 08.04.2008 7 1482(17) 0 |
Potáhl nosem a zkřivil ústa. „A vůbec, je mi zima,“ zamumlal ukřivděně. „Tobě je to jedno, Louisi?!“ Podupával patou těžké boty na místě.
Druhý muž nehnul ani brvou, jen si třel ruce v kožených rukavicích, aby mu nemrzly prsty. Měl jen tlustý šedý keprový kabát a okolo krku omotanou starou pletenou šálu, jejíž jasně zelená barva patřila dávné minulosti.
„Vyšší moc,“ zabručel jen. Tvář měl strohou, stejně jako hlas, a vrásčitou. Neveselou.
„Proč tu, sakra, musíme takhle stát celou dobu jen my?! Vůbec mě to tu nebaví.“ Louis stále mlčel a nevšímal si Jacquesových nářků. Byla to vyšší moc. Proto tu hlídali ten dům.
„Nojo, vyšší moc. Pár šílenců u moci si něco umanulo a my musíme poslouchat. Tomu ty říkáš vyšší moc, Louisi?“ podupával Jacques dál podpatkem do betonového schodu. Louis na nic z toho nereagoval. Zatrpkle upíral své tvrdé, mrtvé oči na tu pěknou bílou vilku. Byla to vyšší moc. Účel přeci světí prostředky, ne? Tak proč by měl mít výčitky? Ta vilka byla stejně čistá jako její majitelka. Moc pěkná blondýnečka, oříškové oči, vlivný milenec, drahé auto, nebezpečné styky na vyšších místech...
Za to se ale platí, kdo zrazuje velitele, ten musí pykat. Kolaborovat s nepřítelem! To by zasluhovalo trest smrti!...ale vlastně...zasluhuje...
„Tak už pojď, ty kočičko,“ brumlal si Jacques. Louis myslel na totéž. Ale před tím budižkničemu se nechtěl vyjadřovat.
Jenomže zatímco tam ti dva stáli v mrazu schovaní za keřem, půl republiky od nich svištělo předražené auto závratnou rychlostí po dálnici. Ta malá blondýnka a urostlý gentleman vedle ní za volantem měli namířeno směr Paříž, směr svoboda. Jenomže ti dva se od sebe v jednom lišili, velmi lišili. On nikdy neprohrál. Za žádnou cenu si nepřipouštěl prohru. I kdyby měl pro svou výhru a triumf zemřít. A ona toužila být v bezpečí a založit si rodinu, žít klidně a spokojeně v komfortu, který by jim umožnili peníze, jež si vysloužili udavačstvím. A také měla strach. Pud sebezáchovy.
Proto tak strnula, když zrychlil. Proto vytřeštila oči a zpanikařila. Proto vykřikla a krve by se v ní nedořezal, když se její milovaný manžel s ledovým klidem zeptal.
„Tak co, miláčku, který strom si vybereme?“
Druhý muž nehnul ani brvou, jen si třel ruce v kožených rukavicích, aby mu nemrzly prsty. Měl jen tlustý šedý keprový kabát a okolo krku omotanou starou pletenou šálu, jejíž jasně zelená barva patřila dávné minulosti.
„Vyšší moc,“ zabručel jen. Tvář měl strohou, stejně jako hlas, a vrásčitou. Neveselou.
„Proč tu, sakra, musíme takhle stát celou dobu jen my?! Vůbec mě to tu nebaví.“ Louis stále mlčel a nevšímal si Jacquesových nářků. Byla to vyšší moc. Proto tu hlídali ten dům.
„Nojo, vyšší moc. Pár šílenců u moci si něco umanulo a my musíme poslouchat. Tomu ty říkáš vyšší moc, Louisi?“ podupával Jacques dál podpatkem do betonového schodu. Louis na nic z toho nereagoval. Zatrpkle upíral své tvrdé, mrtvé oči na tu pěknou bílou vilku. Byla to vyšší moc. Účel přeci světí prostředky, ne? Tak proč by měl mít výčitky? Ta vilka byla stejně čistá jako její majitelka. Moc pěkná blondýnečka, oříškové oči, vlivný milenec, drahé auto, nebezpečné styky na vyšších místech...
Za to se ale platí, kdo zrazuje velitele, ten musí pykat. Kolaborovat s nepřítelem! To by zasluhovalo trest smrti!...ale vlastně...zasluhuje...
„Tak už pojď, ty kočičko,“ brumlal si Jacques. Louis myslel na totéž. Ale před tím budižkničemu se nechtěl vyjadřovat.
Jenomže zatímco tam ti dva stáli v mrazu schovaní za keřem, půl republiky od nich svištělo předražené auto závratnou rychlostí po dálnici. Ta malá blondýnka a urostlý gentleman vedle ní za volantem měli namířeno směr Paříž, směr svoboda. Jenomže ti dva se od sebe v jednom lišili, velmi lišili. On nikdy neprohrál. Za žádnou cenu si nepřipouštěl prohru. I kdyby měl pro svou výhru a triumf zemřít. A ona toužila být v bezpečí a založit si rodinu, žít klidně a spokojeně v komfortu, který by jim umožnili peníze, jež si vysloužili udavačstvím. A také měla strach. Pud sebezáchovy.
Proto tak strnula, když zrychlil. Proto vytřeštila oči a zpanikařila. Proto vykřikla a krve by se v ní nedořezal, když se její milovaný manžel s ledovým klidem zeptal.
„Tak co, miláčku, který strom si vybereme?“
Ze sbírky: Laserová lampa
28.07.2008 - 15:47dímy za komentáře;-) v tomhle s tebou musím asi trochu souhlasit, i když jsem si to nejdříve musela přečíst:-D, abych ti to věřila. Ale i tak dík;-)
ale to puntičkářství vztáhni i na sebe:-D
ale to puntičkářství vztáhni i na sebe:-D
27.07.2008 - 12:30Kolaborace - Označení pro nečestnou spolupráci s nepřítelem, odvozeno z latinských slov col, které znamená spolu, a labore, jež znamená pracovat. Slovo kolaborant označovalo zrádce spolupracujícího s příslušníky nepřátelské okupační moci.
Ta poslední věta je snad vševýřečná a jasná. Hledat ve slovníku není to pravé. Slovník ve své podstatě slouží k jiným účelům než k těm, aby uživatel zjistil, zda je použité slovo správně také logicky. Ano, po gramatické stránce, to se nedá popřít, ale gramatická stránka není vždy všechno.
Ta poslední věta je snad vševýřečná a jasná. Hledat ve slovníku není to pravé. Slovník ve své podstatě slouží k jiným účelům než k těm, aby uživatel zjistil, zda je použité slovo správně také logicky. Ano, po gramatické stránce, to se nedá popřít, ale gramatická stránka není vždy všechno.
27.07.2008 - 09:28Mě se to docela líbilo. Styl máš moc hezký, hlavně charakteristika postav v první části byla výborná. Jen ten konec mi přišel zbytečně natažený, což trošku srazilo gradaci. Ale pointu sis vybrala dobrou. Jinak Azure: spolupracovat s nepřítelem = kolaborovat, v tomhle se přikláním k Mirovi.
26.07.2008 - 23:19Kolaborovat - je normální sloveso
význam je spolupracovat
kolaborant - spolupracovník
kolaborace - spolupráce
a na větě: "kolaborovat s nepřítelem" nevidím nic zvláštního.
ano, časem to slovo nabralo jiného významu
ale nikde v pravidlech jistě není napsáno jak se má používat ve větě
stejně jako slovo: "soudruh"
můžeš klidně říct soudruh učitel, ředitel, prezident
soudruh prezident Václav Klaus :)
význam je spolupracovat
kolaborant - spolupracovník
kolaborace - spolupráce
a na větě: "kolaborovat s nepřítelem" nevidím nic zvláštního.
ano, časem to slovo nabralo jiného významu
ale nikde v pravidlech jistě není napsáno jak se má používat ve větě
stejně jako slovo: "soudruh"
můžeš klidně říct soudruh učitel, ředitel, prezident
soudruh prezident Václav Klaus :)
21.07.2008 - 23:19A tohle je typická ukázka tvého stylu. Dobrý námět, ale naprosto nerozvedený. Ty svého čtenáře necháš jen olíznout smetanu, ten se těší, že pak přijde krém, pak poleva až konečně samotné těsto, ale u tebe se málokdy dostaneme vůbec k polevě. Tady to není ani krém. Už je mi to téměř k pousmání. Velice zajímavý styl, ale opravdu mi to přijde jak výtahy vystřižené z nějakého rozjetého příběhu.
Tady ještě jen vytknu jednu věc. Slovní spojení - Kolaborovat s nepřítelem - je v podstatě nelogické. Kolaborant je ten, který vědomě spolupracuje s nepřítelem. Až spoluprací, tedy zradou, se stává kolaborantem. Kolaborovat není sloveso, které se dá použít v takovéto spojitosti, snad jen jako samostatně stojící člen by dávalo smysl. Navíc kolaborantem se označovali lidé, kteří spolupracovali s nepřítelem, s nikým jiným to být nemohlo, jinak by nebyl kolaborant. Takže i ta část s nepřítelem je hloupá. Buďto spolupracovat s nepřítelem, nebo jen jednoduše kolaborovat. Ale určitě ne kolaborovat s nepřítelem. Navíc ještě jedna výtka. Bohužel nepíšeš století, ve kterém se příběh udává, ale zřejmě je to někdy, kdy Francie byla ve válce. Nechci zcela lhát, ale mám za to, že ve Francii se za velezradu, čímž kolaborace je, trest smrti uděloval. Takže úvahy těch dvou vojáků, že kolaborovat by zasluhovalo smrt je také docela zvláštní, když za to smrt je. Ale to jsou jen mé postřehy... ;)...
Tady ještě jen vytknu jednu věc. Slovní spojení - Kolaborovat s nepřítelem - je v podstatě nelogické. Kolaborant je ten, který vědomě spolupracuje s nepřítelem. Až spoluprací, tedy zradou, se stává kolaborantem. Kolaborovat není sloveso, které se dá použít v takovéto spojitosti, snad jen jako samostatně stojící člen by dávalo smysl. Navíc kolaborantem se označovali lidé, kteří spolupracovali s nepřítelem, s nikým jiným to být nemohlo, jinak by nebyl kolaborant. Takže i ta část s nepřítelem je hloupá. Buďto spolupracovat s nepřítelem, nebo jen jednoduše kolaborovat. Ale určitě ne kolaborovat s nepřítelem. Navíc ještě jedna výtka. Bohužel nepíšeš století, ve kterém se příběh udává, ale zřejmě je to někdy, kdy Francie byla ve válce. Nechci zcela lhát, ale mám za to, že ve Francii se za velezradu, čímž kolaborace je, trest smrti uděloval. Takže úvahy těch dvou vojáků, že kolaborovat by zasluhovalo smrt je také docela zvláštní, když za to smrt je. Ale to jsou jen mé postřehy... ;)...
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Vyšší moc : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Laserová lampa
Předchozí dílo autora : Černá Madona
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Duše zmítaná bouří reality [17], Asinar van Martinaq [17], Burak [12], Therésia [12], Erma [11], ŠoDO [7]» řekli o sobě
Singularis řekla o casa.de.locos :Velmi inteligentní osoba se širokým rozhledem. Její tvorba je postupně ovlivňována různými literárními (i neliterárními) inspiracemi. Dnes je (k mé radosti :-) ) cílem její tvorby sdělení.
