Pokud jde o myšlenkový přesah, čtu to například takto: Liják je poutníkovi překážkou v cestě a svým způsobem tak narušuje cestu jako takovou. Zároveň by to šlo ale vykládat obráceně - poutník (lyrický subjekt) se po lijáku vrací na cestu a obnovuje pouť. Zároveň, samozřejmě, se všechny podobné interpretace odehrávají pouze v hlavě čtenáře, a to je správné...

Povedený text, plný vysloveně vybízí k interpretacím...

v podpaží víno
a náruč plnou květin ---
ááá! učitelka

to je poměrně povedené a vtipné senrjú (jednodušší varianta haiku)

Veselé...

Trochu mi to při četbě rytmicky drhlo, ale analýzu rytmu jsem si nedělal, nicméně např. poslední sloka je dobře zvládnutá i po rytmické stránce a zkrácení verše (2 a 3) s decentním odkazem na Villonovu slavnou baladu, je povedené. Nejvíc mě ale zaujal jazykově objevný verš: Tam v zásvětí pro zasvěcené

První sloka je velmi silná - přiléhavé smysluplné metafory, jedině snad zlatý písek je trochu klišé, ale to budiž odpuštěno :o)

Já osobně jsem u tohohle textu musel bojovat se dvěma soupeřícími obrazy. Pod slovem zálivka si totiž z nějakého důvodu představím zálivku do salátu a až potom zálivku záhonu :o) Ale jinak se mi velmi líbí ten zooming na detail včely upíjející kapku. Nikdy jsem to na vlastní oči neviděl, ale po přečtení Tvého haiku si to dovedu živě představit.

To je povedený text. Zvlášť symbolika usychajícího stromu tomu dodává docela nečekanou dynamiku.

Čekal jsem, jaký význam bude mít v rámci textu první sloka, ale bohužel jsem dospěl k závěru, že jde hlavně o atrakci, protože ačkoli k analýze fraktální povahy skutečnosti v textu dochází, analýza není důkladná, a proto není možné narýsovat mezi první a zbylými slokami jasný vztah. Možná by bylo lepší vyjmout z prvního verše slovo "důkladná", i tak je ale otázka, jestli je tolik abstrakce potřeba. Chápu, že první sloka navozuje technicistní a matematické pojetí textu(rozvíjené např. ve třetí sloce), takže to není samoúčelné, ale přece...

Ta parafráze Vrchlického v posledním textu mě neobyčejně pobavila. V tomto kontextu je absurdita ještě mnohonásobně vystupňovaná.

Moc pěkné - líbí se mi především ta intenzivní zvukomalebnost.

První text se mi taky velmi líbí, jen si říkám, že "přichází pošta" může být matoucí a svádět k metaforické interpretaci (viz komentář od kmotrova). Osobně bych napsal spíš "přichází pošťák", oba obrazy tak nebudou přímo v kontaktu a zároveň se nevzdálí natolik, aby nedávaly smysl.

PS: a krom toho: "zemřela" je hodnocení lyrického subjektu, jde o hodnocení, ne o popis spatřeného, jak víš, že v letu zemřela, když ji vidíš jen PADAT? Znamená to, že i člověk zemře pokaždé, když ho vidíš bezvládně padat?

Je to vtipná miniatura, problém je v tom vyhledávání atraktivního momentu. Tohle, i pokud by se to stalo (o čemž pochybuju, protože je to fyzikálně nemožné - tělo mouchy je tak lehké, že by ve skutečnosti nedokázalo stlačit čudlík na ovladači), je to tak nahodilá situace, že nemá kromě absurdity nahodilého momentu co formě haiku nabídnout.

Nejblíž k haiku/senrjú má ten poslední text, jen je až příliš dovysvětlený. Co třeba takhle (senrjú):

Přebíhám cestu
černé kočce před nosem ---
Já ti dám smůlu!

z výpovědí obžalovaných:
1) "To nic nebylo, jen jsme se tak špičkovali"
2)"... ale on už se beztak TOPIL v dluzích."
3)"... tu myšlenku mi vnukl on sám... prý že ho ze mě picne."

Působí to na mě komicky a zároveň dojemně, možná proto, že jsem jako kluk chodil krást brambory na pole za babiččinou zahradou a pekl si je pak v popelu. Jinými slovy, velmi to ve mně zarezonovalo.

Přemýšlel jsem nad komentářem a napadlo mě tohle:

Neboj se vlka,
jehož vytí vítr nese
neboj se vlka,
který ukrývá se v lese

Ne! Každý den,
a v každé denní době
boj se víc vlka,
který ukrývá se v Tobě.

kdysi jsem měl taky jednu dětskou říkanku s podobnými tématy:

"dnes mi vážně není dobře"
vzkázal zajíc obří kobře
"nemůžu tě pozvat ani
na snídani"