Opravdové bohatství

Na obzoru se větrem nachával unášet pár racků. V západu slunce, zdálo se, jako by si slibovali věčnost.
Jak dlouho asi trvá racčí "navždy"?
Je stejně tak pomíjivé, jako to lidské? Tak, jako to naše?

Stojím na samém okraji útesu. Tak blízko propasti, že by stačilo, aby mi vítr opřel svůj dech do zad a já bych se na krátkou chvíli mohla stát rackem.
Zavírám oči, ruce roztahuji tak, jako oni svá křídla a důvěru plně vkládám do rukou protivětru. Mírně se opírám o jeho sílu. Mohla bych spadnout, ale nemám strach. Cítím se krásně, spkojeně. Jsem volná.
Každé další mrazivé pohlazení na tváři, mi přináši větší a větší klid. Má mysl utichá a z mého nitra se dere na povrch nekonečná energie. Při širokém úsměvu se musím kousnout do rtu. Je to neuvěřitelně mocný pocit štěstí.
Cítím to. Pomalu se stávám součástí něčeho většího. Součástí toho všeho.
Rozplývám se ve větru. Slyším tlukot svého srdce uprostřed obrovského oceánu. V každé z těch vln, jež se rozrážejí se o skalnaté výběžky. Má duše se lehce dotýká modrého nebe. Jsem nekonečná.
Z dálky mi k uším dolehl radostný smích. Vzpomínka na dětství.
Byla jsem šťastné dítě. Stále jím jsem.
Ani čas, ani bolest nedokázal změnit můj pohled na svět. Spíše svět sám mi neustále připomíná, jak magický a láskyplný je. Otevírá mi svou náruč a já mu s radostí odevzdávám své srdce.
"I kdyby všichni odešli, příroda zůstane. A skrze ní ucítím dotek anděla." Tato má slova znovu vyplynula na povrch. Přesně takové to je. Hřejivý dotek anděla.

Zamilovala jsem se.
Zamilovala jsem se do tohoto okamžiku. Do magických krás, jimiž nás svět obklopuje. Zamilovala jsem se do samotného pocitu nekonečné lásky.
To je to opravdové bohatství.