shane: Možná ano, možná ne. Uvidíme, kam příběh povede. Každopádně je děj vymyšlený. Postava i pocity. (Částečně) Každý se občas cítí ztracený, ale já znám svou cestu a svůj život žiji naplněný láskou, vděčností a pár lidmi, co za to stojí.
Samozřejmě, byl pro mě první rok s dcerou těžký. Měly jsme problémy a komplikace...nebylo to úplně to růžové mateřství, to nejlepší období života... Bylo to náročné, ale spolu jsme to zvládly. Vzájemně se toho naučily a teď (už rok) se máme jenom krásně. Na občasné malé zadrhnutí.
PS: A paradoxně...v reálném životě ani nepiji. Alkohol mi nikdy nic moc neříkal :)

Opravdu excelentní,sugestivní, hodně mě zasáhla.

Daisy Moore: Bude happy end? Nu, když jsem četl tvou odpověď človíčkovi, zadoufal jsem, že část toho je autorská licence a ty jako matka se neutápíš ve vině ani ve víně..
()

shane: Souhlasím, každý má svůj život ve svých vlastních rukách. Ať už o tom ví nebo ne. Ať už s tím, umí pracovat, či ne.
Uvidíme, zda se hlavní hrdince příběhu podaří nakonec děj i žánr příběhu změnit. :)

Smutné je, jak v téhle době
lehce zbloudíš sama v sobě.
Na dně sklenky pravda není,
nenajdeš v ní zapomnění...

Když se do ní podíváme,
špatný pocit z toho máme.
Noční můry přijdou k nám,
tam uvnitř je každý sám...

Sugestivně smutný příběh, jaký se v mnoha variacích opakuje i u těch druhých. Sami přicházíme na tento svět, jen my sami vpravdě žijeme každý jen sám za sebe tenhle život, to divadelní představení, jehož jsme sami autoři, režiséři, kulisáci i hlavní osoby!
I když se občas zdá, že jsme jen hříčkou v rukou někoho jiného, svůj scénář si píšeme každý sám a třebaže nám do toho občas mluví i ti druzí, my jsme ti, kteří tomu dají konečnou podobu a svůj život si musí každý odžít sám ve svém mikrosvětě, který je ovšem multidimenzionální a často se protíná s mikrosvěty jiných v dimenzích lásky, lhostejnosti či nenávisti...
(. .)

slavek: Opravdu? Přečtu si. Takové myšlenky má asi spousta lidí. Ale jen málo kdo přijde na to, jak to vlastně udělat.
Ano, bohužel je to tak. Lidé se postupně uzavírají do svých osobních bublin a svět kolem nevidí ani neslyší. Nebo se tak alespoň tváří.
Já děkuji :)

Upravit děj, změnit žánr, ale nejde to. Psal jsem to v anotaci jednoho dílka na začátku října. Snaha napsat něco lehčího, optimistického - ale ne a ne. Mám přesně stejný pocit, že ty příběhy/básně má v rukou kdosi jiný.
Jinak úžasně popsané dojmy, pocity. A myslím, že nezájem o odpověď na dotaz "jak se máte", se dá zobecnit na všechno. Bez zájmu se míjíme a skutečná snaha někoho vyslechnout a dokonce pochopit je neskutečně vzácná.
Díky.

Psavec: děkuji moc, vážím si toho

Super smuténka.

človiček: Ano, také jsem to z dcerou pocítila velmi tvrdě. První rok života málem "zničil" mé já. Dalo by se říct, že jsem se opravdu ztratila někde mezi přebalováním a krmením. Doktory a tím, abych stíhala v domácnosti vše, jako před tím. Což tedy (alespoň první měsíce s naší malou) bylo opravdu náročné až nemožné. Až nyní, po 2 letech, se opět lehce vracím k sobě. A nebo lépe řečeno, nacházím své nové já.
Držím palce tobě a tvé cestě!

Bál jsem se,že se v té básni najdu.Nejsem si jist, že jde udržet si životní standart a přitom být rodičem, který skoro vše dělá pro rodinu.Určitě byl čas ,kdy jsem to už nebyl já , ale nyní se vracím sám k sobě.Báseň mě trochu přistihla.

slavek: Jsem ráda, že se líbí. Smutné ano...bohužel. Smutná realita.

slavek: V životě to možné není... ale v příbězích vepsaných na papír, by to jít mohlo. Tam je totiž možné vše.
Já děkuji.

Strašně smutné, strašně krásné. Přečetl jsem to mockrát a ještě to budu číst znovu a znovu.
Moc děkuji.

Je těžké na to přijít. Možná nemožné. Ale neměli bychom ty pokusy vzdávat.
A to s tím gramofonem je dokonale přesné. Díky.

Jsem nádechem a vesmíru současně hrudníkem i zadkem, jen netuším proč si děláme pod sebe. Přečti si Racka od Eduarda Bacha.

Jsme údajně jen něco jako rádiový přijímač.Máš možnost zvolit si vlnovou frekvenci, ale ty to nevíš ale přesto ladíš svojí myšlenkou a tvůj přijímač se jen divý, co tam dneska hrají za deprese.Myšlenka je promítačka tvého života a film na plátně je v tvé režii. Já s tím také pracovat neumím.Ahoj

človiček: Nesmíš brát všechna má slova tak vážně. Já mám vcelku krásný život... jen se mi lépe píše o smutných věcech. Ráda trochu "přeháním" a upouštím tak páru nastřádanou z předešlých dní. :)

děkuji, to mě opravdu moc těší! :)

človiček: myslím si, že je to právě o tom, že i duše stará mnoho let stále zkoumá... každá má totiž svojí cestu... své události a poznatky. Někomu stačí třeba pár životů, někomu však na stejný úkol nemusí stačit ani tisíc let.. :) respektuji cestu a tempo každého z nás. děkuji za názor