Kateřina

„Víte, ono to vlastně začlo tím, že to skončilo. Nebo vlastně ... ono to skončilo dřív, než to vůbec začalo. Už ani nevím, kdy to přesně bylo. Ale ještě než jsem toho kapra chytil, věděl jsem, že ho pustim zpátky. Heh, já bych vám to asi neměl říkat, ale ono vám to bylo takový... divný. Člověk by si až řek, že impulsivní. Ale abych se k tomu dostal. Ta příhoda se mi stala tak před pěti šesti tejdny, když jsem byl/a na dovolený na jedný přehradě. To bych vám přál vidět tu nádheru. Krásná panenská příroda, po lidech ani stopy a až na samým druhým břehu malá dřevěná chatka. Moje chatka
Musel jsem se pořádně zhluboka nadechnout. Taková krása...a táhmle mi čistý ovzduší przněj nějaká tři cápci vyfukováním těch ohavnejch cigaretovejch splodin. Fuj. K vzteku. Tak jsem tam na ně prostě šel. No, dopadlo to podobně jak tehdy, když jsem tu před třema rokama vypral hubu tomu násilníkovi. Ale to je dlouhá historie....anebo ji chcete slyšet? No, dobrá...

To bylo, počkejte, nechte mě chvíli přemýšlet ... ano, už vím! Byl to podzim osmdesát šest. Ten rok bylo hrozně suché léto a tak není divu, že nám v období svátků konce léta a zapalování otepí chytnul seník. Všichni jsme lítali s hadicemi, ale to nám bylo houby platné, víte. Všechno nám shořelo. Máma nám pak řekla, že odjedeme za tátou do města, že u něho nějaký čas zůstaneme, než ona sežene nějaký malý byteček. Dobře, táta nás přijal sice vlídně, ale přeci jen tu bylo to časové odloučení desíti let. U něho jsme bydleli zhruba měsíc, možná dva, to ale není asi tolik podstatné. Spíš bych se chtěl zastavit u chvíle, kdy jsem potkal Kateřinu. To byla totiž tátova sousedka. Mě bylo tenkrát čerstvých osmnáct a nastoupil jsem jako tesař u jedné společnosti. Shodou okolností jsme měli pracovat právě na střeše té sousedky Kateřiny. Divím se ale, že byla celý den doma, i když se to v tom hluku nedalo dlouho vydržet. docela pěkně se o nás začla starat. Víte, ona se pořád usmívala, při pauze nám vždycky přinesla pomerančovou šťávu a vodu, dokonce nám párkrát uvařila. Byla hrozně milá. No, abych se k tomu dostal, jednou foukal moc velký vítr, jenomže já byl docela hubenej, což jsem teda pořád, a tak mě to prostě a jednoduše sfouklo. Spadnul jsem na dřevěnou podestu a udělal jsem si něco s rukou.
Když slyšela tu ránu, hnedka byla u mě. Bolestí jsem skoro neviděl, asi to bylo hodně ošklivě zlomený. Cítil jsem jenom, jak přinesla mokrej hadr a začala mni tu ruku umývat od prachu, aby s tím mohla záchranka něco udělat. Ruce jí voněly po pomerančích a měla jemné prstíky. Řeknu vám, kdyby to tak nebolelo, byl bych v sedmém nebi.
S tou rukou jsem si docela poležel v nemocnici, nevím proč, ale nechtěli mě pustit. Ona za mnou chodila každej den. Ty blázne, říkal jsem si, proč sem chodí? A já se vám přiznám, já z ní byl taky celej pryč. Dycky přišla a byla celá rozzářená. Ale potom začala vypadat ztrápeně, když jsme se jí ptal, co se děje, jen vrtěla hlavou a říkala, že sousedův pes celou noc štěká, že nemůže spát. No, ale nevěřil jsem jí to. Stoprocentně ne po tom, co přišla a zpod rukávu jí vyčnívala modřina.
Nechtěla mi říct, co jí kdo udělal. A než jsem to z ní stačil šetrným způsobem dostat, pustili mě z nemocnice a už za mnou nechodila. Vrátil jsem se k tátovi a doufal jsem přitom, že ji tam zas potkám, ale místo ní jsem tam potkával nějakýho chlápka. Nevypadal dvakrát přátelsky. Ale bydlel v tom Kateřině domku, tak jsem se ho prostě jednou zeptal. Hrubě mi odpověděl, že Kateřina je doma, ale že esli za ní ještě někdy zkusim dolejzat, že mi srovná kapotu. Od tý doby jsem se tam neodvážil jít.
Ale měl jsem asi sakra štěstí, páč jsem ji potkal ve městě, když šla s taškou z nákupu. Ustrašeně se vyhýbala mému pohledu, ale nakonec jsem ji přesvědčil. Zase jsme se začali vídat. Chodívali jsme na procházky – já měl neschopenku, páč s tou rukou jsem ještě pořádně dělat nemohl. A párkrát jsme o víkendu zajeli i k nám na chatu. Lehávali jsme tam v trávě u rybníka, naučil jsme ji rybařit. To byla fakt sranda, to vám povim.
No, pan tam jednou dorazil ten chlápek. Myslim že se zmínila, že její bratr. No každopádně, když jsme zrovna seděli u rybníka, tak tam přilít a začal do mě bušit. Že prej co se mu tahám se sestrou a takový kecy. Tenkrát mi dal vážně solidně na držku. Ale to by mi ani tak nevadilo. Spíš jsme nemohl překousnout to, že zbil Kateřinu. A nakonec ji ještě hodil do vody. Oči mi zrudly vztekem a bylo mi jedno jestli ho utopím nebo umlátím. Jediný jeho štěstí bylo, že se tam náhodou potloukali nějaký lojzové z vesnice poblíž, kerý šli na ryby. Takže mě zarazili než jsem tomu hovadu stačil něco pořádně udělat.
Podal na mě trestní oznámení, hajzl.
Ale vykroutil jsem se z toho. Jen jsem měl zápis v rejstříku.
Horší bylo, že se i s Kateřinou někam odstěhovali, že prej kvůli práci, mi napsala do posledního dopisu, kerej sem od ní dostal. Pak už se mi neozývala. A tak skončila moje velká láska z mládí.
Dneska už mám ženu a dvě děti. Ale na Kateřinku, na tu jsem nikdy nezapomněl....“

Proto když jsem dostal na hubu i od těhle cápků, došlo mi, že násilí asi nebude to pravý. Naučil jsem se, že nemám nic plánovat dopředu, že všechno asi prostě nevyjde. A taky že bych se měl naučit „žít dneškem“, páč zejtra už může bejt pozdě. A proto pokaždé, když toho kapra chytím, tak ho zase pustím.“