Tato otázka mne dokázala vždy vykolejit. Zpočátku jsem jako hloupé zamilované děvčátko odpovídala ano. Dělala jsem přesně to, co se ode mne očekávalo. Časem jsem se ale začala nad touto otázkou hlouběji zamýšlet a odpověď mi najednou nesklouzávala z jazyku tak snadno. Spíš nesklouzávala vůbec. Krátka skica mých myšlenek z posledních několika dnů, které odrážejí ne tak dalekou minulost.

sem blba, zas sem si uvedomila____z eje to tak lepsi_ vyjadril ses_ doela hezky_ ne, nemilujes me_ slibuju, ja prestatu_ nejuprimnejsi------------------->kamo, miluju te

...nejhorsi...

je božská ...

Pěkný den... vlastně, jak pro koho.

podzimní nostalgie

..

Pro mne zatím dílko netypické ... Včera při cestě šalinou ...koukla jsem mimoděk z okna a uviděla to, co vidí mnozí, ale přesto děláme, že to neexistuje, že nás se to netýká ...lidi bez budoucnosti ...ztracené ...tak mě napadlo pár veršů...tady jsou ...cítím, že "lehkostí verše báseň nejiskří", přesto - zajímal by mne váš názor...

Rondel v daktylo-trocheji.

http://www.youtube.com/watch?v=ueg_mXrWoOc

Blízcí lidé prožívají smutné události a já se s tím potřebuju vyrovnat.

Bádala jsem na netu po svých předcích. Tohle je výsledek.

.