Meluzina: Děkuji. Od tebe mě to obzvlášť těší. :-)

Severak: Děkuji. :-)

Ginnare: Děkuji za zajímavý komentář. Knihy Jonase Jonassona neznám, ale určitě je prozkoumám. To přirovnání mě zatím spíš těší; těší mě už je to, že moje psaní někomu připomíná knihy jiných autorů, které četl. Být originální a nikomu nic nepřipomínat je k ničemu.

slavek: Děkuji. :-) Nápady jsem sbíral/a delší dobu, ale zpracování je nové (napsal/a jsem to skoro celé dnes dopoledne).

Meluzina: Velmi dobře vyjádřeno. Přesně to si myslím. Děkuji.

Pobavila mě. :-)

kmotrov: Děkuji za krásné video. Jeho myšlenky na mě zapůsobily a určitě si je budu pamatovat.

Ginnare: Moc mě těší, že vnímáš moje téma a chápeš ho. Ale kromě smutku ze zániku krásy k němu patří současně i smutná absurdita toho, že to, co začalo životem, radostí a krásou, končí nejen samotným zánikem, ale dokonce pravým opakem toho všeho.

Tvé zamyšlení mi nevadí, jsem rád/a pokaždé, když moje dílo vzbudí zamyšlení. Já si myslím, že nejde o potřebu mít někoho za svědka našeho bytí, spíš si každý člověk v průběhu života skládá představu světa okolo sebe, aby v něm mohl žít a existovat, a pokaždé, když o něco z toho světa přijde, je to pro něj újma. A protože blízcí lidé tvoří velkou a významnou část té představy, jejich ztráta je pro člověka velmi bolestivá. V jeho představě o světě se tím objeví ošklivá díra a přijde tím i o možnost uplatnit tu část sebe, kterou speciálně pro daného blízkého člověka zformoval, jejich společné zvyky, vzájemnou pomoc, adaptaci jeden na druhého a tak. Člověk tím přijde o něco, co považoval za vlastní a čeho si velmi cenil. Zda je to sobectví, nevím.

Damir: Určitě máš pravdu, to podezření hodně vypovídá o tom, jak to vidím a jaký k tomu mám postoj a netvrdím, že je můj postoj stoprocentně spravedlivý. Jsem rád/a, že jsi nechtěl lidi jen navnadit. (A myslím, že kdyby ano, asi bys tu povídku nenapsal tak dobře.) A díky tvým komentářům už asi chápu, co tě k tomu názvu dovedlo.

Nicméně měl/a bych s tou povídkou lepší zkušenost, kdybys byl býval v anotaci konkrétnější. Příště by sis mohl třeba zkusit vzít příklad z anotace mé povídky Pjú Zraněná ( https://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=40119-pju-zranena ).

Damir: Název „Můj nový stroj“ by mi připadal v pořádku, a dokonce by vyvolával i mírnou zvědavost, o jaký stroj se to jedná – mohl by to být robot, nebo třeba mlýnek na maso. Ale „Moje nové PC“ mi v mém kulturním kontextu vytváří naprosto jasnou představu, co od té povídky očekávám, a obsah se mi pak snaží předložit něco úplně jiného, takže se cítím podvedený/á. Z mého subjektivního hlediska se tak jedná o clickbait ( https://cs.wikipedia.org/wiki/Clickbait ), a když argumentuješ tím, že „název má být krátký a atraktivní“, tak mi z toho vyplývá, že jsi to čtenářům dokonce udělal naschvál!

(Mimochodem, já zastávám názor, že název má být právě tak atraktivní jako obsah, ne víc a ne méně.)

„Navíc dnes nevíme, jak se bude za 12 let takovému hardwaru říkat.“ – Toto je zcela bezpředmětná výmluva. Povídku píšeš teď a čtenáři ji teď čtou, takže ji interpretují v současném kulturním kontextu, obzvlášť název a anotace, které čtenáři čtou ještě předtím, než se seznamí s kulturním kontextem samotného obsahu díla. Pokud má dílo zavádějící název, jako třeba Jméno růže, musí to zachránit anotace, ale ta tvoje („Povídka z velmi blízké budoucnosti.“) je v tomto zoufale nicneříkající a spíš působí dojmem, jako bys ani žádnou anotaci psát nechtěl.

"Vůbec nezmiňuji výkon stroje" – máš pravdu. Toto byla jen zcela vedlejší myšlenka, která s tvojí povídkou vlastně ani nesouvisí. Omlouvám se, pokud tě zbytečně zatížila, přeskočily mi myšlenky.

Úžasná úvaha, určitě stojí za zamyšlení a promyšlení.

Vadí mi, že název je poněkud zavádějící, protože to, co popisuješ, není PC (stolní počítač), ale „inteligentní asistent“. (Pokud je to nadsázka, chtělo by to zmínit v anotaci.) Také bych (jako „trochu ajťák“) dodal/a myšlenku, že problém s praktickou životností počítačů (na rozdíl od notebooků) dnes už nespočívá ve výkonu a kapacitě paměti, ale spíš v podpoře hardwaru — starší počítač má třeba místo USB 3 jen USB 2 a nové vybavení pro virtuální realitu je vždy optimalizováno pro nejnovější hardware, což znamená, že uživatel si ten nový hardware, jaksi, musí přikoupit, i když by to klidně šlo provozovat na starším, kdyby to výrobce nového vybavení chtěl.

Tím ale moje negativní kritika končí a na to, že je to povídka za života, je náramně zábavná, promyšlená a inspirativní. Nejvíc mě pobavilo: „Toto jméno PC Asistentek je také druhé nejčastější.“ A také mě potěšilo to s názvy adresářů; štve mě, že i na Linuxu se prosazuje jednotná struktura pro umístění dokumentů. (Asi nejvíc mě štve adresář „Veřejné“.) I když tuším, že některým uživatelům to může pomoci udržet si v souborech pořádek.

Homér: S pejskaři ani kočárky se Prokop v tom příběhu nesetkal, takže není důvod, aby tam byly. Ale těší mě, že tě to pobavilo. (Třeba za pár měsíců přijde pokračování.)

Ginnare: Chápu. Já se snažím zprávam spíš vyhýbat a přijímat je jen příležitostně, a to ještě jen od vlády, Českého rozhlasu, České televize a případně z novin, se kterými mám dobré zkušenosti. Nevěřím ani soukromým televizím, natož sociálním sítím či různým webovým agregátorům (ale těm jsem nevěřil/a ani předtím).

A těším se, až získáš nadhled a vráŧíš se. :-)

Meluzina: Tak papírové sáčky by mě nanapadly! Moc děkuji za velmi zajímavou paralelu.

človiček: Vdechování léčivých silic mi zní jako dobrý nápad.

Rosa: Děkuji za přečtení a komentář. Ano, Kocourkov je něco podobného, i když ne úplně totéž.

Vyvolalo mi to představu, jak si člověk s rouškou přes ústa sundává vlasy a vyndává oči z důlků a skládá je do nákupního vozíku... Brr...

Líbí se mi obsah první sloky, ale je tam hodně vynechaných informací. Pro mě by to chtělo doplnit více všedními a pravděpodobnými detaily.

Básním příliš nerozumím, ale tato mi připadá na první pohled dobrá. Trochu mě mate ta řádka čísel, protože je pak nejasné, zda se jedná o virus biologický či počítačový, ale možná ta nejasnost byla záměrná.