Severak: Děkuji. :-)

Ginnare: Děkuji za zajímavý komentář. Knihy Jonase Jonassona neznám, ale určitě je prozkoumám. To přirovnání mě zatím spíš těší; těší mě už je to, že moje psaní někomu připomíná knihy jiných autorů, které četl. Být originální a nikomu nic nepřipomínat je k ničemu.

slavek: Děkuji. :-) Nápady jsem sbíral/a delší dobu, ale zpracování je nové (napsal/a jsem to skoro celé dnes dopoledne).

Meluzina: Velmi dobře vyjádřeno. Přesně to si myslím. Děkuji.

Pobavila mě. :-)

kmotrov: Děkuji za krásné video. Jeho myšlenky na mě zapůsobily a určitě si je budu pamatovat.

Ginnare: Moc mě těší, že vnímáš moje téma a chápeš ho. Ale kromě smutku ze zániku krásy k němu patří současně i smutná absurdita toho, že to, co začalo životem, radostí a krásou, končí nejen samotným zánikem, ale dokonce pravým opakem toho všeho.

Tvé zamyšlení mi nevadí, jsem rád/a pokaždé, když moje dílo vzbudí zamyšlení. Já si myslím, že nejde o potřebu mít někoho za svědka našeho bytí, spíš si každý člověk v průběhu života skládá představu světa okolo sebe, aby v něm mohl žít a existovat, a pokaždé, když o něco z toho světa přijde, je to pro něj újma. A protože blízcí lidé tvoří velkou a významnou část té představy, jejich ztráta je pro člověka velmi bolestivá. V jeho představě o světě se tím objeví ošklivá díra a přijde tím i o možnost uplatnit tu část sebe, kterou speciálně pro daného blízkého člověka zformoval, jejich společné zvyky, vzájemnou pomoc, adaptaci jeden na druhého a tak. Člověk tím přijde o něco, co považoval za vlastní a čeho si velmi cenil. Zda je to sobectví, nevím.

Damir: Určitě máš pravdu, to podezření hodně vypovídá o tom, jak to vidím a jaký k tomu mám postoj a netvrdím, že je můj postoj stoprocentně spravedlivý. Jsem rád/a, že jsi nechtěl lidi jen navnadit. (A myslím, že kdyby ano, asi bys tu povídku nenapsal tak dobře.) A díky tvým komentářům už asi chápu, co tě k tomu názvu dovedlo.

Nicméně měl/a bych s tou povídkou lepší zkušenost, kdybys byl býval v anotaci konkrétnější. Příště by sis mohl třeba zkusit vzít příklad z anotace mé povídky Pjú Zraněná ( https://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=40119-pju-zranena ).

Damir: Název „Můj nový stroj“ by mi připadal v pořádku, a dokonce by vyvolával i mírnou zvědavost, o jaký stroj se to jedná – mohl by to být robot, nebo třeba mlýnek na maso. Ale „Moje nové PC“ mi v mém kulturním kontextu vytváří naprosto jasnou představu, co od té povídky očekávám, a obsah se mi pak snaží předložit něco úplně jiného, takže se cítím podvedený/á. Z mého subjektivního hlediska se tak jedná o clickbait ( https://cs.wikipedia.org/wiki/Clickbait ), a když argumentuješ tím, že „název má být krátký a atraktivní“, tak mi z toho vyplývá, že jsi to čtenářům dokonce udělal naschvál!

(Mimochodem, já zastávám názor, že název má být právě tak atraktivní jako obsah, ne víc a ne méně.)

„Navíc dnes nevíme, jak se bude za 12 let takovému hardwaru říkat.“ – Toto je zcela bezpředmětná výmluva. Povídku píšeš teď a čtenáři ji teď čtou, takže ji interpretují v současném kulturním kontextu, obzvlášť název a anotace, které čtenáři čtou ještě předtím, než se seznamí s kulturním kontextem samotného obsahu díla. Pokud má dílo zavádějící název, jako třeba Jméno růže, musí to zachránit anotace, ale ta tvoje („Povídka z velmi blízké budoucnosti.“) je v tomto zoufale nicneříkající a spíš působí dojmem, jako bys ani žádnou anotaci psát nechtěl.

"Vůbec nezmiňuji výkon stroje" – máš pravdu. Toto byla jen zcela vedlejší myšlenka, která s tvojí povídkou vlastně ani nesouvisí. Omlouvám se, pokud tě zbytečně zatížila, přeskočily mi myšlenky.

Úžasná úvaha, určitě stojí za zamyšlení a promyšlení.

Vadí mi, že název je poněkud zavádějící, protože to, co popisuješ, není PC (stolní počítač), ale „inteligentní asistent“. (Pokud je to nadsázka, chtělo by to zmínit v anotaci.) Také bych (jako „trochu ajťák“) dodal/a myšlenku, že problém s praktickou životností počítačů (na rozdíl od notebooků) dnes už nespočívá ve výkonu a kapacitě paměti, ale spíš v podpoře hardwaru — starší počítač má třeba místo USB 3 jen USB 2 a nové vybavení pro virtuální realitu je vždy optimalizováno pro nejnovější hardware, což znamená, že uživatel si ten nový hardware, jaksi, musí přikoupit, i když by to klidně šlo provozovat na starším, kdyby to výrobce nového vybavení chtěl.

Tím ale moje negativní kritika končí a na to, že je to povídka za života, je náramně zábavná, promyšlená a inspirativní. Nejvíc mě pobavilo: „Toto jméno PC Asistentek je také druhé nejčastější.“ A také mě potěšilo to s názvy adresářů; štve mě, že i na Linuxu se prosazuje jednotná struktura pro umístění dokumentů. (Asi nejvíc mě štve adresář „Veřejné“.) I když tuším, že některým uživatelům to může pomoci udržet si v souborech pořádek.

Homér: S pejskaři ani kočárky se Prokop v tom příběhu nesetkal, takže není důvod, aby tam byly. Ale těší mě, že tě to pobavilo. (Třeba za pár měsíců přijde pokračování.)

Ginnare: Chápu. Já se snažím zprávam spíš vyhýbat a přijímat je jen příležitostně, a to ještě jen od vlády, Českého rozhlasu, České televize a případně z novin, se kterými mám dobré zkušenosti. Nevěřím ani soukromým televizím, natož sociálním sítím či různým webovým agregátorům (ale těm jsem nevěřil/a ani předtím).

A těším se, až získáš nadhled a vráŧíš se. :-)

Meluzina: Tak papírové sáčky by mě nanapadly! Moc děkuji za velmi zajímavou paralelu.

človiček: Vdechování léčivých silic mi zní jako dobrý nápad.

Rosa: Děkuji za přečtení a komentář. Ano, Kocourkov je něco podobného, i když ne úplně totéž.

Vyvolalo mi to představu, jak si člověk s rouškou přes ústa sundává vlasy a vyndává oči z důlků a skládá je do nákupního vozíku... Brr...

Líbí se mi obsah první sloky, ale je tam hodně vynechaných informací. Pro mě by to chtělo doplnit více všedními a pravděpodobnými detaily.

Básním příliš nerozumím, ale tato mi připadá na první pohled dobrá. Trochu mě mate ta řádka čísel, protože je pak nejasné, zda se jedná o virus biologický či počítačový, ale možná ta nejasnost byla záměrná.

Rosa: Asi tomu textu špatně rozumíš... Pokud na webových stránkách něco hledáš, tak už tam přece jdeš něco udělat − jdeš tam najít to, co tě zajímá! Už nejsi pasivní a bez skutečného zájmu jako žebrák − když nedostaneš, co chceš, budeš hledat jiné cesty, jak se k té informaci dostat, třeba i napíšeš někomu dotaz, a když dostaneš částečnou odpověď, pokusíš se ji doplnit z jiných zdrojů. Tak bych to vítal/a. Problém vidím tehdy, když jde uživatel na webovou stránku s úmyslem věnovat jí jen velmi malé duševní úsilí a spíš se „nechat krmit“ a lhostejně a bez vděku přijímá, co na stránce je, a když mu tam něco chybí, tak je nanejvýš schopen vyslovit požadavek, že to tam chce, ale nic jiného pro to neudělá, ani se tu informaci nepokusí vyhledat na jiných stránkách, protože ho vlastně ani skutečně nezajímá.