|
»Může vynikající umělecké dílo rozpoznat každý? Co může diváka ve vnímání hodnoty díla omezovat?« Esej napsaná v reakci na recenzi Jarmily Flakové.
 06.02.2015 7 1539(11) 0 |
|
|
Úvod
V recenzi Jarmily Flakové na knihu Tajemství umění se objevila myšlenka, která mě přiměla k polemice:
»Jak se v knize píše, nikdy by však dílo nemělo jeho pozorovatele nudit. Vždy v něm musí vyvolat určité pocity, ať už jsou to pocity krásy či zhnusení. Ale umění, které nudí a vůbec se nedostane k srdci diváka, je špatné a bezduché.« [FLA]
V této eseji se pokusím ukázat, že vzhledem k tomu, že vnímání uměleckého díla je subjektivní, to, že dílo jednoho diváka nudí, nemusí znamenat, že je produktem špatného a bezduchého umění, protože totéž dílo může jinému divákovi zprostředkovat fascinující zážitek. Pokusím se objasnit některé možné příčiny toho, že někteří diváci vnímají a oceňují na díle to, co jiní nevnímají a případně ani vnímat nemohou, a ukázat příklady takových omezení, abyste si mohli/y analogicky k nim uvědomit své vlastní meze vnímání umělecké hodnoty.
Kromě toho se pokusím navrhnout určitý způsob vyjádření umělecké hodnoty díla pro konkrétní osobu a stručně také zmíním některá související témata (vícevrstvá díla, hledání vynikajícího díla, kvalita díla).
Ačkoliv se Tajemství umění zabývá výhradně uměním výtvarným, já se zaměřím spíše na umění literární; protože však většinu z toho, co napíšu lze vztahovat i na ostatní druhy umění, budu pro označení ženy, muže či obecně člověka, který dílo soustředěně vnímá očekávaným způsobem (čte, poslouchá, prohlíží si či sleduje), používat označení vnímatel.
Problém subjektivity vnímání
Dějinami umění se line problém subjektivity vnímání uměleckého díla. Přesvědčení, že určité dílo působí na všechny stejně a všichni jej stejně vnímají, vedlo v minulosti k obtížnému prosazování se některých druhů umění, např. nakladatelé-muži odmítali vydávat »ženskou literaturu«, protože ji nemohli prožívat jako ženy, takže soudili, že je bezcenná. (Možná, že ještě mnoho druhů umění čeká na své objevení.) Ačkoliv úvod Tajemství umění tuto subjektivitu uznává, hned také tvrdí, že vynikající umělecké dílo dokáže rozpoznat každý a takové dílo potěší jeho smysly a zanechá mu požitek¹. Jak se ovšem toto tvrzení slučuje se skutečností, že dílo každý vnímá jinak? Moje zkušenost ukazuje, že co jeden považuje za vynikající, velkolepé dílo, může být pro druhého jen záplatou na ucpání děr ve střeše².
──────────────────────────────────────────────
¹ »Stejně tak může každý člověk pociťovat úžas, když stojí před velkolepým uměleckým dílem; dokáže rozpoznat, že právě toto konkrétní je něčím výjimečné; tento pocit je univerzální, a právě to je cílem umění. Umění by mělo těšit smysly a zanechávat v divákovi nějaké pocity, které nemusejí být vždy kladné. Je snad špatné, když je reakce na umělecké dílo negativní? Snad jen tehdy umělecké dílo nesplňuje svůj účel, pokud se divák od něj odvrátí se znuděným pokrčením ramen a vmžiku na něj zapomene.« [TU]
² Čtenáři Tolkienova Listu od Nimrala vědí (ačkoliv sám Nimral své dílo za zvlášť velkolepé nepovažoval).
Podstata umělecké hodnoty
Nicméně, v čem vlastně umělecká hodnota spočívá? Protože se obávám, že na tom neexistuje všeobecná shoda, budu vycházet ze svého názoru, který je následující: Autor, který usiluje o to, aby jeho dílo mělo uměleckou hodnotu, jej obvykle vytváří jako odraz některých svých pocitů, aby je vnímateli (kterým je často autor sám) zprostředkoval. Může jít o pocity z minulosti, na které vzpomíná; ty, které právě prožívá; nebo i ty, které díky vytvoření díla teprve prožije (ano, i taková díla existují). Umělecká hodnota pak spočívá ve schopnosti díla na vnímatele zamýšleným (nebo i nezamýšleným) způsobem působit a zanechat v něm zážitek. Umělecká hodnota tedy nemá obecnou platnost a je vždy vztažena ke konkrétnímu vnímateli.
Otázka citlivosti
Čím je tedy způsobeno, že pro jednoho vnímatele je dílo vysoce umělecky hodnotným původcem extatického zážitku, zatímco pro jiného je zcela nevzrušivým, průměrným předmětem? Snad se shodneme na tom, že to není chyba díla. Mohlo by se zdát, že jde o jakousi citlivost či schopnost empatie – někteří vnímatelé jsou citliví, a proto dílo přijmou a prožijí v něm reprezentované emoce, zatímco těm necitlivým pocity vyvěrající z nich samých vnímání zastřou, a proto jim i vynikající dílo zůstane lhostejné, či dokonce k smíchu. Tato představa asi není daleko od pravdy, ale skutečnost je přece jen složitější.
Je totiž obtížné vcítit se do cizích pocitů, které právě neprožíváme, jak praví přísloví »Sytý hladovému nevěří,« a je takřka nemožné vcítit se do pocitů, které člověk nikdy nezažil. Jen velmi málo pocitů je společných všem lidem (např. utrpení), většinu jich člověk pochopí až na základě vlastní zkušenosti a do té doby mu je žádné dílo nedokáže vyvolat. Filmová scéna dvou líbajících se lidí může být plná emocí pro dospělého, mnohokrát se líbavšího diváka, a současně zcela „prázdná“ a bezvýznamná pro zvědavé, ale nezkušené dítě. Analogicky lidé v extrémních situacích, narkomani či lidé trpící duševní poruchou prožívají pocity, které jsou pro ostatní nepředstavitelné a nepochopitelné a dílo, které se jim je snaží nezkresleně zprostředkovat, tak musí zákonitě selhat a jeho umělecká hodnota jim zůstane skryta.
Schopnost pochopit dílo
To, že dílo jednu osobu fascinuje, zatímco druhou nevzruší vůbec, však může mít i jiné příčiny. Empatie není jediná schopnost, kterou může umělecké dílo od vnímatele vyžadovat k tomu, aby jej nejen sledoval, ale aby také vnímal jeho podstatu. I empatickému a citlivému vnímateli se může stát, že se podívá na obraz, zhlédne film či přečte román, ale zážitek se nedostaví a vnímatel si připadá jako nevidomá před Monou Lisou, divící se, co na ní ostatní tak oceňují. Ani v tomto případě to není chyba díla; např. čtenář, který by si z textu dokázal zapamatovat jen jednu větu, kterou právě čte³, by nebyl schopen ocenit výstavbu příběhu, zápletku nebo celkové vyznění románu. Mohl by ocenit nanejvýš dojem ze slovní zásoby. Dílo tedy po vnímateli požaduje rovněž dostatečnou paměť, inteligenci a představivost, schopnost interpretovat použité výrazové prostředky (hluboká myšlenka maďarské básně nejspíš unikne čtenáři, který neumí maďarsky), případně i vzdělání nebo konkrétní znalosti (např. alegorie a parodie bývají někdy bez znalosti souvislostí nesrozumitelné), může však vyžadovat i schopnosti vzácné či mimořádné. Některé z těchto schopností lze získat tréninkem, jiné však ne, a proto běžně dochází k tomu, že někteří vnímatelé hodnotu vloženou do díla autorem nejsou ani přes veškerou snahu schopni ocenit, a tak pro ně dílo velkou uměleckou hodnotu nemá.
Vnímatel navíc nemusí vnímat tu hodnotu, kterou se autor snažil v díle zprostředkovat, ale třeba zcela jinou, která se do díla dostala náhodou. (K tomu se vztahuje historka, že prý do jednoho muzea dorazila socha s odlomeným podstavcem a kurátor vystavil nádherný, zdobený podstavec, zatímco sochu vyhodil jako bezcenný kus kamene. Autor by s ním pravděpodobně nesouhlasil.)
──────────────────────────────────────────────
³ A věřím, že nějací lidé s takovou poruchou paměti na světě opravdu žijí, jen asi nečtou knihy.
Vnímatelův přístup
Velký vliv na pochopení díla může mít vnímatelův přístup, tzn. pochopení autorova záměru a zaměření se na ty aspekty díla, které s ním souvisejí, namísto těch, které se vnímateli zdají nejbližší. Přístup je však většina vnímatelů schopna (po autorově vysvětlení) přizpůsobit, takže nepředstavuje tak výrazné omezení jako požadavky díla na schopnosti vnímatele. Dle mých zkušeností se ovšem významně projevuje např. na dojmu z přítelem doporučeného filmu, protože divák, který k filmu nenajde vhodný přístup se pak několik hodin nudí nebo přemáhá, což mu zkazí i požitek z jinak dobrého filmu.
Umělecká hodnota jako vztah mezi dílem a vnímatelem
Navrhuji uměleckou hodnotu díla reprezentovat jako poměr těchto čtyř vztahů mezi dílem a jeho konkrétním vnímatelem:
1. harmonie – Vnímatelovy myšlenky či pocity s dílem zcela souznějí a dílo je pro vnímatele jejich kvalitním vyjádřením.
2. disharmonie – Dílo je v příkrém rozporu s myšlenkami či pocity vnímatele, je pro něj nepřijatelné a budí v něm odpor, hněv či stud.
3. mimoběžnost – Vnímatel myšlenky či pocity díla nevnímá, nechápe, nebo pro něj nemají žádnou hodnotu (nevyvolávají v něm žádný zážitek).
4. konstruktivní pnutí – Dílo obsahuje pro vnímatele nové myšlenky, které jsou pro něj zajímavé, a vnímatel je zpracuje, přizpůsobí si a přijme za vlastní. Jde tedy o dílo, v němž se vnímatel dozví něco nového o sobě či o světě kolem sebe; dílo, které ho myšlenkově obohatí a učiní jeho jednání uvědomělejším a informovanějším.
Mezi dílem a vnímatelem se zpravidla objeví všechny čtyři vztahy současně, ale v různém poměru. Harmonie a disharmonie mi připadne zřejmá. Mimoběžnost se většinou projevuje tak, že dílo připadá vnímateli dlouhé, složité, zbytečně obsáhlé či zvláštní, protože vnímatel-člověk přirozeně inklinuje k vynechávání mimoběžných aspektů díla.
Osobně za nejhodnotnější považuji taková díla, u nichž je výrazný čtvrtý typ vztahu, tedy konstruktivní pnutí. Tato díla totiž vnímatele obohacují a pomáhají mu porozumět dosud jemu neznámým či nesrozumitelným aspektům sebe sama či vlastního okolí. Myslím, že to, že se dílo nedostane k „srdci“ diváka, tedy že mezi ním a divákem převládne mimoběžný vztah, nemusí znamenat, že je takové umění špatné a bezduché. Třeba je na vině jen nekompatibilita použitého vyjádření s vnímáním vnímatele a jeho oprávněná neschopnost dílo „prožít“, daná nezkušeností a nedostatkem dílem vyžadovaných schopností.
Vícevrstvá díla
Některá díla mají více významových vrstev (např. román Umberta Eca Jméno růže). U těchto děl mohou vnímateli vzniknout odlišné vztahy k jednotlivým významovým vrstvám, a tak na nich mohou různí vnímatelé vnímat různé aspekty. Osobně nejvíc oceňuji taková vícevrstvá díla, jejichž vrstvy jsou odstupňovány podle věku, takže i dítě z nich něco pochopí, a jak pak roste a získává nové duševní schopnosti a vědomosti, jeho chápání daného díla se rozšiřuje. Taková díla bývají vynikající současně pro děti i dospělé, dle mého názoru je jedním z nich seriál Daria.
Problém nalezení vynikajícího díla
Může existovat umělecké dílo vynikající pro všechny lidi, kteří by byli ochotni mu obětovat trochu své pozornosti? Pochybuji, protože dílo, které využívá schopnosti vnímatele málo, jej začne nudit (např. povídka určená mentálně retardovaným, která každou trivitalitu několika různými způsoby vysvětluje), zatímco takové, které svými požadavky vnímatelovy schopnosti přesahuje, zůstane nepochopeno (Např. animovaný dvourozměrný průmět teseraktu vyžaduje čtyřrozměrnou představivost, aby mohl divák ocenit, že všechny úhly u každého vrcholu jsou pravé.⁴) Ani vícevrstvá díla nejsou dokonalým řešením; dílo optimalizované na konkrétní skupinu osob bude pro ně mít vždy vyšší uměleckou hodnotu než analogické vícevrstvé dílo zaměřené na široké spektrum vnímatelů.
Ačkoliv tedy nemůžeme najít univerzálně vynikající dílo, může v obrovské změti vzniklých a stále vznikajících děl každý najít takové, které bude vynikající právě pro něj. Zodpovězení otázky, jak, ponechám do jiné eseje.
──────────────────────────────────────────────
⁴ Máte takovou představivost? Posuďte sami: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/d7/8-cell.gif
Kvalita díla
Kvalita je vlastnost díla odlišná od umělecké hodnoty, vyjadřuje totiž, nakolik se autorovi podařilo naplnit svůj záměr (každé umělecké dílo vzniká s nějakým záměrem). Představte si fotografa, který chce divákům zprostředkovat dojem ze svého oblíbeného stromu. Přijde k němu, důkladně si jej prohlédne, počká na vhodné odsvětlení a pak vezme fotoaparát. A protože není dobrý umělec (nezná ani princip role⁵) a chce si zvýšit sebevědomí originální technikou, nastaví fotoaparát bokem a stiskne spoušť. Na výsledné fotografii bude jen kousek polojasné oblohy. Ačkoliv taková fotografie může mít pro diváky značnou uměleckou hodnotu (»Podívejte, takovýhle mrak jsem v životě neviděla, je tak nepopsatelný... Geniální!«), je nekvalitní – je velmi nepravděpodobné, že by si divák při pohledu na ni představil fotografův dojem z jeho oblíbeného stromu.
Může ovšem autor kvalitu svého díla posoudit? Vždyť je přece vidí jinak než ostatní vnímatelé – nezbytně v něm vidí i tu část, která v něm není, ale zůstala v jeho mysli, protože ji nedokázal do díla dostatečně promítnout. Je zřejmé, že za takové situace autor kvalitu svého díla posoudit nedokáže a musí to udělat někdo jiný (např. kolega na literárním serveru). Ale počet lidí, kteří to udělají, bude velmi omezený, a pokud správné vnímání díla vyžaduje určitou relativně vzácnou vlastnost či schopnost (např. mimořádnou inteligenci či neobvyklý druh představivosti), je nepravděpodobné, že by se dočkalo ocenění i v případě, že onu zamýšlenou kvalitu má. Tak může i vynikající dílo zapadnout a obávám se, že k tomu celkem běžně dochází.
──────────────────────────────────────────────
⁵ http://cs.wikipedia.org/wiki/Princip_role
Závěr
Tato esej vyšla z předpokladu, že cílem díla je působit na vnímatele a vyvolat mu nějaké pocity a v tom spočívá umělecká hodnota díla. První překážkou je to, že lidé nejsou schopni plnohodnotně prožívat pocity, s nimiž nemají žádnou zkušenost, proto díla, která se snaží takové pocity zprostředkovat, u nezkušených osob selžou. Kromě toho každé dílo vyžaduje po vnímateli určité schopnosti, aby mohlo být správně vnímáno, např. inteligenci, dostatečnou paměť, různé druhy představivosti, schopnost interpretovat použité výrazové prostředky atd. Některé z vyžadovaných schopností mohou být vzácné či mimořádné, některé lze získat tréninkem, jiné ne a jejich absence je pak tvrdým omezením, které znemožňuje vnímateli vnímat uměleckou hodnotu daného díla. Velký vliv má rovněž vnímatelův přístup, ale ten může vnímatel zpravidla přizpůsobit, takže nepředstavuje tak tvrdé omezení.
Bylo navrženo vyjádření umělecké hodnoty jako poměru čtyř vztahů mezi dílem a jeho konkrétním vnímatelem: harmonie, disharmonie, mimoběžnost a konstruktivního pnutí.
Seznam literatury
@ [FLA] FLAKOVÁ, Jarmila. Když obrazy promlouvají. In: Digitimes [online]. 2014 [cit. 2015-02-01]. Dostupné z: http://new.digitimes.cz/2014/11/kdyz-obrazy-promlouvaji/
@ [TU] PANKHURST, Andy a Lucinda HAWKSLEY. Tajemství umění: 80 mistrovských děl s detailním vysvětlením. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2014, 223 s. ISBN 978-80-204-3311-4.
@ Umělecké dílo. In: Wikipedie [online]. 2014 [cit. 2015-02-01]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Um%C4%9Bleck%C3%A9_d%C
3%ADlo&oldid=11463798
@ PERHELION. Animovaný dvourozměrný průmět teseraktu. Wikimedia [online]. 2007 [cit. 2015-02-01]. Dostupné z: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:8-cell.gif
V recenzi Jarmily Flakové na knihu Tajemství umění se objevila myšlenka, která mě přiměla k polemice:
»Jak se v knize píše, nikdy by však dílo nemělo jeho pozorovatele nudit. Vždy v něm musí vyvolat určité pocity, ať už jsou to pocity krásy či zhnusení. Ale umění, které nudí a vůbec se nedostane k srdci diváka, je špatné a bezduché.« [FLA]
V této eseji se pokusím ukázat, že vzhledem k tomu, že vnímání uměleckého díla je subjektivní, to, že dílo jednoho diváka nudí, nemusí znamenat, že je produktem špatného a bezduchého umění, protože totéž dílo může jinému divákovi zprostředkovat fascinující zážitek. Pokusím se objasnit některé možné příčiny toho, že někteří diváci vnímají a oceňují na díle to, co jiní nevnímají a případně ani vnímat nemohou, a ukázat příklady takových omezení, abyste si mohli/y analogicky k nim uvědomit své vlastní meze vnímání umělecké hodnoty.
Kromě toho se pokusím navrhnout určitý způsob vyjádření umělecké hodnoty díla pro konkrétní osobu a stručně také zmíním některá související témata (vícevrstvá díla, hledání vynikajícího díla, kvalita díla).
Ačkoliv se Tajemství umění zabývá výhradně uměním výtvarným, já se zaměřím spíše na umění literární; protože však většinu z toho, co napíšu lze vztahovat i na ostatní druhy umění, budu pro označení ženy, muže či obecně člověka, který dílo soustředěně vnímá očekávaným způsobem (čte, poslouchá, prohlíží si či sleduje), používat označení vnímatel.
Problém subjektivity vnímání
Dějinami umění se line problém subjektivity vnímání uměleckého díla. Přesvědčení, že určité dílo působí na všechny stejně a všichni jej stejně vnímají, vedlo v minulosti k obtížnému prosazování se některých druhů umění, např. nakladatelé-muži odmítali vydávat »ženskou literaturu«, protože ji nemohli prožívat jako ženy, takže soudili, že je bezcenná. (Možná, že ještě mnoho druhů umění čeká na své objevení.) Ačkoliv úvod Tajemství umění tuto subjektivitu uznává, hned také tvrdí, že vynikající umělecké dílo dokáže rozpoznat každý a takové dílo potěší jeho smysly a zanechá mu požitek¹. Jak se ovšem toto tvrzení slučuje se skutečností, že dílo každý vnímá jinak? Moje zkušenost ukazuje, že co jeden považuje za vynikající, velkolepé dílo, může být pro druhého jen záplatou na ucpání děr ve střeše².
──────────────────────────────────────────────
¹ »Stejně tak může každý člověk pociťovat úžas, když stojí před velkolepým uměleckým dílem; dokáže rozpoznat, že právě toto konkrétní je něčím výjimečné; tento pocit je univerzální, a právě to je cílem umění. Umění by mělo těšit smysly a zanechávat v divákovi nějaké pocity, které nemusejí být vždy kladné. Je snad špatné, když je reakce na umělecké dílo negativní? Snad jen tehdy umělecké dílo nesplňuje svůj účel, pokud se divák od něj odvrátí se znuděným pokrčením ramen a vmžiku na něj zapomene.« [TU]
² Čtenáři Tolkienova Listu od Nimrala vědí (ačkoliv sám Nimral své dílo za zvlášť velkolepé nepovažoval).
Podstata umělecké hodnoty
Nicméně, v čem vlastně umělecká hodnota spočívá? Protože se obávám, že na tom neexistuje všeobecná shoda, budu vycházet ze svého názoru, který je následující: Autor, který usiluje o to, aby jeho dílo mělo uměleckou hodnotu, jej obvykle vytváří jako odraz některých svých pocitů, aby je vnímateli (kterým je často autor sám) zprostředkoval. Může jít o pocity z minulosti, na které vzpomíná; ty, které právě prožívá; nebo i ty, které díky vytvoření díla teprve prožije (ano, i taková díla existují). Umělecká hodnota pak spočívá ve schopnosti díla na vnímatele zamýšleným (nebo i nezamýšleným) způsobem působit a zanechat v něm zážitek. Umělecká hodnota tedy nemá obecnou platnost a je vždy vztažena ke konkrétnímu vnímateli.
Otázka citlivosti
Čím je tedy způsobeno, že pro jednoho vnímatele je dílo vysoce umělecky hodnotným původcem extatického zážitku, zatímco pro jiného je zcela nevzrušivým, průměrným předmětem? Snad se shodneme na tom, že to není chyba díla. Mohlo by se zdát, že jde o jakousi citlivost či schopnost empatie – někteří vnímatelé jsou citliví, a proto dílo přijmou a prožijí v něm reprezentované emoce, zatímco těm necitlivým pocity vyvěrající z nich samých vnímání zastřou, a proto jim i vynikající dílo zůstane lhostejné, či dokonce k smíchu. Tato představa asi není daleko od pravdy, ale skutečnost je přece jen složitější.
Je totiž obtížné vcítit se do cizích pocitů, které právě neprožíváme, jak praví přísloví »Sytý hladovému nevěří,« a je takřka nemožné vcítit se do pocitů, které člověk nikdy nezažil. Jen velmi málo pocitů je společných všem lidem (např. utrpení), většinu jich člověk pochopí až na základě vlastní zkušenosti a do té doby mu je žádné dílo nedokáže vyvolat. Filmová scéna dvou líbajících se lidí může být plná emocí pro dospělého, mnohokrát se líbavšího diváka, a současně zcela „prázdná“ a bezvýznamná pro zvědavé, ale nezkušené dítě. Analogicky lidé v extrémních situacích, narkomani či lidé trpící duševní poruchou prožívají pocity, které jsou pro ostatní nepředstavitelné a nepochopitelné a dílo, které se jim je snaží nezkresleně zprostředkovat, tak musí zákonitě selhat a jeho umělecká hodnota jim zůstane skryta.
Schopnost pochopit dílo
To, že dílo jednu osobu fascinuje, zatímco druhou nevzruší vůbec, však může mít i jiné příčiny. Empatie není jediná schopnost, kterou může umělecké dílo od vnímatele vyžadovat k tomu, aby jej nejen sledoval, ale aby také vnímal jeho podstatu. I empatickému a citlivému vnímateli se může stát, že se podívá na obraz, zhlédne film či přečte román, ale zážitek se nedostaví a vnímatel si připadá jako nevidomá před Monou Lisou, divící se, co na ní ostatní tak oceňují. Ani v tomto případě to není chyba díla; např. čtenář, který by si z textu dokázal zapamatovat jen jednu větu, kterou právě čte³, by nebyl schopen ocenit výstavbu příběhu, zápletku nebo celkové vyznění románu. Mohl by ocenit nanejvýš dojem ze slovní zásoby. Dílo tedy po vnímateli požaduje rovněž dostatečnou paměť, inteligenci a představivost, schopnost interpretovat použité výrazové prostředky (hluboká myšlenka maďarské básně nejspíš unikne čtenáři, který neumí maďarsky), případně i vzdělání nebo konkrétní znalosti (např. alegorie a parodie bývají někdy bez znalosti souvislostí nesrozumitelné), může však vyžadovat i schopnosti vzácné či mimořádné. Některé z těchto schopností lze získat tréninkem, jiné však ne, a proto běžně dochází k tomu, že někteří vnímatelé hodnotu vloženou do díla autorem nejsou ani přes veškerou snahu schopni ocenit, a tak pro ně dílo velkou uměleckou hodnotu nemá.
Vnímatel navíc nemusí vnímat tu hodnotu, kterou se autor snažil v díle zprostředkovat, ale třeba zcela jinou, která se do díla dostala náhodou. (K tomu se vztahuje historka, že prý do jednoho muzea dorazila socha s odlomeným podstavcem a kurátor vystavil nádherný, zdobený podstavec, zatímco sochu vyhodil jako bezcenný kus kamene. Autor by s ním pravděpodobně nesouhlasil.)
──────────────────────────────────────────────
³ A věřím, že nějací lidé s takovou poruchou paměti na světě opravdu žijí, jen asi nečtou knihy.
Vnímatelův přístup
Velký vliv na pochopení díla může mít vnímatelův přístup, tzn. pochopení autorova záměru a zaměření se na ty aspekty díla, které s ním souvisejí, namísto těch, které se vnímateli zdají nejbližší. Přístup je však většina vnímatelů schopna (po autorově vysvětlení) přizpůsobit, takže nepředstavuje tak výrazné omezení jako požadavky díla na schopnosti vnímatele. Dle mých zkušeností se ovšem významně projevuje např. na dojmu z přítelem doporučeného filmu, protože divák, který k filmu nenajde vhodný přístup se pak několik hodin nudí nebo přemáhá, což mu zkazí i požitek z jinak dobrého filmu.
Umělecká hodnota jako vztah mezi dílem a vnímatelem
Navrhuji uměleckou hodnotu díla reprezentovat jako poměr těchto čtyř vztahů mezi dílem a jeho konkrétním vnímatelem:
1. harmonie – Vnímatelovy myšlenky či pocity s dílem zcela souznějí a dílo je pro vnímatele jejich kvalitním vyjádřením.
2. disharmonie – Dílo je v příkrém rozporu s myšlenkami či pocity vnímatele, je pro něj nepřijatelné a budí v něm odpor, hněv či stud.
3. mimoběžnost – Vnímatel myšlenky či pocity díla nevnímá, nechápe, nebo pro něj nemají žádnou hodnotu (nevyvolávají v něm žádný zážitek).
4. konstruktivní pnutí – Dílo obsahuje pro vnímatele nové myšlenky, které jsou pro něj zajímavé, a vnímatel je zpracuje, přizpůsobí si a přijme za vlastní. Jde tedy o dílo, v němž se vnímatel dozví něco nového o sobě či o světě kolem sebe; dílo, které ho myšlenkově obohatí a učiní jeho jednání uvědomělejším a informovanějším.
Mezi dílem a vnímatelem se zpravidla objeví všechny čtyři vztahy současně, ale v různém poměru. Harmonie a disharmonie mi připadne zřejmá. Mimoběžnost se většinou projevuje tak, že dílo připadá vnímateli dlouhé, složité, zbytečně obsáhlé či zvláštní, protože vnímatel-člověk přirozeně inklinuje k vynechávání mimoběžných aspektů díla.
Osobně za nejhodnotnější považuji taková díla, u nichž je výrazný čtvrtý typ vztahu, tedy konstruktivní pnutí. Tato díla totiž vnímatele obohacují a pomáhají mu porozumět dosud jemu neznámým či nesrozumitelným aspektům sebe sama či vlastního okolí. Myslím, že to, že se dílo nedostane k „srdci“ diváka, tedy že mezi ním a divákem převládne mimoběžný vztah, nemusí znamenat, že je takové umění špatné a bezduché. Třeba je na vině jen nekompatibilita použitého vyjádření s vnímáním vnímatele a jeho oprávněná neschopnost dílo „prožít“, daná nezkušeností a nedostatkem dílem vyžadovaných schopností.
Vícevrstvá díla
Některá díla mají více významových vrstev (např. román Umberta Eca Jméno růže). U těchto děl mohou vnímateli vzniknout odlišné vztahy k jednotlivým významovým vrstvám, a tak na nich mohou různí vnímatelé vnímat různé aspekty. Osobně nejvíc oceňuji taková vícevrstvá díla, jejichž vrstvy jsou odstupňovány podle věku, takže i dítě z nich něco pochopí, a jak pak roste a získává nové duševní schopnosti a vědomosti, jeho chápání daného díla se rozšiřuje. Taková díla bývají vynikající současně pro děti i dospělé, dle mého názoru je jedním z nich seriál Daria.
Problém nalezení vynikajícího díla
Může existovat umělecké dílo vynikající pro všechny lidi, kteří by byli ochotni mu obětovat trochu své pozornosti? Pochybuji, protože dílo, které využívá schopnosti vnímatele málo, jej začne nudit (např. povídka určená mentálně retardovaným, která každou trivitalitu několika různými způsoby vysvětluje), zatímco takové, které svými požadavky vnímatelovy schopnosti přesahuje, zůstane nepochopeno (Např. animovaný dvourozměrný průmět teseraktu vyžaduje čtyřrozměrnou představivost, aby mohl divák ocenit, že všechny úhly u každého vrcholu jsou pravé.⁴) Ani vícevrstvá díla nejsou dokonalým řešením; dílo optimalizované na konkrétní skupinu osob bude pro ně mít vždy vyšší uměleckou hodnotu než analogické vícevrstvé dílo zaměřené na široké spektrum vnímatelů.
Ačkoliv tedy nemůžeme najít univerzálně vynikající dílo, může v obrovské změti vzniklých a stále vznikajících děl každý najít takové, které bude vynikající právě pro něj. Zodpovězení otázky, jak, ponechám do jiné eseje.
──────────────────────────────────────────────
⁴ Máte takovou představivost? Posuďte sami: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/d7/8-cell.gif
Kvalita díla
Kvalita je vlastnost díla odlišná od umělecké hodnoty, vyjadřuje totiž, nakolik se autorovi podařilo naplnit svůj záměr (každé umělecké dílo vzniká s nějakým záměrem). Představte si fotografa, který chce divákům zprostředkovat dojem ze svého oblíbeného stromu. Přijde k němu, důkladně si jej prohlédne, počká na vhodné odsvětlení a pak vezme fotoaparát. A protože není dobrý umělec (nezná ani princip role⁵) a chce si zvýšit sebevědomí originální technikou, nastaví fotoaparát bokem a stiskne spoušť. Na výsledné fotografii bude jen kousek polojasné oblohy. Ačkoliv taková fotografie může mít pro diváky značnou uměleckou hodnotu (»Podívejte, takovýhle mrak jsem v životě neviděla, je tak nepopsatelný... Geniální!«), je nekvalitní – je velmi nepravděpodobné, že by si divák při pohledu na ni představil fotografův dojem z jeho oblíbeného stromu.
Může ovšem autor kvalitu svého díla posoudit? Vždyť je přece vidí jinak než ostatní vnímatelé – nezbytně v něm vidí i tu část, která v něm není, ale zůstala v jeho mysli, protože ji nedokázal do díla dostatečně promítnout. Je zřejmé, že za takové situace autor kvalitu svého díla posoudit nedokáže a musí to udělat někdo jiný (např. kolega na literárním serveru). Ale počet lidí, kteří to udělají, bude velmi omezený, a pokud správné vnímání díla vyžaduje určitou relativně vzácnou vlastnost či schopnost (např. mimořádnou inteligenci či neobvyklý druh představivosti), je nepravděpodobné, že by se dočkalo ocenění i v případě, že onu zamýšlenou kvalitu má. Tak může i vynikající dílo zapadnout a obávám se, že k tomu celkem běžně dochází.
──────────────────────────────────────────────
⁵ http://cs.wikipedia.org/wiki/Princip_role
Závěr
Tato esej vyšla z předpokladu, že cílem díla je působit na vnímatele a vyvolat mu nějaké pocity a v tom spočívá umělecká hodnota díla. První překážkou je to, že lidé nejsou schopni plnohodnotně prožívat pocity, s nimiž nemají žádnou zkušenost, proto díla, která se snaží takové pocity zprostředkovat, u nezkušených osob selžou. Kromě toho každé dílo vyžaduje po vnímateli určité schopnosti, aby mohlo být správně vnímáno, např. inteligenci, dostatečnou paměť, různé druhy představivosti, schopnost interpretovat použité výrazové prostředky atd. Některé z vyžadovaných schopností mohou být vzácné či mimořádné, některé lze získat tréninkem, jiné ne a jejich absence je pak tvrdým omezením, které znemožňuje vnímateli vnímat uměleckou hodnotu daného díla. Velký vliv má rovněž vnímatelův přístup, ale ten může vnímatel zpravidla přizpůsobit, takže nepředstavuje tak tvrdé omezení.
Bylo navrženo vyjádření umělecké hodnoty jako poměru čtyř vztahů mezi dílem a jeho konkrétním vnímatelem: harmonie, disharmonie, mimoběžnost a konstruktivního pnutí.
Seznam literatury
@ [FLA] FLAKOVÁ, Jarmila. Když obrazy promlouvají. In: Digitimes [online]. 2014 [cit. 2015-02-01]. Dostupné z: http://new.digitimes.cz/2014/11/kdyz-obrazy-promlouvaji/
@ [TU] PANKHURST, Andy a Lucinda HAWKSLEY. Tajemství umění: 80 mistrovských děl s detailním vysvětlením. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2014, 223 s. ISBN 978-80-204-3311-4.
@ Umělecké dílo. In: Wikipedie [online]. 2014 [cit. 2015-02-01]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Um%C4%9Bleck%C3%A9_d%C
3%ADlo&oldid=11463798
@ PERHELION. Animovaný dvourozměrný průmět teseraktu. Wikimedia [online]. 2007 [cit. 2015-02-01]. Dostupné z: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:8-cell.gif
| Jaký vztah mezi vámi a touto esejí převládá? | ||
| [2x] | harmonie | |
| [0x] | disharmonie | |
| [0x] | mimoběžnost | |
| [2x] | konstruktivní pnutí | |
hlasovat mohou pouze přihlášení | ||
Ze sbírky: Singularis: myšlenky
06.02.2015 - 23:34Maďarština je dobrý příměr, jen bych to ještě rozvedl (a taky rozvedu zítra). Ono to totiž není jen o maďarštině.
Jinak třeba já fotím/píšu nakřivo a na první dobrou. :D
Jinak třeba já fotím/píšu nakřivo a na první dobrou. :D
06.02.2015 - 19:48Jiří Turner: Souhlasím s tebou. Také mám dojem, že zkoumání obecných zákonitostí umění vede spíš k zjištění, že o nich vlastně nemůžeme nic říct, ale i toto zjištění má (alespoň pro mě) velkou hodnotu. Děkuji za doporučení, na Zpověď mladého romanopisce se určitě podívám.
A to, že je má esej technicky dobrá, mě těší. Je to teprve moje druhá delší esej.
A to, že je má esej technicky dobrá, mě těší. Je to teprve moje druhá delší esej.
06.02.2015 - 19:47Velmi obsáhle a pečlivě zpracované téma. Osobně nastíněný problém vnímám hodně podobně, ne-li stejně. Umělecká hodnota díla je cosi jako přidaná hodnota, která by měla v každém díle být, je a vždy bude subjektivní, pro každého jedince závislá na mnoha a mnoha faktorech.
Měl by si to uvědomit každý, kdo se snaží díla hodnotit, což bezpochyby děláme (ať už vědomě, nebo podvědomě) všichni a všichni máme ve svém hodnocení svým způsobem pravdu.
Děkuji :-)
Měl by si to uvědomit každý, kdo se snaží díla hodnotit, což bezpochyby děláme (ať už vědomě, nebo podvědomě) všichni a všichni máme ve svém hodnocení svým způsobem pravdu.
Děkuji :-)
06.02.2015 - 18:44Tajemství umění jsem četl, onu recenzi ne. K eseji: mám rád teorii umění, ale asi jenom do určité míry, a to do té míry, kdy je rozebírána nějaká objektivní či subjektivní konkrétnost. Jakmile se začnou zkoumat "obecné zákonitosti ", mám pocit snahy po uchopení něčeho neuchopitelného, v horším případě otevření prostoru pro nekonečně myšlenek, které nevedou k žádnému závěru.
Těmi konkrétnostmi myslím například výrazové prostředky a jiné technické prvky. Těmi obecnostmi myslím právě výše uvedené: hodnotu díla, kvalitu díla, přístup k dílu apod. Výsledek je pak buď velmi subjektivní nebo naopak očekávaně relativní.
Na druhou stranu mi přijde skvělé, že se někdo nad touto problematikou zamýšlí. Technicky je tvá esej velmi dobrá.
P.S. Nedávno jsem dočetl Zpověď mladého romanopisce od Umberta Ecca. Z mého pohledu sonda do literární teorie, která diskutované otázky detailně rozebere a ještě k tomu pobaví. Moc doporučuji.
Těmi konkrétnostmi myslím například výrazové prostředky a jiné technické prvky. Těmi obecnostmi myslím právě výše uvedené: hodnotu díla, kvalitu díla, přístup k dílu apod. Výsledek je pak buď velmi subjektivní nebo naopak očekávaně relativní.
Na druhou stranu mi přijde skvělé, že se někdo nad touto problematikou zamýšlí. Technicky je tvá esej velmi dobrá.
P.S. Nedávno jsem dočetl Zpověď mladého romanopisce od Umberta Ecca. Z mého pohledu sonda do literární teorie, která diskutované otázky detailně rozebere a ještě k tomu pobaví. Moc doporučuji.
06.02.2015 - 17:06tak to je pro mě velmi zajímavá a kvalitní úvaha, kterou bych doporučila přečíst snad všem autorům i kritikům :-)
ač je na mě poměrně dlouhá a doslova natřískaná myšlenkami a musím u toho dost přemýšlet, stojí za přečtení, protože za mě osobně, se ti podařilo poskládat velmi pěkně fakta i myšlenky a pocity.. já vlastně naprosto souhlasím se vším, co je zde odprezentováno :) ale rozhodně jsem zvědavá i na další reakce, protože je možné, že někdo bude ještě pozornější čtenář a najde nějaký rozpor..
palec hore, velmi dobré a poučné!! :)
ač je na mě poměrně dlouhá a doslova natřískaná myšlenkami a musím u toho dost přemýšlet, stojí za přečtení, protože za mě osobně, se ti podařilo poskládat velmi pěkně fakta i myšlenky a pocity.. já vlastně naprosto souhlasím se vším, co je zde odprezentováno :) ale rozhodně jsem zvědavá i na další reakce, protože je možné, že někdo bude ještě pozornější čtenář a najde nějaký rozpor..
palec hore, velmi dobré a poučné!! :)
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Meze vnímání umělecké hodnoty : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : O drapérii z tapisérie
Předchozí dílo autora : Vlastnosti vzorného komentáře
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» nováčci
Eraso Holexa» narozeniny
slečna Lily [17], nevěrná [16], Alex07 [13], Tajemný [13], Máňa na koni [1]» řekli o sobě
prostějanek řekla o Lizzzie :Hvězdy jsou jak slunečnice nad Brnem... nebo jak to bylo? :) super básnířka :)..... její básně mě vždy chytnou a nepustí... protože je z nich cítit úžasná člověčina :) a nejen ta :) ... a Brno je další plus :)
