu byla. Cítil se strašně a potřeboval někoho, kdo by ho podporoval. A věděl, že ona je ta pravá. Byla potěšená, že ji chce mít u sebe. Ale byla by radši, kdyby to bylo za příznivějších okolností. Nechtěla ani pomyslet na to, že by ho mohla ztratit. Začala plakat. Přitáhl si ji k sobě a objal ji. Snažila se uklidnit. Věděla, že tímhle mu nepomůže. Bylo jí líto, že musí takhle trpět. Ale on o lítost nestál. Proto nechtěl, aby to někdo věděl. Jenže ona nepřišla proto, aby ho litovala. Přišla proto, že jí na něm záleželo, že toho pro ni spoustu udělal, i když si to nejspíš ani neuvědomoval.
Bylo toho na něj trochu moc. Potřeboval vypadnout. Oblékl si župan, chtěl jít na terasu. Ona s tím ale moc nesouhlasila. Ale nakonec ji přesvědčil. Krásně svítilo sluníčko a bylo celkem teplo. Došli k zábradlí. Ona se opřela zády a on se díval dolů. Nemluvili. Věděla, jak je pro něho těžké mluvit o citech. Po chvíli se otočil. Dívala se na něho. Bylo jí ho strašně líto, tohle si opravdu nezasloužil.
Řekl jí, že ho opustila přítelkyně. Vlastně ji to ani moc nepřekvapovalo. Jeho přítelkyně byla sice moc hezká, ale ne moc chytrá. Nemyslela si, že ji tolik miloval, ale vypadal, že ho to dost vzalo.
Prý mu řekla, že nechce čekat až umře. To ji šokovalo. Snažila se mu dát nějakou naději. Ale on všechno odmítal. Říkal, že už nemůže dál… Ale přece tu bylo tolik lidí, kterým na něm záleželo. Jenže tohle byla zkouška všech vztahů. Většina „kamarádů“ se na něho vykašlala. Zbylo mu jich jen pár… Byl rád, že ona je mezi nimi.
Vypadal zničeně. Takhle ho neznala. Ale věděla, jak to pro něj musí být těžké. Objala ho. Cítila, jak ji k sobě pevně přitisknul. Stáli tam takhle dlouho. Pak se od něho trochu odtáhla. Chtěla něco říct, ale když viděla všechnu tu bolest v jeho očích, nemohla mluvit. Díval se na ni a oči se mu pomalu zaplavovaly slzami. Uvolnil objetí a popošel do rohu terasy. Opřel se o zábradlí a díval se dolů. Přešla k němu a položila mu ruku kolem ramen. Nepodíval se na ni. Nemohl. Byla ráda, že ji neodstrčil. Věděla, že nechtěl, aby ho takhle viděla. Chtěla něco říct, ale nevěděla co. Žádná slova nedokázala vyjádřit to, co cítila. A žádná slova mu nedokázala pomoct. Uvědomila si, jak je bezmocná…
Zdálo se jí, že čas utíká strašně rychle. Pořád se nenašel vhodný dárce a ona viděla, jak mu je pořád hůř. Měla o něho hrozný strach. Nedokázala se smířit s tím, že by ho měla ztratit. Tolik pro ni znamenal. Seděla na jeho posteli a dívala se, jak spí. Najednou jí hlavou probleskla strašná myšlenka. Zavřela oči. Ne, na tohle myslet nesmí. On se určitě probudí… Pohladila ho po tváři. Seděla tam dlouho. Čekala, až se probudí. Chtěla s ním být co nejvíc.
Najednou pomalu otevřel oči. Slabě se usmál. Posadil se vedle ní. Tolik toužila obejmout ho. Dívala se mu do očí a nemohla mluvit. Řekl jí, že je ta nejlepší holka, kterou kdy znal… a že si uvědomuje, že se k ní nechoval vždycky úplně fér, ale nikdy jí nechtěl ublížit. A taky že lituje, že kvůli němu takhle trpí. Chtěla něco říct, ale nemohla. On pokračoval dál, měl pocit, že jí toho spoustu dluží, ale bál se, že už jí to nestihne vrátit.
Tohle ji zasáhlo. Sklonila hlavu a dlaní si zakryla oči. Objal ji kolem ramen a přitáhl si ji těsně k sobě. Podívala se na něho. Snažila se mu vysvětlit, že jí nic nedluží. Nechtěla, aby si to myslel. Dělala to proto, že jí na něm záleží. A taky protože ho milovala. Čekala, co na to řekne. Jenže on neřekl nic. Místo toho ji políbil. Po tomhle toužila tak dlouho… Objala ho. Položila si hlavu na jeho rameno. Začal ji hladit po zádech. Připadalo jí, že tam takhle sedí celou věčnost. Přála si, aby to nikdy neskončilo.
Chtěl vědět, jestli ho miluje ještě pořád. Trochu se odtáhla, aby se mu mohla podívat do očí. Nevěděla, jestli mu má říct pravdu. Samozřejmě, že ho milovala. Celou tu dobu ho milovala. Ale když mu to řekla minule, tak to nedopadlo dobře. I když nakonec vlastně zjistila, že se jí nevyhýbal kvůli tomu, ale kvůli své nemoci… teď by byla radši, kdyby to bylo kvůli tomu. Oči se jí zaplavily slzami. Měla pocit, že teď už na tom nezáleží. Jenže on ji ujistil, že jemu na tom záleží.
Pořád se rozmýšlela, co říct. Asi to poznal, protože řekl, že za poslední půlrok přehodnotil priority. Pak namáhavě vstal z postele a popošel k oknu. Byli tu sami. Ostatní pacienti na tom byli lépe a teď byli se svými návštěvami nejspíš někde venku.
Díval se z okna a pokračoval dál. Říkal, že si uvědomil, jak se musela celou tu dobu cítit. Že je jediná holka, která se na něho nevykašlala i přes to, že to pro ni muselo být těžké. Potom se odmlčel. Ale za chvilku pokračoval dál. Došlo mu, co ztratil… Uvědomil si, že jeho přítelkyně sice byla krásná, ale nedokázala řešit problémy. Vždycky všechno zařizoval on. A ještě si myslel, že je to dobrý, že ho poslouchá… Jenže pak zjistil, že ona ho nepodrží. Radši utekla. Povzdechl si. Vstala a stoupla si vedle něho. Objala ho kolem ramen. Otočil se a pevně ji k sobě přivinul. Věděla, že ji potřebuje.
Chtěl, aby mu odpustila. Bylo mu líto, že si uvědomil co k ní cítí až teď, když už bylo pozdě…

…
Pořád se s tím nedokázala smířit. Pořád nemohla uvěřit tomu, že je to pravda. Nechtěla, aby to někdy skončilo. A už vůbec ne takhle. Nemohla se na nic soustředit. Neustále musela myslet na jejich poslední setkání. Bylo tak strašně smutné. Věděl, že už je konec. A ona to věděla taky. Seděla u něho na posteli a držela ho za ruku. Měl strašné bolesti. Ale i přes to, že nemohl skoro mluvit, se ji neustále snažil ujišťovat o svých citech. Ale ona o nich nepochybovala ani v nejmenším. Teď už ne. A bylo jí najednou strašně líto, že o jeho citech k ní vůbec kdy pochybovala. I když ji předtím nemiloval, pochopila, že to vždycky myslel vážně.
Dala by cokoliv za to, aby tu zase byl. Klidně by s ním byla dál jenom kamarádka, jen kdyby ho mohla vidět. Věděla, že kdyby nebyl nemocný, nikdy by si neuvědomil, jak to všechno ve skutečnosti je. Ale to všechno by klidně vyměnila. Možná by se i smířila s tím, že se s ní přestal bavit, jak si původně myslela. Teď by jí to ani tolik nevadilo, protože by tu byla pořád malá naděje, že se ozve nebo že ho třeba potká.
Ale nic z toho nebylo. A čas se nedal vrátit ani zastavit. Nezbylo jí nic jiného než vzpomínky. Vzpomínky na čas, který strávili spolu. Pořád si všechny ty chvíle přehrávala. Jak se seznámili… Jak mu pomáhala… Jak k ní byl vždycky moc milý… Jak byli ve Španělsku… Promítala si jeho polibky na rozloučenou, když byli ještě kamarádi… Maturitní ples… Pak všechny ty dny, kdy se spolu učili… Maturitu, večírek, tábor, kam odjeli po maturitním večírku… On ji vzal autem a ona byla šťastná, i když se bála, že už je konec, že ho už po maturitě neuvidí… Ale nebyl konec. Od té doby se viděli ještě mnohokrát… Promítala si jejich důvěrné rozhovory… Jak jí doprovázel v noci na autobus… A pak jak si myslela, že už je opravdu konec… Den, kdy se dozvěděla, jak na tom je… Chvíli, kdy jí řekl, že ji miluje… Všechna ta objetí, když byli spolu… Slova útěchy, kterou jí poskytoval a kterou se ona snažila poskytnout jemu… A nakonec zase skončila u posledního setkání… Tentokrát byl doopravdy konec.