ARA: To je zajímavý pohled na věc. Totiž je naprosto logické se domnívat, že je to pokaždé nástroj, který nevydá zvuk, pokud na něj někdo nezahraje. Ovšem záleží na nástroji, jestli ten aktivní hráč hraje správně. Budu-li hluchý a budu-li hrát na elektrické klávesy, ale zapomenu je zapnout do elektřiny - bude to nástroj, co i přes mou aktivitu odmítne ,,vyloudit tón". Samozřejmě v reálu to je tak, jak píšeš. Ale už jsme si řekli, že tady realita neplatí, že i noty se chovají lidsky a tudíž nástroj má to právo znít, pokud k tomu svolí.

Tahle milá filozofie nástroje a hráče se mi docela líbí.

puero: Eliška má samozřejmě pravdu. Ať už je ten, kdo se pokouší hrát na duši autorky spíše loudil nebo ten, kdo nerozumí jejím přáním a rozehrává ji tak, že to neladí, je to on, kdo ty tóny rozeznívá. Ne ona. Ona je v tu chvíli pasivně rozehrávána. Svobodný projev autora není synonymem pravdivého a jasného vyjádření. A nedostatky ve vnímání pravého smyslu slov nejsou projevem svobodné vůle autora, ale projevem svobodné vůle se nevědomě mýlit, na což má své nezadatelné právo. A právo na svobodný projev na tomto webu mají i ti, kdo mají schopnost rozlišit třeba to, jestli je sloveso v 1. osobě nebo ve 2. A ten výraz loudím ( loudíš) je tu opravdu sporný, protože to má sice význam související se vznikem zvuků, ALE zvuků vědomě chtěných. Alespoň mi tak bardi pod okny svých milých připadají-že jsou spokojeni s dosaženými zvuky linoucími se z jejich nástrojů. Jaký tomá účinek na srdce milované bytosti, to je jiná věc. Ale rozhodně v té básni ty deštivé tóny loudí ON.

Jayjay má asi na hodnocení díla správný náhled: oprostil se od pohledu čtenáře (a tudíž osloveného, protože každý čtenář je nutně tím, komu byla báseň směrována, byť existuje jen jediný na světě, kterému byla směrována více) a hodnotil dílo nezávisleji než my, kteří jsme ho na sebe nechali působit aktivněji. Ale jeho hodnocení zcela postrádá aspekt skutečnost, zda báseň splnila svůj účel nebo ne. Hodnocením formální stránky jakoby vůbec nepostřehl obsažnost. Poslání básně. A tím bylo vyznání se z lásky (a sobectví k lásce nepochybně patří - proč lidé oplakávají člověka, který umřel? Z čiré sobeckosti.) a dle mého názoru vyznání splnilo svůj účel na jedničku.

Fragment

slnečnica: Souhlasím. Adresátem je čtenář. A je opravdu bolestné (možná i pro autorku), když je adresát kritický, a to i k tak intimním a bolestným věcem, jako je vyznání lásky.

A souhlasím také, že nevím jak situaci vnímá autorka, ale jen v tom případě, když oddělím autorku a báseň. Protože pokud to neudělám, je autorky náhled na situaci vyjádřen právě a jedině básní. Pokud to tak je, musím bohužel říci, že náhled autorky znám.
Ale pokud to tak není, autorka a dílo stojí odděleně, pak nic nebrání v kritice.

Je třeba přesně vědět a připomínat si, v jakém vztahu je autorka, dílo a básnický subjekt. Kde jsou jejich hranice působnosti. (už nemám čas pokračovat ve psaní)

jayjay: súhlasím s Homérom a Puerom; ide o vyznanie lásky v prvom rade, a teda akákoľvek kritika nie je na mieste. Netušíš, ako situáciu vníma a prežíva autorka, text má jedného konkrétneho adresáta...

Homér: Jak si mohu dovolit? Tak , jak sis přečetl! A proč? Protože se mi chce. A protože smyslem tohoto webu je i toto.

Leslie: Melodie; v básni jsou patrné dva nesourodé tématické celky, které vzájemným kontrastem a protichůdností básníkova tvrzení nehrají. Potkává se tu téma nevědomého ovlivňování druhé člověka, ovlivňování o to hlubší a citlivější, že se děje nevědomě a tudíž nekontrolovatelně. A člověk tomu ovlivňování podléhá, je jím zraňován.
V druhé části básně je ovlivňování naprosto podupáno a odepsáno jako špatné, právě pro absenci jeho kontroly. Na světlo vystupují zcela sobecké touhy po harmonii, která by měla ideálně vycházet právě z kontrolovaného ovlivňování. Její vyžadování se mi ale jeví jako nepochopení celé situace. Ta totiž vzniká právě a jedině nevědomím ovlivňujícího (toho který hraje), jeho nesoustředěním se na hru.
Závěrečný verš je již jen dovršením oné sobeckosti a vrcholným důkazem nepochopení. Domnívat se, že by nevědomý hráč ladil nástroj o kterém ani neví že na něj hraje, je s prominutím vrchol opovážlivosti. Chudák hrající nemá ani tušení o jakékoli hře, a požadovat po něm ještě naladění nástroje je krajní netaktnost.
A je třeba podotknout, že ani sebevětší vůle nástroje po naladění nic nezmůže.
Takto bych tedy shrnul Melodii.
Jedná se o báseň nevyrovnanou, kdy se se téma nádherně popíše a pak se ukáže, že básník není více schopen a že místo dalšího rozpracování, uzavření či třeba rozmetání, se zmůže jen na jeho popření a na ukázku vlastní nevědomosti, vlastního nepochopení, vlastní sobeckosti.

Cítím povinnost vyvrátit kritické výtky komentujících. Jednak ono loudění ( ve smyslu vyluzování - třebas loudavého) je už myslím si dost zažitý básnický obrat a se žebráním nemá nic společného, jak si Eliška dobře všimla. Proto se domnívám, že jakýkoli odborný zásah a oprava by vedly jen ke zkáze díla. Rozmělňování tady není nemístné. Naopak zdůrazňuje hlavní aspekty básně, aby se vyjevila v jasných konturách. Podobně, jako kdyby se opravovala ta přívětivá personifikace not, které jsou rozladěné. Když tančí, tak proč by nemohly být rozladěné, jako lidi se špatnou náladou? Eliško, ARo myslím si, že hledat v romantické básni o lásce technickou dokonalost a logiku, je velký omyl.

Připouštím, že tahle obhajoba je prací autorky, ne mě. Ale znám ona handrkování o slovíčka s literárními editory a domnívám se, že při konfrontaci nesouladných postojů a věmů (pokud nejde o gramatiku) má pravdu vždy autor textu. Báseň by měla být výtvorem svobodným, jakékoli dodatečné zásahy ji původní svobody zbavují. Stejně jako u hudby.

Tak a máme námět na diskuzi.

nádherné vyznanie...

Báseň se mi líbí moc. Musíš mu dát ladičku:-)

ARA: Jak si můžeš dovolit někomu opravovat báseň ty psychologu amatére? Jasný, zase jsem to špatně pochopil, a co do tebe vůbec rejpu, že jo? Bla, bla, bla

Myslím si, že méně by bylo více, že totiž od třetí sloky až do konce jde o rozmělňování prvních dvou slok, které jsou dosti sevřeným tvarem s celkem zřetelnou výpovědí, která by po drobných úpravách vyzněla ještě lépe. Například si myslím, že by prvnímu verši lépe slušelo přivlastňovací zájmeno ve tvaru mé místo mojí, jakož i to, že by si měla autorka ujasnit význam slova loudit (synonymum je žebrat), což patrně na mysli neměla. Patrně měla na mysli, že duše, na niž je hráno způsobem uvedeným spíše vyluzuje (tedy vydává) deštivé tóny.

Je to možná nejkrásnější vyznání, jaké jsem zatím četl.

(Puero je příliš v euforii na to, aby hodnotil dál)

Myslím, že název může zůstat. Každý pochopí ten paradox - že je to kakofonie. Ale mám věcnou připomínku. myslím, že tam má být LOUDÍŠ (hraješ, rozezníváš, snažíš se vydobýt z nástroje tóny, ty).

Noty rozladěné
nesrozumitelně si tančí.
Zmateně hledají.

Nevím, ale protože noty samy o sobě rozladěné být nemohou, ale nezněle uspořádané, víc by se mi líbilo:

Noty zmatené marně se hledají.
Nesrozumitelně tančí.
(Neznělá harfa.)
Neladí.

polly: díky moc, potěšilo! :)

Moc vám všem děkuju! :-)

čistá vášeň...spalující:)

skvěle s..y/u..rová
červené je nejlepší

tak tahle u mě zatím vede ;)

bavíš mě