Někdy není na škodu zamyslet se nad zdánlivě banální věcí na popud invence učitelky. Co se této úvahy týče, je napsána dobře, čte se pěkně a dává smysl. Má hlavu a patu. I když na můj vkus je to téma přiliš rychle uzavřené a na úvahu možná až moc neosobní. Uvítal bych třeba byť jen jeden odstavec o tvých vlastních zkušenostech, ale to je tak vše, co bych vytkl.
K tématu. Sebevědomí je důležité a to ve všech ohledech. Člověk by měl být cílevědomý, jít si za svým a věřit si, tomu můžeme říct zdravé sebevědomí. Arogance, jak ji zmiňuješ, to není příliš velké sebevědomí, to je hloupost. S arogancí stejně daleko nedojdeš a nakonec najdeš někoho, před kým se budeš muset sklonit. Podle mě člověk bez sebevědomí je jen loutkou v divadle loutkového světa, jako každý z nás, s tím rozdílem, že za jeho provázky tahá někdo druhý. Člověk by měl být soudný a rozumný, ujasnit si na co má a na co ne, ujasnit si jak dosáhnout toho, co chce a nebát se říct si o radu, nebo o pomoc. Sebevědomí člověk zná své hranice a možnosti. A kvůli zachování sebevědomí není nutné dokázat vše sám za každou cenu. Z toho se pak stává bezohlednost a ta také ne vždy skončí dobře.
Tak asi toť můj názor, ty jo... takovéhle úvahy hned po ránu, to mi nedělá dobře, že jsem to četl... ale nelituji... =)... probralo mě to po dlouhém čtyřhodinovém spánku... tak jsem se musel zamyslet.

Tématicky podobné jako mnou stažená Perníková ulička, která nebyla dle mých představ. Nevím, zda všichni správně pochopí smysl téhle básně, ale to už já neovlivním. Jedná se o báseň, ve které děj popisuji jednotlivými fragmenty. Takové malé obrazy spojené v jeden. Přiznávám, nejsem narkoman, nevím jaká je noc v podchodu. Znám však jiné zážitky a mám fantazii a oči. Toť asi vše, co bych dodal.

Nic nového pod sluncem... ale je to dobrý základ, má to aspoň trochu myšlenku... jen pobrat trochu více zkušeností s formou, veršováním a celkovou stylistikou díla... ale to přijde časem... pak bys mohla splodit i něco kloudného... jestli něco, tak vtom určitě pokračuj...

Jen pubertální řev postrádající jakoukoliv racionální myšlenku. I blbej pocit se dá popsat výztižněji než kurva do prdele. Hodnotit nebudu, jelikož tady je i to procento hodně.

Zajímavé, jak je to krátké, musel jsem to přečíst několikrát. Báseň je to téměř retrospektivního typu, proto se zdá až příliš složitá a přitom je v duchu jednoduchá. Líbí se mi kontrast "na křídlech cvrčků"-"ve hlavách koňů". Sice nedokáži posoudit, zda vyhnanci měli vskutku takový pocit, ale proč ne. Ale i přesto všechno bych vytkl to, že se to dost nepřirozeně čte. Na můj vkus až moc drsně. Rytmus v tom není vůbec žádný. U podobné básně bych uvítal a hlavně čekal právě takový lehký nenásilný samospád. Leč vcelku musím říct, že tahle báseň je příjemným tématickým spestřením mezi ostatními díly.

To je docela i pěkné dílo, ale poslední verš tomu ubírá příšerně moc. Bez něj by to podle mě bylo mnohem silnější a emotivnější. Miláček v básni působí sám o sobě jako hrozné klišé a navíc tady mi přijde jako náhražka konce, který zůstal nevymyšlen. Pro mě určitě škoda. Báseň skvělá. Krátká a vše říkající, až na ten poslední verš...

Historicky nesmysl... ??... pak zřejmě dějepisáři o také Edice oko a dějinách českých zemí píšou nesmysli... Moc nerozumím, co je na tom nesmysl... ??... Marie Terezie snad nebyla Habsburkyně... ??... nebo snad české stavy bojovali s někým jiným na Bílé hoře... ??... Rád bych se poučil...

No musím přiznat, že se trochu ztrácím v celém příběhu. Kdo je tedy Severin? Na začátku vystupuje jako král Lestuamu, ale ke konci je oslovován jako princ. Pak jsem moc nepochopil tu hádku se Serenusem, že si tu dračici nevezme. Vždyť ještě před chvíli ujišťoval Serenuse, že ji miluje. Tak buď ji opravdu miluje, nebo nesnáší. Ale co mě zaráží opravdu nejvíce je fakt s tím oslovením. Bylo by nejlepší kdybyste přijeli jako král s královnou a přitom je to princ. Tak kdo vládne Lestuamu? Je Severin král nebo princ? Další věc co mě trochu mate je skutečnost, že ještě spolu nejsou a už by spolu měli mít potomka. Co víc, oni už ví, že nemohou. Zřejmě je Serena nemocná. Ale v královských rodech byla svatba téměř nutností, nad tím by král nebo princ pro dobro své země ani neuvažoval a udělal to. Zejména pak, když ji skutečně miluje jak sám říká... no ale uvidím jak se příběh vyvrbí dále.

Co mi vadí ze stránky stylistické jsou ty jména. V prologu máš tři hlavní postavy a zde jsou jména: Severin, Serenus, Serena... je pěkné, že Serenus a Serena jsou sourozenci... dobrá... jako Jan a Jana... ale proč teda král musí být Severin? Pro příběh je nepřehledné, že všichni začínají na S a navíc, že jsou tak souzvučné. Ale to je jenom tak to, co rušilo mě.
Sem tam máš překlep a nějakou tu chybu, ale není to nic hrozného. Občas nějaká věta zní trochu podivně, ale to se dá taky přejít... no jsem zvědav na další díly... ale nechám si je na zítra... třeba lépe vstřebám úvodní prolog. Vlastně to jsem zapomněl. Celý úvodní prolog je povedený, nechává spoustu otevřených otázek, tak to by bylo takové plus k tomu začátku... =)

To jsem byl dřív také, ale bohužel jsem narazil buď na dveře s otočenými panty, které vykopnout nešly, nebo ještě hůř... na lítačky, které mi okamžitě vrazily tvrdou ránu. A ani jedno nestojí za to. To raději počkám... =)...

Přesně tak... je to myšleno pouze s chamtivostí a sobeckostí... pochopitelně... člověk v dnešním světě by měl být cílevědomý a měl by se snažit stále se zlepšovat, ale pro to ještě nemusíš být nutně chamtivým sobcem... =)...

Kolaborace - Označení pro nečestnou spolupráci s nepřítelem, odvozeno z latinských slov col, které znamená spolu, a labore, jež znamená pracovat. Slovo kolaborant označovalo zrádce spolupracujícího s příslušníky nepřátelské okupační moci.

Ta poslední věta je snad vševýřečná a jasná. Hledat ve slovníku není to pravé. Slovník ve své podstatě slouží k jiným účelům než k těm, aby uživatel zjistil, zda je použité slovo správně také logicky. Ano, po gramatické stránce, to se nedá popřít, ale gramatická stránka není vždy všechno.

Ta výtka s tím otcem je trefná. Také jsem se vtom ztratil. Stále to vypadalo, že bojoval na straně svého otce, za špatného krále, ale proč by pak zabíjel svého otce vlastní rukou?
Jinak k příběhu jako takovému. Zajímavé, ale neumím si moc představit bitvu, ve které by zůstal jen jeden raněný, ještě ležet na zemi. Ale to je jedno, v hlavě se člověku v takové situaci jistě odehrává mnoho věcí a okolí nevnímá. Spíše mi nesedí to zasazení do historie. Ono to vypráví spíše o dnešních lidech. Ti chtějí zemřít se ctí a jsou zklamaní, když se jim to nepovede a nadávají na vyšší moc, na tu Madonu, jak jí máš tady. Ale lidé v dřívější době byly silně věřící. Nešli by bojovat kdyby ve svého Boha nevěřili. A i když už šli na smrt a zázrakem přežili. Neptali se proč, ale vstali, poděkovali Bohu a šli dál. Takoví lidé byli. Já je neznal, ale znám trochu historie a v různých bájích se toho dovíš spousty. Proto mi tento příběh přijde, jako bys vzala někoho z jednadvacátého století a hodila do osmnáctého na bitevní pole s mečem v ruce. V podobném tématu bych očekával více retrospekce, abych mohl být více vtažen, ale tady bohužel nevidím nic moc retrospektivního, ač je zřejmé, že se nejedná o bitvu jednadvacátého století.

A tohle je typická ukázka tvého stylu. Dobrý námět, ale naprosto nerozvedený. Ty svého čtenáře necháš jen olíznout smetanu, ten se těší, že pak přijde krém, pak poleva až konečně samotné těsto, ale u tebe se málokdy dostaneme vůbec k polevě. Tady to není ani krém. Už je mi to téměř k pousmání. Velice zajímavý styl, ale opravdu mi to přijde jak výtahy vystřižené z nějakého rozjetého příběhu.
Tady ještě jen vytknu jednu věc. Slovní spojení - Kolaborovat s nepřítelem - je v podstatě nelogické. Kolaborant je ten, který vědomě spolupracuje s nepřítelem. Až spoluprací, tedy zradou, se stává kolaborantem. Kolaborovat není sloveso, které se dá použít v takovéto spojitosti, snad jen jako samostatně stojící člen by dávalo smysl. Navíc kolaborantem se označovali lidé, kteří spolupracovali s nepřítelem, s nikým jiným to být nemohlo, jinak by nebyl kolaborant. Takže i ta část s nepřítelem je hloupá. Buďto spolupracovat s nepřítelem, nebo jen jednoduše kolaborovat. Ale určitě ne kolaborovat s nepřítelem. Navíc ještě jedna výtka. Bohužel nepíšeš století, ve kterém se příběh udává, ale zřejmě je to někdy, kdy Francie byla ve válce. Nechci zcela lhát, ale mám za to, že ve Francii se za velezradu, čímž kolaborace je, trest smrti uděloval. Takže úvahy těch dvou vojáků, že kolaborovat by zasluhovalo smrt je také docela zvláštní, když za to smrt je. Ale to jsou jen mé postřehy... ;)...

Opravdu je to zvláštní. V tomhle příběhu mi schází trochu lepší popis té samotné lampy, její účel. Kde se vzala, co znamená. Vím jen, že z ní svítí modré světlo, a že do ní Jerome vlezl? Že ho lampa vtáhla? Příběh pěkný, ale na mě až moc fantaskní. Moc neskutečných a nevysvětlených věcí v jednom příběhu. V podstatě mohu říct. Že to nechápu. Jediné co mě napadlo je, že ta laserová lampa s city a emocemi je něco podobného jako pandořina skříňka, akorát zcela opačně. Ta schovávala vše zlé, aby to nezničilo to dobré na světě, kdežto tahle lampa ukrývá to dobré, aby to zlo nevymítilo zcela ze světa. To jediné mě napadlo, jinak postrádám lecjakou pointu, nějaký skrytý jinotaj...

No nevím tedy. Pro mě tenhle příběh poměrně dost slabý a ucházející. Taková růžová knihovna, akorát s nedobrým koncem. Skoro telenovela v literatuře. Příběh o rozchodu dvou milenců, který nepřinesl nic nového, ani žádné originální zpracování. Omlouvám se, ale tohle bych označil za brak ve tvé tvorbě, která je jinak na úplně jiné úrovni, tedy alespoň dle mého názoru...

Zajímavé, vím, že už jsem to četl a myslím, že jsem to někde i komentoval, ale na psancích to dle všeho nebylo. Že by saspi? Kdo ví, ale jistě se nebudu opakovat... =)... někde se ten komentář objeví... protože já vím, že existuje.

Přítel co zradí, není přítel. Je pak jen na tobě, aby jsi se sama sebe zeptala, kde jsi udělala chybu, že jsi si to myslela? Ale poradil bych ti asi jen jedno. Pro jistotu si zavírej okno a dávej pozor, kam až zvuk tvého hlasu doléhá...

Oči mi zvlhly... Ve světě je spousta zla, ale tím největším zlem jsou nemoci a jedna choroba, která se nazývá sobeckost a nesoucit. Jak píšeš, děti si hrají. Pro mnohé bězná věc, ale není. Vždyť je vtom tolik krásy, proč ji lidé nevidějí dříve než o ni přijdou? A tak je to se vším. Stačilo by si jen vážit jeden druhého a věcí kolem sebe. Hodně věcí by se pak lépe neslo. I tyto nemoci...

Na podobné sci-fi moc nejsem. Leč tebe jsem si přečetl.

Tak nejprve chválu:
- Je nutné upozornit na poměrně dobře zvládnutou gramatickou část textu. Nenachází se v něm žádné do očí bijící hrubky, které vždy jen zkazí dojem. Dalo by se říct, že je to samozřejmost. Já jen dodám - kéž by byla.
- Máš pěkně, jasně, srozumitelně zvládnuté popisy. Čtenář nemá problém s představivostí, pokud není naprosto bezfantazijní.

A teď kritiku:
1) Maličkost, ale objevuje se ti tu slovo perfektně. Do celého příběhu to archaicky vůbec nezapadá. To je asi jediné místo v textu, které mě vyhodilo z kontextu samotného příběhu.
2) Ta Mariuhana. To se mi moc nelíbí. Pochopil jsem, že hlavní hrdina je povětšinu času uzavřen sám v pokoji a příliš často nevychází, ale právě Mariuhanu by musel shánět asi velice často, navíc mezi lidmi a hlavně asi trochu tajně. Ten alkohol má podobný problém, ale ten si může kupovat někde ve večerce naproti přes ulici, asi se shodneme, že trávu by tam nekoupil. Navíc i když zažil těžký zážitek, je to přeci studovaný člověk. Nevím jestli by se uchýlil právě k mariuhaně. Když už k droze, tak ke tvrdé.
3) Tento bod se bude vztahovat na všechny tvé příběhy, takže ho u dalších komentářů již nebudu opakovat. Máš dobré náměty, ale je škoda, že je nedokážeš více rozvést. Velice pěkně by se mi od tebe četl nějaký příběh na pokračování a snad se ho někdy dočkám. Protože takovéto krátké příběhy jsou pěkné, to ano. Ale skutečnou literární hodnotu jím ubírá krátkost. V podstatě by tohle mohl být takový malý výtah z knihy, který má navnadit čtenáře k četbě, ale tobě zatím chybí ta kniha =). Jestli jsi mě správně pochopila, snažím se tě přimět k napsání nějakého pěkného příběhu na pokračování... ;)...

Mě se na tom líbí ten nápad, ráznost až krutost, ale jinak mi to přijde až nepoetické... Ale dohání to ten vztek, co z toho čiší... jistě by kritici namítli, že to téměř není báseň, ale já bych řekl... jak tady již padlo... velice nevšední záležitost s poměrně dobrým zpracováním... a to je plus u každého díla... zároveň se tu velmi hodí volné verše, jelikož rýmy by ubraly tomu vzteku... na 100% to pro mne není... hodně mi vadí výraz, třesoucíma rukama zmáčknout enter... třesoucí ruce je až moc dělnické... spíš by se hodilo třesoucíma prstama... ale to je na tobě, co mi vadí nejvíc je poslední český verš... Miluju tě... hodně ubírá na té nevšednosti... já bych to nezdůrazňoval, každému to z té básně dojde samo a nechat otevřenější pointu by dodalo ještě více na síle... ale jinak jak řekli ostatní... i já říkám... povedené a pěkné...