Ailin: Díky ti. Ne, neviděla, ani jsem o něm neslyšela, mrknu, díky za tip :-)

vanovaso: Děkuji :-)

Amelie M.: Jop, píšu pořád, jen se k tomu prokousat :-D

Amelie M.: Díky to moc moc. Opravdu mě těší, že to na tebe tak hluboce zapůsobilo. Abych řekla pravdu, příběh tohoto muže bych jednou chtěla zpracovat i v mnohem větším formátu, původně jsem vůbec netušila, že mě vezme až tak moc. Patří mu jeden z mých připravených konceptů :-)

Nemohu než souhlasit. Je upřímnost a upřímnost. A špatně vyslovená upřímost se rovná ráně pěstí do obličeje. Někdo ji ustojí, oklepe se a odejde středem, někdo ji zraněný opláče a někdo ji vrátí s ještě tvrdší razancí a mám pocit, že přesně k tomu dost často dochází na sociálních sítích, v anonymním prostředí. Je strašně jednoduché dávat rány, když tomu dotyčnému nevidíme do očí, když za toho někoho je tam jen jméno a obrázek, raní to ale úplně stejně, možná ještě víc. Často to bývají věci, které bychom dotyčnému do tváře nikdy neřekli.
Ano, upřímnost nade vše, ale obzvlášť tu negativně laděnou, s empatií, rozmyslem a vhodně zvolenými slovy.
Díky moc za zamyšlení.

Ailin: Tak to se moc těším :-)

Ailin: :-D A každá citlivá duše, která Tvář ustojí až do konce má mou poklonu. Ale je pravdou, že číst o skutečné historii, obzvláště takovéto, a číst komorní fikci je dost rozdíl, to je úplně jiné kafe.
A jen se ještě nenápadně zeptám, dáš se do Prokletých rukou? Jen tak na okraj, informativně, nenutím.

Ailin: A málem bych zapomněla, jedna z mých oblíbených knih na toto (a nejen indiánské) téma Malý velký muž.
Ano, není to lehké čtení, to rozhodně, ale já mám zase ráda ten drsný, až syrový pohled na věc i když mě obvykle semele, i když u toho křičím, vztekám se, brečím, ale chci to vidět jak to bylo, bez příkras, bez růžových brýlí a dost podobně to mám i u psaní, ale chápu, že to nemusí ustát každý :-).

Ailin: Ano, nekončí, důvod se vždycky najde. A stejně tak se to netýká jen Ameriky, ještě mnohem méně se mluví třeba o tom, co se dělo v Austrálii. Také jsem toho přečetla poměrně dost, škola malého stromu je užasná, ale víc pod kůži šlo u mě od Cartera Odvedu vás do Siery Madre (příběh Geronima a jeho legendárního útěku z rezervace) Skvělá kniha je taky Chromý jelen. Ale co se týče fakt, jednoznačně vede Dee Brown - Mé srdce pohřběte u Wounded Knee, ale přiznám se, ač jsem hodně otrlá, nedokázala jsem ji nikdy přečíst celou, možná proto, že je to faktografie (ale velmi čtivě zpracovaná).
Můj román (tedy jeho první část) se tu také nejspíš objeví, ale až později, potřebuje ještě nějaké drobné úpravy, které mi vylezly až při tom, když uležel. Indiáni a středověk jsou má srdeční témata :-)
Díky ti a budu se těšit, pokud budeš mít chut :-)

Ailin: Díky ti, jsem moc ráda, že se tě dotkl. Střípků není mnoho, přesto je každý jiný a vznikaly v době kdy jsem psala román zasazený do reality kolonizace Severní Ameriky. A také jsem moc ráda, že nejsem sama kdo indiánské války nazývá bez obalu genocidou. Je smutné, že se o tom nemluví, mám pocit že se lidé spíš takovým tématům vyhýbají, nás v Evropě se v podstatě nedotkly a v Amerrice... snad raději pomlčet... a podle mě je to špatně. A tak mluvím, možná spíš křičím, otevřeně, bez obalu, jak sama umím a doufám, že se to někoho aspon trochu dotkne.

vanovaso: Nelze než souhlasit. Díky :-)

Amelie M.: Díky ti, jsem ráda. A ještě pár jich bude, než vám předhodím rytíře :-D

vanovaso: Děkuji :-)

Orionka: Máš naprostou pravdu, je to jen črta, jen náhled, jeden pohled a k ničemu víc ani 200 slov prostor nedává a tak to mělo být. :-) Věřím, že někoho se to dotkne, zahraje na citlivou strunu, někoho ne, a není to tak špatně. :-) Díky ti.

Amelie M.: Díky ti. Tyhle drobnůstky ani šťastný konec mít nemohou, když stavím na skutečnosti. A neboj dočkáš se, ještě kapitolu a čtvrt a bude hotový :-D

Ailin: Děkuji ti, i za to, že nevíš co říct. Ten pláč indiánského srdce říká víc než všechny slova. To moje plakalo též.

Orionka: Díky ti. No můj úplně taky ne, proto zůstalo u povídky :-) Ale jop, zkoušet všechno možné je tak nějak v mém naturalu :-)

Amelie M.: Jop, to přesně jsem z toho pochopila, jen jsem to nejspíš neuměla správně vyjádřit :-)

Amelie M.: Díky, jsem ráda, že se mi to popsat podařilo. Ano, nejspíš to chápu, jsou to věci které se zaryjí hluboko pod kůži, někam odkud to nikdy nikdo nedostane. Ač jsem nikdy ve válce nebyla, mívám občas podobné stavy, ale když se nachomejtnu k ohňostroji, panika, strach, pocit, že se musím bránit, že mi jde o život...

Nejsou nutní návštěníci z jiných planet, myslím, že zničit se zvládneme sami.
A poslední sloka - cítím to velmi podobně, možná stejně.