Je-li to záměr a má li to být snaha vcítění se do mužské role, je to zajímavě rozkolísané. Jako kdyby lásku básní vyznával někdo kdo básně nepíše. V tomto kontextu pak působí třeba slovo "vevnitř". Básník by v milostné básni asi použil slovo "uvnitř". Stejně tak i závěr: "už mě nebaví psát básničku, prostě tě chci."

Dobré, má to takovou fulghumovskou stručnost. Delší text by po stotisící (a zbytečně) rozpitvával problém matek samoživitelek, úsměvnost chlípných staříků nebo zneužívání sociálních sítí. Takhle je to přesně ono. Taková společenská črta, která by stejně jako prózou, šla vyjádřit třeba satirickou básní.

Orionka: Rozumím, ono ani nejde o to, že nejsem ta správná cílová skupina (asi fakt nejsem), ale o to , že jsem očekával, že ten fiktivní rozhovor ( jak se to v povídkách a v románech občas dělá) má ten účel, že navodí situaci, ve které pak vygraduje ta pointa. Třeba, teď mě napadla taková blbost: končí to co jsi napsala - střih - zmíněná slečna se vrací večer z kina a zmíněný "galantní násilník" na ní čeká ve vchodě se strunou od kontrabasu za zády...

Zamila: Proč bych se zlobil? :) Toto schéma rýmování mám moc rád, ale to neznamená, že ho musí mít rád každý.
I motivy jsou asi moje(nejen moje) hodně oblíbené, momentálně však vychází více z reality.

Yana: Myslím, že se zbytečně podceňuješ, právě jsem dočetl tvůj rispet ve veršotepárně... a dost dobrý...:)

Dovolil bych si vzít název tvého díla a spojit ho se známou replikou ze Cyrana: "...a při poslání tě bodnu juš..."

Tajemství umění jsem četl, onu recenzi ne. K eseji: mám rád teorii umění, ale asi jenom do určité míry, a to do té míry, kdy je rozebírána nějaká objektivní či subjektivní konkrétnost. Jakmile se začnou zkoumat "obecné zákonitosti ", mám pocit snahy po uchopení něčeho neuchopitelného, v horším případě otevření prostoru pro nekonečně myšlenek, které nevedou k žádnému závěru.
Těmi konkrétnostmi myslím například výrazové prostředky a jiné technické prvky. Těmi obecnostmi myslím právě výše uvedené: hodnotu díla, kvalitu díla, přístup k dílu apod. Výsledek je pak buď velmi subjektivní nebo naopak očekávaně relativní.
Na druhou stranu mi přijde skvělé, že se někdo nad touto problematikou zamýšlí. Technicky je tvá esej velmi dobrá.
P.S. Nedávno jsem dočetl Zpověď mladého romanopisce od Umberta Ecca. Z mého pohledu sonda do literární teorie, která diskutované otázky detailně rozebere a ještě k tomu pobaví. Moc doporučuji.

Zamila: Děkuji, já mám tyhle hry rád. Ještě zajímavější to je však s časovým limitem. jak už jsem psal, zadané parametry nejsou omluva, ani ten případný čas ne. To jsou jen prubířské kameny, které odhalí slabiny.

Meluzina: Děkuji, jak už jsem psal, je toho více, co bych doladil.:)

Yana:Děkuji, jak už jsem psal Amélii, je to hra, s odstupem nejsem moc spokojen a dané podmínky nejsou omluva.

Amelie M.: Je fakt, že i když jsem vás s Orionkou "káral" za nedostatek propracovanosti, asi bych to s odstupem pojal jinak. Ale je to hra a já jsem si jí zahrál i sám se sebou. Jak jsem si nalajnoval obrazy, tak jsem to podle nich vystřihl. Žádná autocenzura druhý den.

I mně by se asi ještě víc líbila (v takovém tom mathesiovském pojetí) zpěvnější forma. Takto je to zase ale autentičtější. Hezké.

Kouzlo seznamů. Právě čtu od Umberta Ecca Zpověď mladého romanopisce... krásný "seznam" přírodních výjevů i metafor. Oceňuji i velmi decentní rýmování.

I pro mě je to taková "malá báseň v próze", ale moc hezká.

Abych pravdu řekl, nerozumím tomu " jako povídce". Jako reportáž - záznam rozhovoru novinářky ( psycholožky) s obětí znásilnění do rubriky časopisu "holky dejte si pozor", to je dobré.

Po pravdě řečeno, bez té anotace bych to správně nepochopil a přišlo by mi to takové ploché. Ta avizovaná skutečnost tomu dává zcela jiný náboj. :)

Amelie M.: Kdyby to okno nebylo v zadání, asi bych sebou do toho písku plácnul jen tak. Nakonec mi ale přišlo, že to okno zvýrazňuje pocit, že to jsou vlastně všechno metafory. Moře není skutečné moře, příliv není příliv, vůz není auto a konečně, že okno není skutečným oknem...:)

Orionka: Děkuji za komentář. Možná jsem vzbudil nepatřičný dojem, že striktně počítám slabiky a hlásky ve verších. Vůbec ne. Píšu jen jak to ladí mým ušiskám. Ten druhý verš druhé sloky mi ladí, i když je pravda, že jsem dlouho zvažoval jestli s "mé " nebo bez "mé". Obojí je asi možné, ale takhle mi to zní lépe.
Konec je klasická "turnerovština".:) Nějaká podvědomá touha na závěr vše zpochybnit, zrelativizovat, popřít to, co jsem napsal na začátku, nebo to celé alespoň rozostřit. To už jiné nebude :)

Díky

Jelikož jsem milosrdný kritik, tak mohu :): poezie má nekonečně podob, proč by to nemohla být jedna z nich, lehounká, jen tak v polosnu načrtnutá ... hezké.