Bouře v horách I.

PROLOG
„Nemůžeš mu jen tak vpadnout do života.“
„Proč? Copak ty jsi to tak neudělala?“
„Možná, ale je vždyť je ještě tak mladý…“
„Možná je mladý, ale je mocný a hlavně – bude mě milovat, vím, že bude.“
„Také jsem mého vyvoleného milovala, ale to je dávno, Desiderio,“ žena s černými vlasy pohladila svou dceru po tváři. Desideria se vymanila z jejího objetí a poodešla k oknu.
„Vím, že mě bude milovat.“
„Ale copak to nechápeš? Žije v Jiném světě, nemůžeš s ním žít, ani jej vidět.“
„Tys také odešla odsud,“ namítla Desideria a rukou mávla po tmavé kruhové místnosti, v níž svítila pouze jediná svíce.
„Udělala jsem chybu a provinila jsem se.“
„Ale bylas šťastná.“
„Jen pár let, pak si mě zavolala.“
„Ach, ale já se Jí nepodřídím. Chci jej, vím, že mě bude milovat.“
„Dítě, je to tvoje volba a já tě ochráním před Jejím hněvem, ale věz, že tam už nebudeš mojí dcerou.“
„Přivedu ho do Jiného světa. Tam budem v bezpečí před Ní i před jeho sestrou.“



Až dvě království
Pojit bude jedna krev
A žena s mužským srdcem
Nad hlavu zvedne korouhev
Pak pochopíš…
…proč démon tvář svou dobře skrývá
…proč hořkou příchuť pravda mívá
…proč do prázdných očí se těžce dívá
…a karneol barví pára živá…

Až dvojí svět se v jeden spojí
A bratři připijí si na svou čest
Jež vzplane a oheň vznítí
Květinu trhanou bouří v dáli cest
Pak uvidíš…


„Pane, dorazil další posel z Lestuamu.“ Severin vzhlédl od map rozložených na stole a podíval se na sluhu, který mu zprávu přinesl. Byl to drobný mužík s jiskřivýma očima a velkým bramborovitým nosem.
„Dobrá,“ obrátil se Severin ke dveřím a zamyšleně se podrbal na týden neholené bradě. Poslové z Lestuamu za ním na Kaarneyol jezdili často. Poslední měsíc si vjednom kuse podávali vrata hradní brány. Severina už to unavovalo.
„Dobrá,“ zopakoval, prošel kolem sluhy a zamířil ven z pozorovatelny. Cestu do Velké síně si vybral přes nádvoří, ne sklepeními, když míjel hlouček dívek u studny na nádvoří, dívky k němu pozvedly zvědavé pohledy a ztichly. Hleděly na prince s uctivou hrůzou. Severin se na ně kysele usmál a unaveně pokračoval v cestě na druhou stranu nádvoří. Dívky se, jakmile byl dostatečně z doslechu, vzrušeně rozštěbetaly o tom, na kterou z nich že se vlastně budoucí král Kaarneyolu usmál. Byly zvědavé, se kterou se ožení.
Tohle se dělo pořád. Severin si povzdychl a zastavil se před dveřmi vedoucími po schodech do Velké síně. Dnes už pociťoval obrovskou únavu víc než dřív. Doléhala na něj tíha povinností, úkolů a rozhodnutí. I tak silný muž jako Severin by se po nějaké době v tom úřadu složil. Dennodenně. Neustále stál před řešením problémů a napravování Nathanaelových skutků. Každý den se na hrad trousily skupinky osiřelých lidí, kterým vzal Nathanael domovy, srovnal je se zemí a odvedl jejich syny a dcery do otroctví. Tušil, že ani dnes nebude mít zpráva z Lestuamu jiný charakter.
Znovu si mocně povzdechl a opřel se do těžkých dubových dveří. Pomalu vystoupal schody. Nespěchal. Stejně na něho zase čekal jen obyčejný dopis s oznámením lestuamské Rady o represích, které měl Lestuamu odvádět jako nápravu škod způsobených Nathanaelovými vojsky. V duchu zaklel, tahle ušlechtilá Rada je stejně bezcitná jako Nathanael, ale výborně to skrývá pod maskou vznešených účelů. Vysává z poražených peníze, které Severin potřebuje na obnovení celého Kaarneyolu, a ještě ho neustále obtěžuje dopisy. Neměl tohle papírování rád. Nesnášel je. Měl pocit, že od Nathanaelova pádu zestárnul snad o dvacet let. Byl vyčerpaný nejen úsilím dát zem do pořádku, ale navíc i bojem uvnitř vlastního hradu. Serena byla neúnosně paličatá.
Opětovně si zhluboka povzdechl. Konečně stanul na konci schodiště před vchodem do Velké síně. Poslední dobou měl velmi špatnou náladu. A ani dnes se mu pranic nechtělo zaobírat se vládnutím. Unavovalo ho to věčné prošení Rady o novou možnost ukázat, že bývalé Černé město Lostrimanau, dnes Kaarneyol, není tak prolezlé zlem, jak si myslí. Tvář se mu ale nečekaně rozjasnila, když vešel do síně a spatřil za stolem na konci místnosti sedět osobu, kterou by zde čekal ze všech nejméně.
„Serenusi!“ zvolal a proběhl celo síní nečekaně hbitě a pln energie, aby přítele po dlouhé době obejmul. Serenus se s rošťáckým úsměvem zvedl z lavice a oplatil mu herdu do ramene jako pozdrav.
„Příteli, jak to, že jsi přijel? Oznámili mi, že dorazil obyčejný posel, ne anděl.“ Severin svého přítele pustil, posadil se naproti němu ke stolu a nalil oběma do pohárů víno.
„No, vlastně jsem tě chtěl překvapit,“ uchopil Serenus pohár a přiťukl si s přítelem. Do očí se ale Severinovi nepodíval.
„Bohové, připadá mi to jako celý věk, co jsem tě viděl naposledy,“ odtušil Severin a zhluboka se napil příjemně trpkého vína.
„Ano, jsou to…při Bohyni…celé dva měsíce! To je šílené, Severine!“ přitakal Serenus a oba se zasmáli.
„Přirozeně šílené,“ doplnil Severin a dalším douškem pohár vyprázdnil. „Víš, stejně…moc se toho tady nezměnilo,“ zamumlal.
„Ale ty ses změnil k nepoznání, příteli. Co to vidím – unavené oči, vrásky, a neoholená tvář krále? Musíš spát velmi málo.“
„Pravda, moc jsem toho nenaspal.“ Dolil Serenusovi víno.
„Měl bys polevit. Země je důležitá, ale nesmíš se kvůli ní udřít. Měl bys sis odpočinout, prospat se.“
„Ach, Serenusi, rád bych dal na tvé rady, ale spánek mi bere jedna paličatá siréna,“ zavrčel do poháru a poté jej znovu vyprázdnil jediným douškem.
„Ani kvůli Sereně bys neměl tolik pít. Pořád jste rozhádaní?“
„Rozhádaní?! Ona je! Já jsem neudělal vůbec nic špatného. Jen jsem se snažil ji utěšit, když…když…“ zalykal se Severin najednou. Víno ho začínalo pomalu otupovat a rozvazovalo mu jazyk. V plném vědomí a sebeovládáním by nic podobného z úst nevypustil. Ani špetku stížností, nářků. Schoval bolem zkřivenou tvář do dlaní a silou vůle potlačil vzlyk.
„Nechápu, proč to dělá. Říkal jsem jí to tolikrát, Serenusi. Tolikrát jsem ji přesvědčoval. Ale nic. A ona to ví, Serenusi, ví, jak moc ji miluji, ale chová se stále, jako by mě neznala. Nechápu to, Serenusi, nechápu ženské!“ Pročísl si rukama odrostlé vlasy a zvedl unavenou hlavu. Serenus se zatvářil rozpačitě.
„Pokusím si s ní promluvit,“ zašeptal, „ale nevím, jestli mě bude poslouchat. Ani tehdy v Bílém zámku mě neposlouchala. Mnohokrát jsme se za tu dlouhou dobu viděli. Občas se mi i svěřila. Je nešťastná, příteli. Nešťastná,“ začal vysvětlovat Serenus. Severin jen pokyvoval hlavou. Věděl o Sereniných nočních návštěvách, když se přemisťovala za Serenusem do Lestuamu, ale nic jí neřekl. Věděl, jak pro ni je bratr důležitý.
„A řekla ti také, co ji trápí?“ Serenus se zahleděl do svého poháru s vínem. Bylo silné a o Serenině bolu se mu mluvilo těžce. Stále na sobě nosil pocit viny. To on byl poslem špatných zpráv, když dostala horečku.
„Stále se viní z toho, že ti nedokázala dát potomka,“ pronesl velmi tiše. Severin potlačil bolestné zavytí.
„Serenusi!“ tíživé ticho mezi nimi přerušil radostný výkřik. Do síně vtrhla Serena a šťastná, že vidí bratra, se k němu rozběhla.

Pátravě se na svého přítele zadíval. Nebylo časté, že jen tak přijel aniž by k tomu neměl vážný důvod. Chápal sice, že se již dlouho neviděli, ale Rada Serenuse nepouštěla z dohledu. Stále mu ještě nevěřila. Ani tehdy, když ji Serena přesvědčovala.
Severin se zavrtěl na židli a vrátil se pohledem k Sereně. Dnes byla nádherná. Dlouhé vlasy měla spletené v elegantním copu na šíji a na sobě měla nádherné žluté šaty z velmi jemného hedvábí. Vždycky byla tak okouzlující…a on se jí nesměl ani dotknout! Bylo to až k vzteku, když mohl jen sedět a kochat se tím nádherným výhledem na její tvář, který mu nevědomky poskytla. Právě teď se zaujatě bavila se svým bratrem a rozesmála se jednomu z jeho vtipů. Při smíchu ukázala své rovné, bílé zuby. Severin si musel poposednout, protože mu přišlo, že židle pod ním se začíná nějak rozpalovat.
„Serenusi, příteli, a teď mi prozraď, proč jsi vlastně tady. Rada tě jistě neposlala pro nic za nic,“ zvedl Severin po chvíli zrak ke svému příteli. Serenus se uklidnil, napil se vína a pak se zcela vážnou tváří přiznal, proč na Kaarneyol vlastně přijel.
„Rada mě poslala, abych vám předal vzkaz. V Lestuamu se bude pořádat turnaj. Bude to velký turnaj na oslavu míru a proto tam budou všichni vlivní lidé. Král Kim Cassius s manželkou, Vládkyně z Pouští, zástupci snad všech dalekých krajů a přijedou i Jižané a Vysokohrázané. Celé Středobodí, Severine. Proto je důležité, abyste se tam objevili…jako král s královnou,“ dodal Serenus tiše a pevně se díval Severinovi do očí. Severin ztuhnul a Serenus ihned poznal, že se mu to ani trochu nelíbí, protože se princi objevila mezi obočím hluboká vráska.
„No, nedívej se na mě tak, já jen předávám vzkaz! A jestli k tomu můžu něco říct, bude jedině dobře, když tu radu poslechnete. Tohle už je hrůza. Mohu-li být upřímný,…“
„Ne, nemůžeš být upřímný!“ vypěnil Severin a prudce vstal. „Tak proto jsi přijel? Abys mě přinutil oženit se s touhle dračicí? V tom případě jsi sem letěl zbytečně.“ Serena klouzala rozhněvaným pohledem z bratra na prince a zpět. Pak vyskočila z lavice, na které seděla, a utekla.
„No, vidíš, co děláš!“ obořil se na prince Serenus, „Vždyť ta ženská z tebe má strach, člověče!“
„Nepovídej mi tu pohádky, Serenusi. To ona je příčinou všech těch hádek, copak to nevidíš? Ona mě nenávidí!“zařval Severin. „A navíc – není to obyčejná ženská!“
„Ach, bohové! Copak jsi slepý, příteli? Ona je nešťastná.“
„Ale proč? Copak jí snad něco chybí?“
„Chybí - dítě.“
„Vždyť by ji zabilo!“
„To ale nesmíš vysvětlovat mně, ale jí. Já vím, že je to těžké, ale...“
„Ne! Je to přímo neuskutečnitelné! Ona se mnou ani nemluví. Když za ní přijdu do jejích pokojů, jen mlčí a zarytě se dívá do země. Promluví se mnou pár slov pouze při jednáních nebo tady v síni, ale to je vše. Tak mi proboha řekni, jak s ním mám mluvit…a jak se s ní mám, k čertu, oženit!“
„Tohle už je váš problém. Já jsem přijel jen vyřídit vzkaz. A pamatuj si, Severine, tohle je jedna z mála šancí, kdy si můžeš Radu naklonit na svou stranu, aby ti víc důvěřovala. Pokud ukážeš, že jsi schopen splnit to, co ti, mírně řečeno, uložila, tak si ji získáš a bude ti víc věřit. Věz, že to taky nemám snadné, ale musíme to zvládnout.“
„Vidíš to až příliš jednoduše,“ usmál se trpce Severin a zamyslel se nad Serenusovými slovy. Serenus se zatím zvedl od stolu a přešel k němu.
„Už musím letět, brzy bude příliš zima, příteli.“
„Ani tu nezůstaneš na noc?“ Serenus zakroutil hlavou.
„Už jsem tu způsobil dost rozruchu. Odlétám ihned. Severine, prosím, dej si se Serenou vše do pořádku. Do tří týdnů je očekáván král z Kaarneyolu se svou manželkou.“
„Přeji ti bezpečnou cestu,“ řekl Severin místo odpovědi a poplácal Serenuse po rameni. Anděl přikývl, otočil se a odešel ze síně do věže, odkud odletěl.