A hrome! Zatímco Máta natahuje na skřipec i své hrdiny, ty to činíš raději jen se čtenáři...Setkávám se tu i v komentech se starými známými, se kterými začínám sdílet stejný osud závisláka na tvém dílku. :-)

Hezky se to rozvíjí...Jako bych jel k mé vlastní babičce, jen z matčiny strany. :-)
Tu druhou neznám, umřela, když měl táta 12.:-(

Knihu Germinal neznám, ale tohle je fakt krásně napsané. Smekám! :-)

Moc krásná kapitola! Mám to jako Žblabuňka: Tvé vyprávění jakoby otevřelo deníček mých dávných vzpomínek, který se zdál být již navždy ztracen hluboko v podvědomí...:-)

Ano, to je ta krásná Zima,
jakou už zřejmě nepoznáme...
:-)
A vloženo v den, kdy někdo, koho mám stále moc rád, slavil kulaté výročí...

Odkládám minulosti vlečku,
myšlenky prchnou do "nikam",
pohřbil jsem virtuální smečku,
ovečky své sám spočítám...

Dumám: Jsi sova či snad ptáče
co před jitrem se budívá?
Jak pohlížet mám na Sucháče,
v čas, kdy van jitro ovívá?

Přeji ti, abys dále úspěšně hledal a nalézal nejen v sobě nové roviny a když si opravíš jedno vztažné zájmeno na tvar příslušející danému rodu, nebude p.t. čtenáře nic rušit...:-p

Prokletí dnešní doby
životy naše zdobí,
uzavřen mnohý v nitru svém,
tak nějak smířen s osudem.

A prázdných láhví smutný sbor
pěje smůj majestátní chór,
z nejž na člověka padá splín,
memento smutné starých vin...

Přiznám se, že i mne nad ránem lecos podobného napadá, ale to bych musel mít diktafon spouštěný hlasem, neotvírat oči a nepřevracet se na pravý bok. Jinak kdosi vždycky zmačkne pomyslné "delete" a zbude jen torzo vzpomínek, takové malé "přeludium...":-p

Raději ani neříkat,
co jednomu se žene hlavou...
Hranice, jak již mnohokrát
vzplane a oči v slzách plavou...

Trochu smutná rekapitulace dnešní doby...:-(

Co by na to řekl pan Freud? I když Jung by s ním asi nesouhlasil...:-)

Jsi tím, na co myslíš! :-)
Což mne nutí k zamyšlení, proč se casa.de.locos vybaví "kastrace" a já to prvně vnímal jako "karate"! A Orionka si zřejmě vybavila střihorukého Edwarda.Podivný je svět asociací...:-P
.

Modré tričko, bílé proužky,
dívka s půvabnými oušky,
úst a- slunce rozesmáté,
vlasy jako slunko zlaté,
opustila autobus,
srdce zpívá tiché blues...
:-)

Mayfair: Koukám, že Yana se nervuje tím, že jsi jí připravila dilema: Číst či nečíst romány na pokračování? Já taky tady od loňska nic dlouhého nečetl, i když knížek jsem přelouskal spoustu. Ovšem čas věnovaný Tobě či Mátě nebyl ztracený a něco mi dal, mj. jsem trochu poznal i dvě i lidsky zajímavé autorky a vlastně mi to prozrdilo něco i o dalších čtenářích, např. Am*! :-)

Tak jsem zvědav, zda to bude vyvíjet tak, jak očekávám...:-)

Znám už Rubíny z pekla a tak mne nepřekvapuje, že jsi skvělá vypravěčka, která umí čtenáře natahovat na skřipec a on na to přitom ani na okamžik nepomyslí, i když v úvodu jen naznačuješ mnohé cesty, jimiž by se příběh mohl paralelně ubírat. Těším se na další čtení...:-)
P.S. Ty a Máta jste mne tak nějak dokázali přitáhnout i k próze, protože obě fakt umíte upoutat zájem i poněkud netrpělivého čtenáře jakým teď někdy bývám i já! Předtím jsem sotva letmo prolétal poezii svých VIP a pokud jsem psal v próze, pak jen v komentech či v diskusích soukromějšího charakteru, byť pro mne rovněž velmi přínosných! :-)

Souhlasím s Am*, že už sám prolog je skvělou pozvánkou k dalšímu čtení! Umíš vyvolat vskutku tajuplnou atmosféru...:-)

Jsem světlonoš, neboť jsem nositelem světla původního lidství, té věčně planoucí pochodně, která mne již přinesla tolik bolesti.

Jsem vaše hvězda, ta která kdysi svržena, spadla z nebeských výšek do pevného světa, aby se zrodilo, co předurčeno bylo, nové světlo a člověk, aby byl zrozen.

Tak krásný anděl je svržen, zabit a pošlapán, aby na jeho mrtvém těle mohly vyrašit nové plody. Pro nekonečnou lásku k Otci, přinesl jsem první oběť, která tolik strastí způsobila.

Já jsem hvězda lidem zářící a nyní jako Kristus k vám přicházím.