Za domov

Zamrkala očima a rozhlédla se, než se ušklíbla. Stejně houbelec viděla. Byla tu tma jak v pytli, jen z venku sem občas pronikly vzdálené hlasy, zvuk motorů. Skrz stanovou celtu tu a tam zahlédla odlesk světla. Po paměti natáhla ruku a přejela prsty po škrábavé stanovině. Nemusela nic vidět, znala ten stan jako svoje boty. Přemýšlela... vzpomínala. Domov. Byl tak daleko, nepředstavitelný, vzdálený, nedosažitelný. Jen mizivý pocit, co se jí usadil kolem srdce. Raději nepřemýšlela, jak dlouho tady je. Domov. Snad by měl být teplem kdesi daleko za clonami prachu a vůní benzínu naplněným vzduchem. Vzpomínka, tichá, umírající, víc hořká než sladká.
Trhla hlavou a vzhlédla, když někdo vešel dovnitř. Oslnilo ji ostré světlo čelovky. Zavrčela pár nadávek a zastínila si oči.
„Promiň,“ zamumlal mužský hlas a zhasl, než ztěžka dosedl na kavalec naproti. Viděla ještě méně než před chvílí, před očima měla mžitky. Zamrkala a zatřásla hlavou, odfrkla si. Ve tmě slyšela, jak si rozvazuje vysoké těžké boty. Demonstrativně si ucpala nos a praštila sebou na záda. Stejně to nemohl vidět, tak co.
Když zaznamenala, že shodil bundu a lehl si, otočila k němu hlavu. Teď už viděla aspoň nejasnou siluetu. Chvíli ho jen sledovala, než si odkašlala. Trhl hlavou. „Co novýho?“ zeptala se s nádechem unaveného konverzačního tónu.
Jen zabručel, chvíli mlčel a nakonec si odkašlal: „Zítra za úsvitu.“
Stiskla rty a pohledem se pokusila najít plátno nad svojí hlavou. Víc vědět nepotřebovala. Ostatně víc by jí ani neřekl. Uvnitř se rozhostilo ticho. Myslela, že usnul. Ona by měla taky, úsvit je blíž, než by chtěla, a pár hodin spánku jí jen prospěje.
Trhla hlavou a zvedla ji ze složených rukou, když znovu promluvil do tmy: „Zítra se budeš držet vzadu, ne jako minule!“
Odfrkla si. Slyšel to a ona slyšela, jak se prudce posadil. „Tak hele, jestli nebudeš poslouchat, jedeš domů! Nauč se to konečně, nebudu tě zase tahat z průseru! Měl sem tě poslat zpátky už minule! Nevim, proč se s tebou ještě otravuju!“
„Protože sem dobrá,“ pousmála se do tmy a vyhledala ho pohledem. Jeho silueta zhluboka vydechla a promnula si obličej rukama: „Protože sem idiot!“
„Když myslíš,“ neubránila se úšklebku.
„Hele, na vtipy nemám náladu!“
Jasně, a kdy máš? Ostatně kdo z nás má náladu na vtipy? Jestli někdy, tak určitě ne teď. Jen ho mlčky sledovala. Nikdy toho spolu moc nenamluvili, na to jak dlouho spolu sdíleli nepohodlí stanu. Říkali si, jen co bylo nezbytně nutné. Vlastně o něm skoro nic nevěděla, až na to, co vědět musela. Mlčel a ona taky. Tak nějak zas neměli co říct. Jen sledovala jeho siluetu proti stanovému plátnu. Poznala, že má obavy, vznášely se kolem. Nakonec to nevydržela: „Co se děje?“ zeptala se tiše.
Znovu si pomalu lehl. Dlouho byl ticho. „Prostě se budeš držet vzadu.“
„Proč? Protože sem ženská?!“ zavrčela.
„Ne, protože zbytečně riskuješ a takový jako ty se vracej domů v bedně!“
„A co když se nemám kam vrátit?“
„Vždycky máš,“ odbyl ji.
„Co ty o tom můžeš vědět?“ odfrkla si.
„Možná víc, než si myslíš,“ odpověděl hořce.
Chvíli mlčela, skousla si ret. Nakonec to byla zase ona, kdo zahnal ticho: „Máš ženu?“
Slyšela, jak dlouze vydechl. Mlčel dost dlouho, aby si myslela, že neodpoví. Pak prostě odpověděl: „Měl sem.“
„Sorry, nechtěla sem...“
„To nic, to neřeš,“ ve tmě zaškrábaly dlaně o několikadenní strniště. „Podepsal sem jí rozvodový papíry před pár měsíci.“
„To je mi líto.“
„Nemusí. Vlastně mě překvapilo, že to vydržela tak dlouho. Bejt doma a jen čekat až...“ polkl a nedořekl. Pod stanovou celtou se znovu rozhostilo ticho.
„Proč seš tady? Proč si nezůstal doma s ní? Mohl bys.“
Jen dlouze vydechl. Ve tmě viděla, jak zvedl ruce nad obličej, propletl prsty do sebe. „Jo a tam si užívat noční můry a všechno to další, co si vleču s sebou. Tady sem aspoň něco platnej. Můžu něco dělat... pro domov. Aby tam mohli v klidu sedět u televize, smát se... žit. Dělat to, co já už neumim.“
Překvapilo ji, kolik jí toho řekl... Možná to potřeboval – mluvit. Stejně jako ona. Ticho nevydrželo dlouho. „Občas si říkám, proč sem tady vlastně já?“
„Protože nemáš pud sebezáchovy. Někdy bych rovnoprávnost ženských zrušil...“
„Jo, to ale nikdo z nás,“ poznámku o rovnoprávnosti přešla stisknutím rtů, ona za ni byla vděčná.
Odfrkl si: „Jo, jen magor by šel do první linie.“
„Pak sem mezi svými, elita,“ ušklíbla se nevesele.
Dlouho se odmlčel, složil ruce pod hlavu, než znovu promluvil: „Ale zejtra se budeš držet zpátky.“
Jen se nespokojeně ošila, odfrkla si. Prudce si sedl a i ve tmě téměř hmatatelně cítila tvrdý pohled, kterým ji probodl: „Když to musíš mít takhle, tak to dostaneš takhle! Poručíku Lavsenová, zítra ráno se budete držet vzadu, hlídat ústupovou cestu! Máte na povel šestku! A to je rozkaz!“
Jen pevně semkla rty. To, jak rychle přešel na rozkazovací tón, ji nepřekvapilo. „Ano pane,“ procedila vztekle skrz sevřené zuby a otočila se k němu zády, čelem k celtě stanu. Ruku pevně stiskla v pěst. Slyšela, jak si znova lehl. Myslela, že už usnul. Prudce otočila hlavu, když ještě zaslechla jeho hlas: „Seš moc mladá na to, abys tam zařvala. Někdo se domů vrátit musí. A...“ odmlčel se a prsty si promnul nos, „budu rád, když mi někdo jako ty bude krejt zadek. Může se toho příliš posrat.“