výborně

dímy za komentáře;-) v tomhle s tebou musím asi trochu souhlasit, i když jsem si to nejdříve musela přečíst:-D, abych ti to věřila. Ale i tak dík;-)
ale to puntičkářství vztáhni i na sebe:-D

Kolaborace - Označení pro nečestnou spolupráci s nepřítelem, odvozeno z latinských slov col, které znamená spolu, a labore, jež znamená pracovat. Slovo kolaborant označovalo zrádce spolupracujícího s příslušníky nepřátelské okupační moci.

Ta poslední věta je snad vševýřečná a jasná. Hledat ve slovníku není to pravé. Slovník ve své podstatě slouží k jiným účelům než k těm, aby uživatel zjistil, zda je použité slovo správně také logicky. Ano, po gramatické stránce, to se nedá popřít, ale gramatická stránka není vždy všechno.

Mě se to docela líbilo. Styl máš moc hezký, hlavně charakteristika postav v první části byla výborná. Jen ten konec mi přišel zbytečně natažený, což trošku srazilo gradaci. Ale pointu sis vybrala dobrou. Jinak Azure: spolupracovat s nepřítelem = kolaborovat, v tomhle se přikláním k Mirovi.

Kolaborovat - je normální sloveso
význam je spolupracovat
kolaborant - spolupracovník
kolaborace - spolupráce

a na větě: "kolaborovat s nepřítelem" nevidím nic zvláštního.
ano, časem to slovo nabralo jiného významu
ale nikde v pravidlech jistě není napsáno jak se má používat ve větě
stejně jako slovo: "soudruh"
můžeš klidně říct soudruh učitel, ředitel, prezident

soudruh prezident Václav Klaus :)

Ta výtka s tím otcem je trefná. Také jsem se vtom ztratil. Stále to vypadalo, že bojoval na straně svého otce, za špatného krále, ale proč by pak zabíjel svého otce vlastní rukou?
Jinak k příběhu jako takovému. Zajímavé, ale neumím si moc představit bitvu, ve které by zůstal jen jeden raněný, ještě ležet na zemi. Ale to je jedno, v hlavě se člověku v takové situaci jistě odehrává mnoho věcí a okolí nevnímá. Spíše mi nesedí to zasazení do historie. Ono to vypráví spíše o dnešních lidech. Ti chtějí zemřít se ctí a jsou zklamaní, když se jim to nepovede a nadávají na vyšší moc, na tu Madonu, jak jí máš tady. Ale lidé v dřívější době byly silně věřící. Nešli by bojovat kdyby ve svého Boha nevěřili. A i když už šli na smrt a zázrakem přežili. Neptali se proč, ale vstali, poděkovali Bohu a šli dál. Takoví lidé byli. Já je neznal, ale znám trochu historie a v různých bájích se toho dovíš spousty. Proto mi tento příběh přijde, jako bys vzala někoho z jednadvacátého století a hodila do osmnáctého na bitevní pole s mečem v ruce. V podobném tématu bych očekával více retrospekce, abych mohl být více vtažen, ale tady bohužel nevidím nic moc retrospektivního, ač je zřejmé, že se nejedná o bitvu jednadvacátého století.

A tohle je typická ukázka tvého stylu. Dobrý námět, ale naprosto nerozvedený. Ty svého čtenáře necháš jen olíznout smetanu, ten se těší, že pak přijde krém, pak poleva až konečně samotné těsto, ale u tebe se málokdy dostaneme vůbec k polevě. Tady to není ani krém. Už je mi to téměř k pousmání. Velice zajímavý styl, ale opravdu mi to přijde jak výtahy vystřižené z nějakého rozjetého příběhu.
Tady ještě jen vytknu jednu věc. Slovní spojení - Kolaborovat s nepřítelem - je v podstatě nelogické. Kolaborant je ten, který vědomě spolupracuje s nepřítelem. Až spoluprací, tedy zradou, se stává kolaborantem. Kolaborovat není sloveso, které se dá použít v takovéto spojitosti, snad jen jako samostatně stojící člen by dávalo smysl. Navíc kolaborantem se označovali lidé, kteří spolupracovali s nepřítelem, s nikým jiným to být nemohlo, jinak by nebyl kolaborant. Takže i ta část s nepřítelem je hloupá. Buďto spolupracovat s nepřítelem, nebo jen jednoduše kolaborovat. Ale určitě ne kolaborovat s nepřítelem. Navíc ještě jedna výtka. Bohužel nepíšeš století, ve kterém se příběh udává, ale zřejmě je to někdy, kdy Francie byla ve válce. Nechci zcela lhát, ale mám za to, že ve Francii se za velezradu, čímž kolaborace je, trest smrti uděloval. Takže úvahy těch dvou vojáků, že kolaborovat by zasluhovalo smrt je také docela zvláštní, když za to smrt je. Ale to jsou jen mé postřehy... ;)...

Opravdu je to zvláštní. V tomhle příběhu mi schází trochu lepší popis té samotné lampy, její účel. Kde se vzala, co znamená. Vím jen, že z ní svítí modré světlo, a že do ní Jerome vlezl? Že ho lampa vtáhla? Příběh pěkný, ale na mě až moc fantaskní. Moc neskutečných a nevysvětlených věcí v jednom příběhu. V podstatě mohu říct. Že to nechápu. Jediné co mě napadlo je, že ta laserová lampa s city a emocemi je něco podobného jako pandořina skříňka, akorát zcela opačně. Ta schovávala vše zlé, aby to nezničilo to dobré na světě, kdežto tahle lampa ukrývá to dobré, aby to zlo nevymítilo zcela ze světa. To jediné mě napadlo, jinak postrádám lecjakou pointu, nějaký skrytý jinotaj...

No nevím tedy. Pro mě tenhle příběh poměrně dost slabý a ucházející. Taková růžová knihovna, akorát s nedobrým koncem. Skoro telenovela v literatuře. Příběh o rozchodu dvou milenců, který nepřinesl nic nového, ani žádné originální zpracování. Omlouvám se, ale tohle bych označil za brak ve tvé tvorbě, která je jinak na úplně jiné úrovni, tedy alespoň dle mého názoru...

Zajímavé, vím, že už jsem to četl a myslím, že jsem to někde i komentoval, ale na psancích to dle všeho nebylo. Že by saspi? Kdo ví, ale jistě se nebudu opakovat... =)... někde se ten komentář objeví... protože já vím, že existuje.

Přítel co zradí, není přítel. Je pak jen na tobě, aby jsi se sama sebe zeptala, kde jsi udělala chybu, že jsi si to myslela? Ale poradil bych ti asi jen jedno. Pro jistotu si zavírej okno a dávej pozor, kam až zvuk tvého hlasu doléhá...

Oči mi zvlhly... Ve světě je spousta zla, ale tím největším zlem jsou nemoci a jedna choroba, která se nazývá sobeckost a nesoucit. Jak píšeš, děti si hrají. Pro mnohé bězná věc, ale není. Vždyť je vtom tolik krásy, proč ji lidé nevidějí dříve než o ni přijdou? A tak je to se vším. Stačilo by si jen vážit jeden druhého a věcí kolem sebe. Hodně věcí by se pak lépe neslo. I tyto nemoci...

Na podobné sci-fi moc nejsem. Leč tebe jsem si přečetl.

Tak nejprve chválu:
- Je nutné upozornit na poměrně dobře zvládnutou gramatickou část textu. Nenachází se v něm žádné do očí bijící hrubky, které vždy jen zkazí dojem. Dalo by se říct, že je to samozřejmost. Já jen dodám - kéž by byla.
- Máš pěkně, jasně, srozumitelně zvládnuté popisy. Čtenář nemá problém s představivostí, pokud není naprosto bezfantazijní.

A teď kritiku:
1) Maličkost, ale objevuje se ti tu slovo perfektně. Do celého příběhu to archaicky vůbec nezapadá. To je asi jediné místo v textu, které mě vyhodilo z kontextu samotného příběhu.
2) Ta Mariuhana. To se mi moc nelíbí. Pochopil jsem, že hlavní hrdina je povětšinu času uzavřen sám v pokoji a příliš často nevychází, ale právě Mariuhanu by musel shánět asi velice často, navíc mezi lidmi a hlavně asi trochu tajně. Ten alkohol má podobný problém, ale ten si může kupovat někde ve večerce naproti přes ulici, asi se shodneme, že trávu by tam nekoupil. Navíc i když zažil těžký zážitek, je to přeci studovaný člověk. Nevím jestli by se uchýlil právě k mariuhaně. Když už k droze, tak ke tvrdé.
3) Tento bod se bude vztahovat na všechny tvé příběhy, takže ho u dalších komentářů již nebudu opakovat. Máš dobré náměty, ale je škoda, že je nedokážeš více rozvést. Velice pěkně by se mi od tebe četl nějaký příběh na pokračování a snad se ho někdy dočkám. Protože takovéto krátké příběhy jsou pěkné, to ano. Ale skutečnou literární hodnotu jím ubírá krátkost. V podstatě by tohle mohl být takový malý výtah z knihy, který má navnadit čtenáře k četbě, ale tobě zatím chybí ta kniha =). Jestli jsi mě správně pochopila, snažím se tě přimět k napsání nějakého pěkného příběhu na pokračování... ;)...

Máš pravdu v tom, že nemoc člověku obrátí život naruby a žebříček hodnot se zásadně změní. Na druhé straně je ale pravda, že každý den, který život přináší je třeba si prožít a užít po svém, protože život - i když někdy krušný - stojí opravdu za to. Příběh se mi líbil, ale myslím si, že by si zasloužil rozvést a nějak ukončit - ať již dobře - nebo opačně, to je na autorovi samém, co se svými postavami udělá. Přeji hodně inspirace do další práce.

Mno  … co k tomu říct… :-D
Ač to je poměrně neuvěřitelný příběh a novinářka by asi sklidila jen posměch z bláznovství že něco takového vydala s titulkem ,,pravdivé“ je to velmi čtivé vyprávění.
Velmi lehce si to čtenář může vše představit a nemá v tom zmatek jako co tedy vlastně vypadá.
I když to je vcelku pochmurný příběh a na místě Jeffa Waloise bych na tom psychicky nebyl o nic lépe – což zřejmě většina z těch jenž tento příběh četli –, ani se nedivím že se (zřejmě) zabil, i přesto vše bych to zařadil mezi tvé klidnější, nenáročné příběhy. Což mu však nijak neubírá na kráse.
Veskrz jsem ti asi nic neřekl … ale co taky že jo :-D Vytknout není v podstatě co a čte se to velmi příjemně.
Tak zas někdy příště ;-)

Souhlasím s prostějánkem. Chtělo by to rozhodně více rozvést, aby se děj stal jasnějším.

napínavý děj, pěkně popsaný... jen mi občas nedocvakávají určité věci... ale třeba je to mojí omezeností :)

Hvězdářka má pravdu, že lidé se na sebe málo usmívají jen tak, pro radost. Když se na mě někdo usměje, vždycky mi to vylepší celý den, protože ten člověk mi předal kousek sebe a něco ze své dobré nálady. Vím, že upřímný úsměv mě vždycky přinutí zvednout koutky úst nahoru...Tak se na sebe usmívejme lidičky jak jen to jde:)

Krásně napsané, hezkým stylem... Líbí.:o)

taky se mi líbí :)