Melodie

Krásná, jako vždy :)

Zamila: Děkuji :-) Ona to oprava byla potřeba, ale spíš pro nějaké moje vnitřní urovnání si situace, než pro samotnou báseň. :-)

Pěkná něžná báseň - opravy netřeba :-)

Omluvu přijímám s radostí a díkem. Je krásné dozvědět, že má slova najdou u někoho svůj smysl.

Smekám!:-) Tohle je vskutku výsledek opravdové a upřímné práce. Práce hledače. Protože, když jde člověk dál, až k podstatě sebe sama a je schopen rozpoznal pravé příčiny svých pocitů a pojmenovat je, potom to, co vyjádří, je ještě hlubší, pravdivější - je to tedy i umělecky hodnotnější.
A k tvé otázce: Máš samozřejmě právo vyjádřit cokoli! I ten zmatek, i ty proměnlivé emoce. A vyjádříš-li nespokojenost z nějakého pocitu nesouladu, proč ne? Není důležité, z čeho ten nesoulad pramení. Důležité je o tom co nevíc vědět, protože to poznání tě vede k jádru a k lepšímu vyjádření. A výsledek? Myslím, že velmi dobrá báseň. A také moje radost z tvého popisu toho tvůrčího procesu. :-)

Devils_PIMP: Moc děkuju! Vážím si toho.

Úžasné! - obě verze se mě hluboce dotkly a ořenesly část tvého já i na mě...asi si projedu i další díla...

ARA: jayjay: taron: slnečnica: puero: polly: Nikytu: Homér: 1kor13: Zapomněla jsem dát svůj komentář jako reakci na vaše komentáře, tak to projistotu přidávám, abyste věděli, že jsem vám odpověděla.
Plus přidávám opravu předchozího komentáře - mluvila jsem o třetí sloce, ne o čtvrté.

Tak. Tuhle báseň jsem musela nechat hodně dlouho uzrát, než jsem se k ní mohla vrátit a přečíst ji střízlivýma očima, pohledem nepoznamenaným oněmi intenzivními pocity, které by zatemňovaly můj úsudek. Musím tedy říct, že jsem byla příjemně i nepříjemně překvapena rozsáhlou debatou a výměnou názorů, které toto mé osobní vyznání způsobilo. Bylo opravdu zajímavé sledovat různé pohledy na věc, které jste si vzájemně vyvraceli. Proto tu teď mám pro každého z vás nějaký vzkaz.

V první řadě tu mám veliké poděkování pro Nikitu, polly, Homéra, slnečnici, 1kor13, taron a především pro puera! Děkuji moc za podporu! Puerových komentářů i zastání si opravdu moc vážím.

V druhé řadě se pokusim o co nejstručnější odpověd pro jayjaye: Opravdu nechápu, jak můžeš tvrdit, že já, autorka textu, nechápu, o čem píšu, že nevím, co prožívám. Z tvých slov spíš vyplývá, že ty jsi ten, kdo naprosto nepochopil. Čím více tvých komentářů čtu, tím více si uvědomuji, jak jdeš naprosto mimo, vytváříš tady jakýsi rádoby psychologický rozbor, ale dle mého názoru naprosto nesouvisející s básní. Navíc nechápu, jak můžeš říct, že zamilovanost svazuje toho druhého člověka! To přeci vůbec nedává smysl, ten druhý člověk o ničem neví, o žádném tichém tajném vnitřním povzdechu a utrpení, a tudíž je naprosto nepoznamenaný celou tou situací, jediný, koho ta zamilovanost svazuje, je člověk, který tu jednostrannou lásku prožívá. A k tvým řečem o sobeckosti už opravdu nemám co dodat - neboť naše názory se zde rozcházejí natolik, nakolik je to možné. Neříkám, že v zamilovanosti jisté sobectví nefiguruje, ale rozhodně ne v takové formě, jak ty popisuješ. A celkově mám pocit, že tvoje kritika se ani tak netýkala básně jako mých pocitů (už v anotaci jsem upozornila, že je báseň velmi osobní) a že jsi z pro mě nepochopitelných důvodů litoval onu osobu, které je báseň věnována (jakoby jemu báseň nějak ubližovala). Jak ARA správně pochopil, šlo o pouhý povzdech. Kritizoval jsi obsah, se kterým já spokojena jsem, tvoji kritiku si tedy zrovna k srdci neberu a vnímám ji spíše jako nepochopení situace a taky naprosto odlišný pohled na svět. Ale už končím, tady vážně nemám nic víc co říct, respektive nechci. Snad jen, že mě pobavilo, když jsi zrovna ty psal cosi o nevcítění se do druhého.

ARA: Nebudu se probírat nepřeberným množstvím komentářů a odpovídat na každý zvlášť mimo jiné i proto, že už některé už byly vyvráceny a to dokonce i vámi, nebo přesněji změnil jste postoj. Určitě ale mohu říct, že jste mou báseň vnímal správně, jako povzdech. Snad i proto jsem na vaší kritiku dala daleko více než na jinou a po stálém vracení se k básni jsem konečně pochopila. Neboť já opravdu toužím po maximální kritice, po tom se vylepšit a najít chyby, které básni škodí (pokud ovšem nepůjde o kritiku ve stylu jayjay – ta se mi opravdu přínosná nezdála). Každopádně jsem tedy pochopila, CO vám vadí na čtvrté sloce a po delším rozhodování jsem došla k názoru, že to pravděpodobně skutečně stojí za opravu, nebo dokonce za smazání. Co se týče doteku prstů na duši, prsty tam byly za prvé jako náznak té nevědomosti, bezprostřednosti, jen lhostejné letmé „pohlazení“ na duši a také proto, že právě pomocí prstů se propojuje hudebník s nástrojem, jedná-li se samozřejmě o nástroj tohoto typu a ne třeba o flétnu (ovšem i tam prsty hrají důležitou roli). Je ovšem pravda, že prsty symbolizují právě to fyzické propojení hudebníka a nástroje a proto je vyhodím, aby nedošlo k nedorozumění a bylo, jak jste řekl,jasné, že se jedná o jinou hru než v poslední sloce.
A co se týče odpovědi na poslední komentář: O čistě erotickou lyriku se nejedná, jak už jste pravděpodobně pochopil, když jsem vypustila ty prsty. A na vaše otázky vám odpovím také otázkou: Je vážně natolik důležité, z čeho pramení ta nespokojenost ženy-básnického subjektu? Řekněme, že se žena-básnický subjekt, nacházela v situaci, kdy věděla, že vzájemný vztah básnického subjektu a adresáta je v nepořádku, něco je špatně, neví co, začne okolo sebe kopat, nedaří se jí najít chybu u sebe, tak nakonec v duchu obviní druhou osobu. Což je samozřejmě špatně, proto byla báseň nevyrovnaná a.... ach jo. Tímto se tedy omlouvám Jayjayovi. I když s jeho výkladem nemůžu na stoprocent souhlasit a zdálo se mi to celé příliš přehnané, teď už alespoň vím, o čem mluvil. Tak jo. Nevyrovnané emoce a zmatek v hlavě i srdci. Ale aspoň jsem si díky vám uvědomila spoustu věcí, které mi předtím nedocházely a ani dojít nemohly, neboť jsem měla naprosto zatemněnou hlavu. Tak díky vám – můj dík! Opravdu.
P.S. Nemám už sílu zase mazat, co jsem předtím nahoře psala, nemám chuť to ani přepisovat, tak aspoň uvidíte můj vnitřní vývoj při psaní tohoto komentáře.)

Přečetla jsem si tvopu báseň a moc se mi líbí, vůbec nechápu, co se kolem toho dělo za komentáře,a radši je ani nečtu,strávila bych u toho vánoce, ta báseň je vyznání, tak ji dej k vyznání, né k ostatní............prostě ses vyznala k lásce ke svému skladateli....to je krásné..

Pokud je to především erotická lyrika, mohou být klidní i ti zastánci nedoknutelnosti vyznání lásky. Protože pak by se jednalo o vyznání nesouladu v oblasti erotiky. A ta slova o duši a srdci? Proč ne. Láska není nic jiného, než souznění a prozumění a empatie. Harmonie. A vše, co tu harmonii narušuje, negativně ovlivňuje stav duše. Ale přesto mi v té básni něco chybí. Nebo něco překáží. To, o čem psal jayjay. Není z tvých slov dost jasné, jestli je hráč opravdu tak hluchý, nebo lhostejný k nápovědě. Jsou přání, která vyslyšet předpokládá značnou míru fantazie. A nemusejí to být zrovna důtky a policejní náramky zdobící postel. Ta míra nespokojenosti (ženy-básnického subjektu) vyjádřená ve třetí sloce pramení z čeho? Z lhostejnosti hráče nebo ze sebestředného předpokladu, že hráč má mít dost fantazie, zatímco ona pasivně očekává jeho prozření?

Tak začínám mít dojem, že až teď rozumím té větě s LOUDÍM.
Ve smyslu: přeji si, snažím se ti napovídat, uvnitř sebe samé tiše i loudím, ale ........ To by se mi docela líbilo. Možná jsem byl tedy nedůvtipný.

Pak by možná mohlo následovat:

Bolí mě každý tvůj dotek.
Dotek na mé duši.
Tak intenzivní a přitom lhostejný.

Ty prsty bych vyhodil, protože je to možná poněkud zavádějící.
Aby bylo jasné, že je to jiná hra, než ve 4. sloce. :-) Pokud to ale není celé právě na to téma. A pokud by tomu tak bylo, bylo by to dost zašifrované s tou duší a srdcem.
A tu třetí bych vypustil. Beze zbytku a beze stopy.

Zdá se, že jsme četli každý úplně jinou báseň. Nemohu si pomoct, ale nevidím v tom ani sobectví, ani disharmonii, ani nic co by za zkritizování (takového rozsahu) stálo.

1kor13: Mohl jsi mlčet a ne se sám "zatáhnout" do té "pseudoodborné debaty". Nemůžeš čekat shovívavost a nedotknutelnost jako uražená slečinka a současně dávat najevo, jak jsme hluboko pod tím tvým vnímáním poezie. Nesnaž se infantilním způsobem odvolávat na dospělost.

ARA: Nesnaž sa ma zatiahnuť do vašich pseudo odborných debát. Ja sa na poéziu dívam úplne inak. Nebudem viac na teba reagovať, tak to prosím nerob ani ty. Sme dospelí ludia, preto verím že sa nebudeme navzájom obťažovať. Ďakujem za pochopenie môjho plytkého želania.

jayjay: Promiň, zmatlal jsem pořadí slok. Tedy- ta třetí mi tam nesedí a čtvrtou bych tam po úpravách předcházejících snesl líp. Ale raději jen ty dvě.

1kor13: Tvůj komentář vyznívá poněkud blahosklonně. Mělce a prázdně. Dialogu nad texty se účastní i ti, kteří vnímají pozorně pohledy druhých a nejsou zaseknuti v ješitně samolibém nebo jinak umanutém názoru. Mne například tentokrát i minule ovlivnil jayjay. Tentokrát třeba i tím, že jsem si líp uvědomil, proč mi v Melodii nesedí ta třetí sloka. Jakými emocemi může působit.

slnečnica: puero: jayjay: Vyznání lásky, která jsou jednostranná, nemusejí být sobecká. Stejně jako vyznání přátelství, sympatií. Čisté vyznání citů nebo náklonnosti nesvazuje, neškrtí. Je-li čisté, a pokud si vyznávající nenárárokuje opětování, pokud citově nevydírá, nenaléhá a nevynucuje si projevy přízně. Pokud však ano, je to sebestředné vnímání vztahu mezi dvěma lidmi a třeba i zahleděnost do sebe, svých potřeb příjemného prožívání a třeba i ta sobeckost. Ale stává se, že jeden z partnerů je "vědoměji prožívající" a nechce se vzdát naděje, že ten druhý přece jen pochopí, co brání v nesouladu. A třeba i může vědět, co tomu druhému zatím brání v porozumění. A proto mi nevadí ta třetí sloka, protože úsvit může být to pochopení , úleva a harmonie. Ale ta druhá sloka mi tam překáží, protože jako by přeladila na hrubší energii. Pokud jsem napsal, že ta věta o hudebním sluchu je o patro níž, měl jsem na mysli, že kontrastuje a je tedy....až ordinérní. Přeladění na hrubší energii znamená i hrubší emoce. A pokud bych měl pojmenovat ty emoce, mohl bych uvažovat i o tom sebestředném vnímání. Tak jo, tak třeba i o sobectví nebo dokonce o pocitu nadřazenosti.

"Myšlenka", že báseň má jednoho adresáta , je hloupá, nepravdivá a nesmyslná, čehož důkazem jsou ti, kdo ji četli (a kterým byla, prosím pěkně, i určena). A jako velmi nešťastné vyjádření vnímám to, že jakákoli kritika není na místě. To vnímám jako dost opovážlivý výrok. Nesmyslný výrok, tak nějak usurpátorsky ochranářský. Výrok velké sestry, která se dožaduje nedotknutelnosti daného tématu. Jakého tématu? Vyznání lásky? Jaké lásky? Čistého a harmonického a láskyplného vzahu? Nikoli. Vyznání bolestně vnímaného nesouladu. Vyznání podmíněné lásky, dosud ne zcela naplněné. Lásky, která má zatím bolestné stíny.


Hledat v romantické básni logiku, nejen není omylem, ale dokonce je to hledání samo někdy důkazem, že text není bez vad. Neboť logické, byť ne zcela uvědomělé jednání a chování je vlastní i živočichům s mnohem menší kapacitou mysli, než jakou oplývá člověk. Báseň by měla být opravdu výtvorem svobodné vůle, což ovšem není možné, pokud je autor při zpracování daného si tématu nevědomě vnitřně nesvobodný a není si vědom pravých příčin vlastníhio prožívání. Souhlasím s tím, že autor má vždy pravdu (pokud vědomě nelže). Pravdu subjektivní, která může být v rozvrácené myslia a duši za určitých okolností naprosto nesdělitelná, nepřenosná a nic neříkající, nikomu. Napíše -li někdo paskvil a chce-li zůstat svébytně "svobodně" nevědomý, má jistě právo i na tutu mrzkou svobodu. Pokud autor prozře některé nedostatky ve svém díle a jejich podstatu, není projevem nesvobody dílo zkrášlit a zdokonalit, ale naopak projevem svobodné vůle podřídit se radostně poznané pravdě. Nahlédnout nedostatky, chyby, nesoulad, rozpory a nechat raději působit na ostatní mizerné dílo, není projev svobody, ale ješitnosti, neúcty k sobě i druhým a v některých případech by se jistě dalo mluvit i o projevu čirého, nezpochybnitelného a plně vyzrálého blbství. Neboť autor zůstává člověkem (což možná některým náfukům uniká). A stejně jako je truhlář veden beze zbytku a výhrad přijatou a přijatelnou a všemi akceptovanou vědomou a zdůvodněnou potřebou opravit nebo zničit mizernou židli, měl by tak učinit i autor, jenž svá písmenka v dobré víře nezdařile zplácal v podřadný "výtvor".

Povýšit AUTORA nad člověka by byla nadutost či nesmyslná adorace. To bychom pak mohli říci: "Chceš mít pravdu, staniž se autorem." A to byla dost nestravitelná demagogie, není-liž pravda?

Dokončení fragmentu, bez navázání na ten předchozí

puero:

Nikoli, milý puero, neoprostil jsem se od pohledu čtenáře (adresáta), nejsem toho schopen. Naopak jsem se do jeho role postavil a tím spíše na mne dolehla ta sobeckost v druhé půli. Žádný povzdech, žádný postesk nad nenaladěním, nesouzněním, disharmonií. Je v ní jen touha po zažívání krásy, touha po vlastních krásných prožitcích prostřednictvím druhého. Cožpak není sobecké vyžadovat po druhém aby mne učinil lepším? A cožpak není i vyznání lásky sobecké, přichází-li jednostranně, bez opětování, je-li láska sama jednostranná?
A vyznání jednostranné lásky, ba lépe řečeno zamilovanosti, je sobecké, nikoli láska, zamilovanost. Svazuje druhého člověka jako hedvábný provaz, jemně a pevně. A kolem krku svazuje. Škrtí. Vzduchu se nedostává, poulíš oči, rudneš, nejraději bys nebyl. A nakonec to končí oběšením.

Padla kdesi zmínka o poslání básně. Že je posláním básně to a ono, a že to báseň splňuje na jedničku. A je-li posláním básně vyjádřit zamilovanost, pak je to opravdu učebnicové splnění tématu.
Ale je patrno, že báseň obsahuje ještě něco víc, než jen vyjádření zamilovanost. A to sice právě neuvědomělou sobeckost, nepochopení a nevcítění se do druhého. Zahleděnost do své vlastní bolesti a zaposlouchanost do své vlastní hry. Do hry vskutku rozladěné, falešné.
Touha po hudbě krásnější, harmoničtější, po symfonii úsvitu je vskutku na místě. Ale jelikož báseň vychází ze sobeckosti, která předpokládá vlastnění a majetnictví, nemůže básník nakonec dospět k řešení. Skončí tedy úpěnlivou, a přitom nad výsost sobeckou prosbou o naladění. Naladěnost či nenaladěnost ale nemá na vyloudění symfonie vliv. To je jen v moci hráče. Jenže takového poznání nemůže básník díky své sobeckosti dosáhnout.

jayjay: Stáva se například, že jeden z partnerů má potřebu dominovat a automaticky předpokládá, že ten druhý se bude chovat dokonale podle jeho představ. Pak by bylo na místě vidět v takovém postoji sobectví a sebestředné vnímání. A pokud je ten nespokojený ještě navíc ješitný, nedokáže se svěřit se svými pocity a potřebami, a tak nesoulad musí trvat. Ale to v té básni nevidím. Vnímám ji jako povzdech. A mohu se i domýšlet, že ta přání třeba už byla i několikrát vyslovena. Bez pochopení, bez porozumění. A nebo ona, postava, má v sobě příliš studu či ostychu, a tak si zatím jen povzdechla a nabírá sílu k upřímnému rozhovoru.

Homér: Jak doufám, mnozí bez větší námahy pochopili, že mám přístupové heslo nikoli k dílům ostatních, takže ani nemohu nikomu opravit jeho text. A s tímto vědomím a pochopením je nad slunce jasné, že tvůj komentář byl zcela nesmyslný. Ale musím uznat, že pro některé lidi máš jakési podmanivé kouzlo. Protože ani tak citlivá Slnečnica, která je ochotna zastat se případných nepříjemných pocitů autorky nad komentáři její básně, si nevšimne tak nesmyslného komentáře. Tvého.

puero:samozřejmě že, my čtenáři nemůžeme posoudit, jak ten hráč hraje. Ani nám to nepřísluší. Proto jsem psal o nesouladu. Někdy dokonce stačí o tom nepsat, ale vyznat partnerovy, že potřebuju ke štěstí už jen změnit pár not.

slnečnica: To se v poezii stává velmi často, že jde o vyznání lásky, není-liž pravda? A stejně tak často se stává, že čtenář autora osobně nezná a není tedy jeho důvěrným přítelem, aby mohl znát jeho aktuální situaci. Ani nemůže vědět, jestli autor píše o své vlastní realitě přítomných dnů. Lukio nevydal embargo na komentáře všech vyznání lásky a neudělala to ani autorka sama. Ta naopak touží pomaximální kritice. Tak buď tak slunečná a neupírej jí to. Děkuji za následné pochopení smyslu svobody projevu. Projevu, kterému se ani autorka, kterou proti její vůli chceš "chránit" před komentáři, NEBRÁNÍ.

Eliška Vobrubová: Souhlasím, že v tomto případě by méně bylo více. Ty první dvě sloky, až na drobnosti, na mne působí, jako upřímný a srozumitelný povzdech nad bolestným nesouladem dvou bytostí. A zdá se mi, že nebylo třeba pokračovat dál. V dalších slovech mne nejvíc ruší a překáží mi:Říkám si, že asi nemáš hudební sluch.

To mi tam zaznívá nesourodě, jako by to bylo o patro níž.

Autorka chcela kritiku, tak kritiku dostala. Môžete argumentovať do aleluja a nič sa tým nedosiahne. Umenie je subjektívne (aspoň z väčšej časti). Názory boli vyjadrené a nemyslím, že by niekto mohol zmeniť názor toho druhého. Sme predsa umelci, mi máme vždycky pravdu :D

Je to nádherné vyznanie a bodka. Spríjemnila si mi moje neskoré ráno :)

ARA: To je zajímavý pohled na věc. Totiž je naprosto logické se domnívat, že je to pokaždé nástroj, který nevydá zvuk, pokud na něj někdo nezahraje. Ovšem záleží na nástroji, jestli ten aktivní hráč hraje správně. Budu-li hluchý a budu-li hrát na elektrické klávesy, ale zapomenu je zapnout do elektřiny - bude to nástroj, co i přes mou aktivitu odmítne ,,vyloudit tón". Samozřejmě v reálu to je tak, jak píšeš. Ale už jsme si řekli, že tady realita neplatí, že i noty se chovají lidsky a tudíž nástroj má to právo znít, pokud k tomu svolí.

Tahle milá filozofie nástroje a hráče se mi docela líbí.

puero: Eliška má samozřejmě pravdu. Ať už je ten, kdo se pokouší hrát na duši autorky spíše loudil nebo ten, kdo nerozumí jejím přáním a rozehrává ji tak, že to neladí, je to on, kdo ty tóny rozeznívá. Ne ona. Ona je v tu chvíli pasivně rozehrávána. Svobodný projev autora není synonymem pravdivého a jasného vyjádření. A nedostatky ve vnímání pravého smyslu slov nejsou projevem svobodné vůle autora, ale projevem svobodné vůle se nevědomě mýlit, na což má své nezadatelné právo. A právo na svobodný projev na tomto webu mají i ti, kdo mají schopnost rozlišit třeba to, jestli je sloveso v 1. osobě nebo ve 2. A ten výraz loudím ( loudíš) je tu opravdu sporný, protože to má sice význam související se vznikem zvuků, ALE zvuků vědomě chtěných. Alespoň mi tak bardi pod okny svých milých připadají-že jsou spokojeni s dosaženými zvuky linoucími se z jejich nástrojů. Jaký tomá účinek na srdce milované bytosti, to je jiná věc. Ale rozhodně v té básni ty deštivé tóny loudí ON.

Jayjay má asi na hodnocení díla správný náhled: oprostil se od pohledu čtenáře (a tudíž osloveného, protože každý čtenář je nutně tím, komu byla báseň směrována, byť existuje jen jediný na světě, kterému byla směrována více) a hodnotil dílo nezávisleji než my, kteří jsme ho na sebe nechali působit aktivněji. Ale jeho hodnocení zcela postrádá aspekt skutečnost, zda báseň splnila svůj účel nebo ne. Hodnocením formální stránky jakoby vůbec nepostřehl obsažnost. Poslání básně. A tím bylo vyznání se z lásky (a sobectví k lásce nepochybně patří - proč lidé oplakávají člověka, který umřel? Z čiré sobeckosti.) a dle mého názoru vyznání splnilo svůj účel na jedničku.

Fragment

slnečnica: Souhlasím. Adresátem je čtenář. A je opravdu bolestné (možná i pro autorku), když je adresát kritický, a to i k tak intimním a bolestným věcem, jako je vyznání lásky.

A souhlasím také, že nevím jak situaci vnímá autorka, ale jen v tom případě, když oddělím autorku a báseň. Protože pokud to neudělám, je autorky náhled na situaci vyjádřen právě a jedině básní. Pokud to tak je, musím bohužel říci, že náhled autorky znám.
Ale pokud to tak není, autorka a dílo stojí odděleně, pak nic nebrání v kritice.

Je třeba přesně vědět a připomínat si, v jakém vztahu je autorka, dílo a básnický subjekt. Kde jsou jejich hranice působnosti. (už nemám čas pokračovat ve psaní)

jayjay: súhlasím s Homérom a Puerom; ide o vyznanie lásky v prvom rade, a teda akákoľvek kritika nie je na mieste. Netušíš, ako situáciu vníma a prežíva autorka, text má jedného konkrétneho adresáta...

Homér: Jak si mohu dovolit? Tak , jak sis přečetl! A proč? Protože se mi chce. A protože smyslem tohoto webu je i toto.

Leslie: Melodie; v básni jsou patrné dva nesourodé tématické celky, které vzájemným kontrastem a protichůdností básníkova tvrzení nehrají. Potkává se tu téma nevědomého ovlivňování druhé člověka, ovlivňování o to hlubší a citlivější, že se děje nevědomě a tudíž nekontrolovatelně. A člověk tomu ovlivňování podléhá, je jím zraňován.
V druhé části básně je ovlivňování naprosto podupáno a odepsáno jako špatné, právě pro absenci jeho kontroly. Na světlo vystupují zcela sobecké touhy po harmonii, která by měla ideálně vycházet právě z kontrolovaného ovlivňování. Její vyžadování se mi ale jeví jako nepochopení celé situace. Ta totiž vzniká právě a jedině nevědomím ovlivňujícího (toho který hraje), jeho nesoustředěním se na hru.
Závěrečný verš je již jen dovršením oné sobeckosti a vrcholným důkazem nepochopení. Domnívat se, že by nevědomý hráč ladil nástroj o kterém ani neví že na něj hraje, je s prominutím vrchol opovážlivosti. Chudák hrající nemá ani tušení o jakékoli hře, a požadovat po něm ještě naladění nástroje je krajní netaktnost.
A je třeba podotknout, že ani sebevětší vůle nástroje po naladění nic nezmůže.
Takto bych tedy shrnul Melodii.
Jedná se o báseň nevyrovnanou, kdy se se téma nádherně popíše a pak se ukáže, že básník není více schopen a že místo dalšího rozpracování, uzavření či třeba rozmetání, se zmůže jen na jeho popření a na ukázku vlastní nevědomosti, vlastního nepochopení, vlastní sobeckosti.

Cítím povinnost vyvrátit kritické výtky komentujících. Jednak ono loudění ( ve smyslu vyluzování - třebas loudavého) je už myslím si dost zažitý básnický obrat a se žebráním nemá nic společného, jak si Eliška dobře všimla. Proto se domnívám, že jakýkoli odborný zásah a oprava by vedly jen ke zkáze díla. Rozmělňování tady není nemístné. Naopak zdůrazňuje hlavní aspekty básně, aby se vyjevila v jasných konturách. Podobně, jako kdyby se opravovala ta přívětivá personifikace not, které jsou rozladěné. Když tančí, tak proč by nemohly být rozladěné, jako lidi se špatnou náladou? Eliško, ARo myslím si, že hledat v romantické básni o lásce technickou dokonalost a logiku, je velký omyl.

Připouštím, že tahle obhajoba je prací autorky, ne mě. Ale znám ona handrkování o slovíčka s literárními editory a domnívám se, že při konfrontaci nesouladných postojů a věmů (pokud nejde o gramatiku) má pravdu vždy autor textu. Báseň by měla být výtvorem svobodným, jakékoli dodatečné zásahy ji původní svobody zbavují. Stejně jako u hudby.

Tak a máme námět na diskuzi.

nádherné vyznanie...

Báseň se mi líbí moc. Musíš mu dát ladičku:-)

ARA: Jak si můžeš dovolit někomu opravovat báseň ty psychologu amatére? Jasný, zase jsem to špatně pochopil, a co do tebe vůbec rejpu, že jo? Bla, bla, bla

Myslím si, že méně by bylo více, že totiž od třetí sloky až do konce jde o rozmělňování prvních dvou slok, které jsou dosti sevřeným tvarem s celkem zřetelnou výpovědí, která by po drobných úpravách vyzněla ještě lépe. Například si myslím, že by prvnímu verši lépe slušelo přivlastňovací zájmeno ve tvaru mé místo mojí, jakož i to, že by si měla autorka ujasnit význam slova loudit (synonymum je žebrat), což patrně na mysli neměla. Patrně měla na mysli, že duše, na niž je hráno způsobem uvedeným spíše vyluzuje (tedy vydává) deštivé tóny.

Je to možná nejkrásnější vyznání, jaké jsem zatím četl.

(Puero je příliš v euforii na to, aby hodnotil dál)

Myslím, že název může zůstat. Každý pochopí ten paradox - že je to kakofonie. Ale mám věcnou připomínku. myslím, že tam má být LOUDÍŠ (hraješ, rozezníváš, snažíš se vydobýt z nástroje tóny, ty).

Noty rozladěné
nesrozumitelně si tančí.
Zmateně hledají.

Nevím, ale protože noty samy o sobě rozladěné být nemohou, ale nezněle uspořádané, víc by se mi líbilo:

Noty zmatené marně se hledají.
Nesrozumitelně tančí.
(Neznělá harfa.)
Neladí.

polly: díky moc, potěšilo! :)

další skvělá metonymie...je to citlivý, něžný..přesně takový, jaký to má bejt =)

Krásný nápad, krásné zpracování. :-)