|
První část (možná) pokračujícího příběhu o dívce ztracené v tomto velkém světě i ve svém vlastním životě.
 09.10.2020 5 517(12) 0 |
Číslice na právě zamknuté obrazovce telefonu líně přeskočily na 3:47. Hudba, která za poslední 2 hodiny značně zesílila, mi nepříjemně prostupovala celým tělem. Usazená na bedně vedle DJ pultu a opřená o zeď jsem se snažila utopit myšlenky pohledem do poloprázdné skleničky s drinkem Sex on the beach.
Sex on the beach. To musí být přímo nadpozemský zážitek. Adrenalinem napumpované nahé tělo, prohýbající se v zádech. Prsty kreslit do písku obrazce něhy a vzrušení. A při zvucích šumění moře do sebe vědomě vpouštět hřejivý dotek slunce. Za hlasitých vzdechů pak v nepravidelných intervalech vypouštět napětí z předešlých dnů.
Když pak s pocitem nekonečného blaha a úsměvem vepsaným do mladé tváře, otevřete oči, zjistíte, že se každý otáčí a lidé z okolí ukazují vaším směrem. Mezi sebou si něco pohoršeně šuškají a někteří z přihlížejících jsou dokonce dobře pobaveni. A jen malá, mužská část populace, je při pohledu na vás značně vzrušená.
“Oh ne!” Zakončení mých představ mě vytrhlo z příjemného zasnění. Při poslední myšlence jsem musela zatřást hlavou, abych se ujistila, že se jí navždy zbavím. Proč si musím vždycky to hezký zkazit?
Dopila jsem zbytek drinku a při pohledu na zbylý led jsem si uvědomila, že jsem jej vypila zjevně dost rychle.
Chvíli jsem otáčela skleničkou ze strany na stranu a sledovala dvě kostičky ledu, jak do sebe nekontrolovatelně narážejí. Hlavou mi proběhla myšlenka, zda náhodná setkání lidí fungují stejně.
Po chvíli jsem s povzdechem opustila své místo a zamířila k baru. “Ještě jednou?” Zeptala se Linda. Kývla jsem.
Ano, jsem na tom tak špatně, že znám jméno barmanky v nejhorším klubu v okolí. A co je ještě horší? Že ona zná nejen mé jméno, ale celý můj stupidní životní příběh. Jsme tu vlastně všichni tak trochu profláklí.
Klub většinou navštěvují stále stejná individua. Ztracené existence. Ztroskotalci. I když se ne všichni známe jménem, poznávám ty tváře. Ti lidé kolem jsou odpad lidské rasy. Stejně, jako já.
Teď se asi ptáte, jak jsem tu vůbec skončila. Tady mezi feťáky, opilci a ostatní kulturní spodinou. Vždyť jsem docela pěkná holka a úplně hloupě taky nevypadám. Sice popíjím drink, ale nohy se mi zatím nepletou. Tak proč tady vlastně jsem?
Odpověď je prostší než si myslíte. Nemám kam jinam jít a být po nocích sama se svými myšlenkami mi nedělá dobře.
Vlastně, to je ta zkrácená verze. Ono to se mnou zase až tak jednoduché nebude. Ale o tom zase příště.
Jen jsem vám chtěla říct, že jsem pořád tady. I když už jste na mě zapomněli. Nebo možná si na mě pamatujete, ale nechcete vzpomínat. Nebo možná vzpomínáte na to hezký, ale na to, co bylo potom už myslet nechcete. Ani na to, co je teď. Co je se mnou a kde vlastně jsem.
- napsáno někdy v roce 2016, nalezeno dnes
Sex on the beach. To musí být přímo nadpozemský zážitek. Adrenalinem napumpované nahé tělo, prohýbající se v zádech. Prsty kreslit do písku obrazce něhy a vzrušení. A při zvucích šumění moře do sebe vědomě vpouštět hřejivý dotek slunce. Za hlasitých vzdechů pak v nepravidelných intervalech vypouštět napětí z předešlých dnů.
Když pak s pocitem nekonečného blaha a úsměvem vepsaným do mladé tváře, otevřete oči, zjistíte, že se každý otáčí a lidé z okolí ukazují vaším směrem. Mezi sebou si něco pohoršeně šuškají a někteří z přihlížejících jsou dokonce dobře pobaveni. A jen malá, mužská část populace, je při pohledu na vás značně vzrušená.
“Oh ne!” Zakončení mých představ mě vytrhlo z příjemného zasnění. Při poslední myšlence jsem musela zatřást hlavou, abych se ujistila, že se jí navždy zbavím. Proč si musím vždycky to hezký zkazit?
Dopila jsem zbytek drinku a při pohledu na zbylý led jsem si uvědomila, že jsem jej vypila zjevně dost rychle.
Chvíli jsem otáčela skleničkou ze strany na stranu a sledovala dvě kostičky ledu, jak do sebe nekontrolovatelně narážejí. Hlavou mi proběhla myšlenka, zda náhodná setkání lidí fungují stejně.
Po chvíli jsem s povzdechem opustila své místo a zamířila k baru. “Ještě jednou?” Zeptala se Linda. Kývla jsem.
Ano, jsem na tom tak špatně, že znám jméno barmanky v nejhorším klubu v okolí. A co je ještě horší? Že ona zná nejen mé jméno, ale celý můj stupidní životní příběh. Jsme tu vlastně všichni tak trochu profláklí.
Klub většinou navštěvují stále stejná individua. Ztracené existence. Ztroskotalci. I když se ne všichni známe jménem, poznávám ty tváře. Ti lidé kolem jsou odpad lidské rasy. Stejně, jako já.
Teď se asi ptáte, jak jsem tu vůbec skončila. Tady mezi feťáky, opilci a ostatní kulturní spodinou. Vždyť jsem docela pěkná holka a úplně hloupě taky nevypadám. Sice popíjím drink, ale nohy se mi zatím nepletou. Tak proč tady vlastně jsem?
Odpověď je prostší než si myslíte. Nemám kam jinam jít a být po nocích sama se svými myšlenkami mi nedělá dobře.
Vlastně, to je ta zkrácená verze. Ono to se mnou zase až tak jednoduché nebude. Ale o tom zase příště.
Jen jsem vám chtěla říct, že jsem pořád tady. I když už jste na mě zapomněli. Nebo možná si na mě pamatujete, ale nechcete vzpomínat. Nebo možná vzpomínáte na to hezký, ale na to, co bylo potom už myslet nechcete. Ani na to, co je teď. Co je se mnou a kde vlastně jsem.
- napsáno někdy v roce 2016, nalezeno dnes
10.10.2020 - 19:57človiček: myslím si, že je to právě o tom, že i duše stará mnoho let stále zkoumá... každá má totiž svojí cestu... své události a poznatky. Někomu stačí třeba pár životů, někomu však na stejný úkol nemusí stačit ani tisíc let.. :) respektuji cestu a tempo každého z nás. děkuji za názor
10.10.2020 - 16:41V profilu máš že jsi duše stará mnoho let.Já asi taky, ale kostky ledu potom už nestudujme.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pořád jsem tady : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Už jen špatné sny
Předchozí dílo autora : Změnila všechno
