Prostě druhý den, ne jenom, že jsem měla okno jako výkladní skříň, ale v hlavě ještě tisíc permoníku, kde každý bušil svým kladívkem v jiném tempu.

Chci aby někdo slyšel můj příběh, chci aby někdo věděl, co opravdu znamená láska.

Jak se tak uklidňuji, vejdu do kanceláře a první co mi padlo do očí byl prsten s krásným, zeleným kamenem.

Ležela na koleji, kudy žádný vlak nikdy nejel.Taková slepá kolej, krátká, ani by se na ni vlak nevešel. Asi ji zapomněli dostavět, napadlo mě.

Když byl přesvědčený, že oddychuji dost pravidelně, pomalu se vysoukal z postele, neslyšně se oblékl, políbil mě na čelo, a jenom tiché klapnutí dveří dalo vědět, že je pryč.

...čas je relativní pojem ...

prostě tak. nevesele. zklamání je silný pocit, který vás ochromí když to nejmíň čekáte

Nešťastný a šedivý odraz světa v očích člověka.

U prvního stolu jsem zkoprněla, plato s šestnácti pivy padalo s rachotem k zemi. Socha vytesaná z mramoru, se mi nemohla rovnat.

Jak se to tak stane, že se ti jediná noc vryje do paměti, zároveň zestárneš, zmoudříš, a tak se ti pomalu začne měnit život?

bez komentáře

„Jak mám teď odjet? Proč jsem tě potkal? Proč jsem tě nepotkal dřív?“chrlil ze sebe otázky, na které neměl odpověď a tisknul mě k sobě až se mi tajil dech.