Třetí část (možná) pokračujícího příběhu o dívce ztracené v tomto velkém světě i ve svém vlastním životě.
11.10.2020 3 539(9) 0 |
Jsem tu zase. Ve stejný čas, na stejném místě.
Jsem jako gramofon, který se v určitém bodě zaseknul. Neustále přeskakuje zpátky a stejně tak s ním i můj život. Den za dnem. Každý další stejný, jako ten předchozí.
Se sklenkou v ruce se vracím do minulosti. Barevné obrazce vzpomínek na uplynulá léta mě pálí v očích. Nutí mě potřást hlavou a polknout tu hořkou chuť, co mi zbyla na jazyku.
Zdá se, že neustále žiji ve stínu vlastního života. Pevně se opírám o dnešní den, možná je to ale naposledy. Nemám už sílu držet krok s životem. Utíká moc rychle a já nikdy nebyla dobrá na sporty.
Ztrácí se mi před očima. Mizí.
A já pociťuji chlad vlastní duše. Pomálu se vytrácím.
Co tady po mě vlastně zůstane? Co jsem v tom čase, který mi byl vyhrazen, dokázala? Měl vůbec nějaký smysl? A má život vůbec nějaký smysl mít?
Není to prostě jen jeden velkolepý a strhující chaos?
Někdy až tak, že vás strhne na samotné dno vaší existence.
Chybí mi mé staré já. Můj starý život. Přátelé a ta jiskra naděje v očích. Důvěra v ještě lepší zítřky.
Byla jsem šťastná... Byla?
Vlastně je to tak dávno, že ani nevím, jestli jsem si to celé jen nevymyslela.
Celá tato úvaha mě dostala na jinou myšlenku.
Z tašky jsem vyndala svůj zápisník a otevřela ho na založené straně. Vytrhané stránky? Nevzpomínám si, že bych to udělala.
Prsty jsem přejela po zbytku odtržených listů. Pohladila jsem je tak něžně, jako bych je chtěla utišit. Jako bych chtěla říct, že mě to mrzí. Že i na nich záleží a já se jich neměla tak lehce vzdát.
Teď jsou už navždy ztracené a mé myšlenky, do nich vepsané, s nimi.
Se zavřenýma očima jsem prudce vydechla. Někdy jsem tak strašně lehkovážná.
Vzala jsem do ruky pero, kterým byla založena strana s posledními odloženými slovy a začala psát.
Nevyrovnanost v posledních dnech stoupá. Rozechvívá zemi a s ní i mé srdce. Jaká cesta je správná? Přicházím na myšlenku, že život je řada rozhodnutí, které na sebe navazují. Jedno vede k dalšímu a tvoří tak náš příběh. Jen stěží se dozvíme, jak by život vypadal, kdybychom se v určitých bodech rozhodli vydat se jinou cestou.
Znovu jsem si přečetla, co jsem právě napsala a pod čarou jsem přidala ještě dodatek.
Pokusím se na to přijít.
Jsem jako gramofon, který se v určitém bodě zaseknul. Neustále přeskakuje zpátky a stejně tak s ním i můj život. Den za dnem. Každý další stejný, jako ten předchozí.
Se sklenkou v ruce se vracím do minulosti. Barevné obrazce vzpomínek na uplynulá léta mě pálí v očích. Nutí mě potřást hlavou a polknout tu hořkou chuť, co mi zbyla na jazyku.
Zdá se, že neustále žiji ve stínu vlastního života. Pevně se opírám o dnešní den, možná je to ale naposledy. Nemám už sílu držet krok s životem. Utíká moc rychle a já nikdy nebyla dobrá na sporty.
Ztrácí se mi před očima. Mizí.
A já pociťuji chlad vlastní duše. Pomálu se vytrácím.
Co tady po mě vlastně zůstane? Co jsem v tom čase, který mi byl vyhrazen, dokázala? Měl vůbec nějaký smysl? A má život vůbec nějaký smysl mít?
Není to prostě jen jeden velkolepý a strhující chaos?
Někdy až tak, že vás strhne na samotné dno vaší existence.
Chybí mi mé staré já. Můj starý život. Přátelé a ta jiskra naděje v očích. Důvěra v ještě lepší zítřky.
Byla jsem šťastná... Byla?
Vlastně je to tak dávno, že ani nevím, jestli jsem si to celé jen nevymyslela.
Celá tato úvaha mě dostala na jinou myšlenku.
Z tašky jsem vyndala svůj zápisník a otevřela ho na založené straně. Vytrhané stránky? Nevzpomínám si, že bych to udělala.
Prsty jsem přejela po zbytku odtržených listů. Pohladila jsem je tak něžně, jako bych je chtěla utišit. Jako bych chtěla říct, že mě to mrzí. Že i na nich záleží a já se jich neměla tak lehce vzdát.
Teď jsou už navždy ztracené a mé myšlenky, do nich vepsané, s nimi.
Se zavřenýma očima jsem prudce vydechla. Někdy jsem tak strašně lehkovážná.
Vzala jsem do ruky pero, kterým byla založena strana s posledními odloženými slovy a začala psát.
Nevyrovnanost v posledních dnech stoupá. Rozechvívá zemi a s ní i mé srdce. Jaká cesta je správná? Přicházím na myšlenku, že život je řada rozhodnutí, které na sebe navazují. Jedno vede k dalšímu a tvoří tak náš příběh. Jen stěží se dozvíme, jak by život vypadal, kdybychom se v určitých bodech rozhodli vydat se jinou cestou.
Znovu jsem si přečetla, co jsem právě napsala a pod čarou jsem přidala ještě dodatek.
Pokusím se na to přijít.
12.10.2020 - 11:24
slavek: V životě to možné není... ale v příbězích vepsaných na papír, by to jít mohlo. Tam je totiž možné vše.
Já děkuji.
Já děkuji.
11.10.2020 - 13:33
Je těžké na to přijít. Možná nemožné. Ale neměli bychom ty pokusy vzdávat.
A to s tím gramofonem je dokonale přesné. Díky.
A to s tím gramofonem je dokonale přesné. Díky.
11.10.2020 - 01:13
Jsme údajně jen něco jako rádiový přijímač.Máš možnost zvolit si vlnovou frekvenci, ale ty to nevíš ale přesto ladíš svojí myšlenkou a tvůj přijímač se jen divý, co tam dneska hrají za deprese.Myšlenka je promítačka tvého života a film na plátně je v tvé režii. Já s tím také pracovat neumím.Ahoj
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Řada rozhodnutí : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Smutný život tvůj
Předchozí dílo autora : Už jen špatné sny