Už jen špatné sny

Dnešní den začal zcela normálně. Jen další osamocené ráno. Nikdo mě nepolíbil a jediný, kdo mi popřál dobré ráno, spíš ze zvyku, než že by bylo opravdu dobré, byl odraz v zrcadle. Ten mi zároveň připomněl probdělou noc.
Většinu nocí nemůžu spát. A pokud ano, mívám už jen špatné sny.

Ponuré počasí jen podtrhává kruhy pod očima a prohlubuje smutek, který mě dlouhodobě svírá.
Ve městě je spousta cizích a nezajímavých tváří. Nemohu se přimět je vnímat. V ruchu dnešního velkoměstského rána se stávají jen šmouhou rozplývající se v mlze každodenních starostí.

Už zase si v hlavě tvořím vzpomínky na věci, které se nikdy nestaly. Měla bych je zapomenout, ale má mysl si ty okamžiky nezvykle hýčká. Ani láhev dobrého vína k večeři, ani noc strávená v klubu, mi nikterak nepomáhá. A přesto to stále zkouším.
S alkoholem, místo krve v žilách, se pak vracím ke vzpomínkám na lásku. Snažím se ji vybavit. Jediné, co mi však přichází na mysl, je mlhavý opar čehosi, co předcházelo dnešnímu dni.

Toulám se městem. Nevím odkud. Nevím kam. Ale říká se, že cesta je důležitější než cíl.
Jsem ta, co sedí v koutě života a pozoruje okolní svět. Tichá.
Jsem na rozhraní mezi tím milovat a nenávidět život. Přijde mi úžasný a nesmyslný zároveň.
Poslední roky mě však smutek stále více stahuje do hlubin nemilosti.

Člověk neumí o tvrdé lekci mluvit lehce. Žal nikdy nespálí jen špičku jazyka. Pohltí vás celé.
Po nocích tak raději halím svou tvář do roušky zapomnění a své strachy později ukládám pod polštář.
Moji démoni nežijí pod postelí, žijí ve mě.
Každý den před odchodem z bytu se je před zrcadlem učím dobře skrýt.
A tak si dále žiji svůj prohnilý život a nikdo o tom nemá ani tušení.