Tajemství babiččina domu - 01. kapitola

Rok 1986



Kapitola 1.





Kdyby mi někdo před týdnem oznámil, že budu ve svých skoro osmnáci letech trávit prázdniny u babičky na venkově, vysmál bych se tomu jako něčemu hodně, hodně absurdnímu. Nemyslitelné se ovšem stalo skutečností. Onen šílený plán se zrodil v hlavě mého idealistického otce, vytrvale ignorujícího skorodospělost svého jediného syna.

Musím přiznat, že jsem tak trochu flegmatik, i když... pohodář by možná znělo líp. Mám rád svůj klid a nebaví mě řešit nepodstatné prkotiny. V tomhle případě jsem se ovšem překonal a vytasil se s argumenty, dle mého názoru pádnými. Rodiče se mnou ovšem kategoricky odmítli o čemkoli diskutovat a moje námitky s grácií smetli ze stolu. V tom okamžiku jsem poznal, že tady končí veškerá legrace. Nestávalo se to často, tudíž jsem usoudil, že bude lepší sklapnout podpatky a zavřít ústa.

Mám-li být spravedlivý, musím uznat, že ten Damoklův meč v podobě reparátu z matematiky jsem si nad hlavu pověsil sám. Kdybych to býval poslední čtvrtletí neflinkal, mohl jsem se pomalu balit na ten bezva třítýdenní vandr po strašidelných místech koruny české. Plánujeme ho s kamarády už od Vánoc. Popravdě, ten nápad nevzešel tak úplně z mé hlavy, ale jakmile spatřil světlo světa, začal se mi vcelku zamlouvat. Přinejmenším jsem nebyl proti.

No řeknětě, koho by nelákalo podniknout například noční výpravu na Velhartický hřbitov? Zkusit najít v okolí Trosek bránu do jiné dimenze? Prozkoumat podzemní chodby, rozbíhající se z lomu Amerika? Bylo by bezva přespat jen tak ve spacáku pod hradem Houska, nebo možná dokonce přemluvit kastelána, aby nás na noc pustil dovnitř... Tady bych mohl zabodovat, jelikož přesvědčování kohokoliv o čemkoli je moje parketa. Máma říká, že bych se mohl z fleku živit jako cesťák, dokázal bych podle ní vymámit z jalové krávy tele.

Ale to už odbočuju. S geniální vizí putování za tajemnem přišel prvně můj kamarád Richard Kocián, řečený Riči. Je to romantik, takovým tím trošku ujetým způsobem. Zakládá si na své rádoby podobnosti s Brucem Campbellem. To je herec, co hrál v tom dle mého názoru trošku infantilním hororu Smrtelné zlo, neboli Lesní duch. Riči tyhle věci miluje. Tedy ne, že bych tím úplně opovrhoval, ale pokud mám na výběr, preferuju především akčňáky, komedie, nebo adaptace komiksů. Hrůzostrašný film není k zahození v případě, že jdete do kina s nějakou slečnou. Čím bojácnější, tím lepší. Jistě chápete, proč asi.

Druhý můj nejlepší kámoš se jmenuje Trnka Dalibor. Celkem příhodné jméno pro někoho, koho nutí od školky fidlat na housle. Bohužel, za ty roky v tomto umění příliš nepokročil. Kytara, to je ovšem jiná liga. Na to sladké dřevo válí Dáda jako Jimi Hendrix. Ten kluk ani neví, jaký má v té otlučené španělce potenciál. Holky na to neskutečně letí. Jenže to by nesměl být zaražený jak vidle v hnoji, když se náhodou ocitne některé tváří v tvář. V tu chvíli se z něj stává zcela jiný člověk. Rudne a koktá a přešlapuje, jako by se mu chtělo akutně na malou. Prostě se prima kluk mění v trotla, stejně jako Superman v Clarka Kenta.
A Riči je nemlich to samé, v bledě modrém. Shodou nějakých podivných náhod v tomhle oba mí nejlepší kamarádi táhnou za jeden provaz. To znamená, že co se týče balení, jsou neschopní na kvadrát. Na rozdíl od mé maličkosti, podotýkám. Já se rochním v dívčí společnosti jako čuník v bahně. Cítím tedy vůči těm dvěma nekňubům jistý závazek. Je to pro mě napůl výzva, napůl poslání. Tedy postarat se o to, aby se trochu otrkali. Mají dle mého názoru nejvyšší čas. Mladí jsme jen jednou, no ne?
Ano, měl jsem to už pěkně naplánované. Frankenstein i Virtuoz se tohle léto s trochou štěstí a s mou nezištnou pomocí dočkají svojí velké premiéry.

Jenže člověk míní, můj otec mění.
„Chlapče, pokud se chceš bavit jako dospělý, musíš si jako dospělý plnit i povinnosti. V životě se nebude všechno řídit podle tebe. K dospělosti patří také schopnost sebereflexe. Teď máš jedinečnou šanci zjistit, jak na tom jsi. Krom toho tohle není zdaleka to nejhorší, co tě mohlo za tvé lajdáctví postihnout. U babičky ve Svatbíně budeš mít na učení božský klid a příroda je tam taky pěkná. Uvidíš, že to pro tebe nakonec bude o moc lepší, než nějaké spaní na dešti. Aspoň si neuženeš chorobu."

Kdoví, jak to táta myslel. Nasadil na mě učitelský a mravokárný tón, který mě velmi irituje. Nepřipouští totiž žádnou diskuzi. Už byl rozhodnutý a v takovém případě bývá jakýkoli další odpor bezpředmětný. Poznám, kdy už nemá smysl zbytečně plýtvat municí. Další moje plus, tohle totiž každý neumí.
I když by se tedy mohlo zdát, že jsem slaboch, který vyměkne při každém rodičovském bububu, není tomu tak. Jen dokážu vyhodnotit situaci a zkusit z ní vytěžit alespoň něco. Kdybych dělal vlny, ve finále bych dopadl nachlup stejně, ovšem bez velkorysého kapesného, které mi podstrčila mamka, coby odměnu za mé dospělé chování. Ha ha ha...

Jak už jsem předeslal, jsem skoro plnoletý. No, skoro... osmnáct mi bude za sedm měsíců. Co se týče vzhledu, sám sebe těžko objektivně posoudím. Normální kluk, řekl bych. Vezmu-li ale jako měřítko zájem ženského pohlaví o mou osobu, nejsem na tom vůbec špatně. Přeloženo do normální řeči: holkám se líbím.

Rozloučil jsem se tedy s vyhlídkou třítýdenní pánské jízdy, zhodnotil nově vzniklou situaci a usoudil, že nové prostředí znamená i nová loviště.
A v této chvíli jsem si uvědomil něco, co se mi v tom zmatku totálně vykouřilo z hlavy. Nebylo to bohužel nic, co by mě šlechtilo. Byl jsem tak zaujatý příjemnou vidinou nových objektů k dobývání, že jsem ani nevzdechl po těch stávajících. Konkrétně se jednalo o romantický víkend na chalupě rodičů kamarádky Ireny. To byla v pořadí druhá, dlouhodobě plánovaná událost nadcházejících prázdnin. Ve víru všech těch nečekaných změn jsem dokonce zapomněl i na samotnou Irču. My spolu totiž tak trochu randíme, i když ona by to nejspíš vyhodnotila jinak. Nerad beru dívkám iluze, na to je vždycky času dost. Nechávám ji tedy při tom, že ji miluju nejmíň jako Rocky Adrianu. Koneckonců, byl bych sám proti sobě, nebrat to, co se samo nabízí na stříbrném podnosu. Nebo ne?
Ten víkend měl být pouze náš. Irčini rodiče o tom, co se chystá, samozřejmě neměli ani páru. Ti dobří lidé měli momentálně spoustu starostí s plánovaným výjezdem do ciziny. Na celý měsíc a také pouze ve dvou. Tohle byl totiž druhý extrém. Beze mě nedali mí rodiče skoro ani ránu a Irenu ti její většinu času přehlíželi jako krajinu. Ne, že bych jí někdy nezáviděl, ale když o tom teď přemýšlím, nejsem si tak jistý, že je to zrovna to pravé ořechové. To nejspíš žádný extrém. Ona tedy za svou povrchní povahu vlastně ani nemůže. Má sice, na co si vzpomene, ale samé věci, které jdou koupit.

Nevím, kam mají namířeno. Ani proč. Většinu nepodstatných informací svižně eliminuji, jelikož potřebuji mozkovou kapacitu pro jiné, důležitější věci. A důležité v tomto konkrétním případě bylo to, že po jistou dobu zůstane zmíněný rekreační objekt prázdný, tudíž k dispozici. A o jejich dospívající dceru bude v té době pečovat jakási senilní tetička, kterou lze utáhnout na vařené nudli. Dle Ireny. Té souhry okolností by byla přece věčná škoda nevyužít.

Jenže věci se změnily a ta záležitost s chalupou, i když se zdála býti velmi nadějnou, zmizela v propadlišti neuskutečněných plánů, společně se záhadologickou Ričiho akcí. Zastávám názor, že všechno zlé je ve finále k něčemu dobré. Nad rozlitým mlékem nemá cenu fňukat, ale snažit se co nejdříve přijít k nové misce. Může se totiž stát, že v ní tentokrát bude smetana.

Ustál jsem tedy všechny změny s klidem anglického lorda. Ztracené zážitky se dají nahradit jinými, snad i lepšími. Už nějakou dobu se mi totiž třepetala v hlavě kacířská myšlenka, že zbavování se Ireny by po našem intimnějším sblížení nemuselo být tak jednoduché, jako před ním. Možná tedy zasáhla ruka osudu a naznačila mi, že přišel čas změn. Já bych jinak tu příležitost nejspíš využil. Bez ohledu na následky.


***


Babiččin dům jsem už samozřejmě párkrát navštívil, nikdy ale ne na delší dobu. Coby malý jsem se v něm příliš bál a potom už zase nebyl důvod, proč tam zůstávat. Je veliký, staromódní a nóbl. Jako ze starých filmů. Utopený ve velikánské zahradě se spoustou nejrůznějších stromů a keřů, záplavou květin a dokonce opravdovou fontánou. Připomínal mi vždycky koráb na rozbouřeném, zeleném moři. Stojí poněkud o samotě, na samém okraji města. Tedy města... Svatbín je spíš městys, taková větší vesnice. Každý tam zná každého, vždyť víte.
Naposledy jsem tam byl s rodiči pogratulovat babičce k narozeninám, když jí bylo, tuším, dvaasedmdesát. Někdy zjara. Poseděli jsme v tom rozlehlém obýváku, který vypadá jako muzeum a v němž jsem se nikdy necítil moc dobře. Hlavně kvůli té spoustě obrazů na stěnách. Skoro na všech jsou zamračení lidé v tmavých oblecích a společenských toaletách. Sledují vás pohledem, ať se hnete kamkoli. To nemám rád a hlavně kvůli tomu nesnáším prohlídky hradů a zámků, kterých jsem ve svém krátkém životě absolvoval už aspoň tisíc. Mí rodiče mají totiž velkou zálibu v historii, na rozdíl od mé maličkosti. Co bylo, bylo, nač se v tom vrtat ještě po staletích... to je můj názor, který si diplomaticky nechávám pro sebe. Bylo by hloupé provokovat někoho, kdo vám může zatrhnout přísun financí. Jsem poslušný syn.

Pokud si teď myslíte, že jsem taky vyčůraný hajzlík, tak ano, to jsem a nestydím se za to. Možná budu i trochu cynik, ale komu to vadí? Mně tedy ne. Člověk se musí naučit o sebe postarat a přitom si ještě užívat, co to jde. Mám takových zásad víc, ale touhle se momentálně řídím a ještě mě nezklamala.

Za dva dny tedy zvednu kotvy a sbohem, Praho. Moc se mi po tobě stýskat nebude. Horší je, že celé prázdniny neuvidím kámoše, možná jediné lidi, před kterými si nepotřebuju na nic hrát. Přesně vědí, co jsem zač a nevadí jim to. Tedy... jestli vadí, alespoň se nesnaží mě předělat. Známe se už dlouho, od dob, kdy jsme tady za rohem na dětském hřišti plácali společně hrady z písku a bořili holčičkám bábovičky. Tudíž asi sto let.
Ještě o mé zradě nic nevědí, tohle vysvětlování na mě teprve čeká. A taky spousta řečiček, jako bych je už slyšel.
Moc jsem se nespletl.

„To si děláš srandu, ne?"
„Kéž by! Fakt se nedá se nic dělat, kluci, položili mi nůž na krk."
„Neříkáš to moc zdrceně."
„To mám snad brečet? Prostě vyrazíte sami, no. Vždyť neumírám, pojedu s váma příště."
„Bez tebe to nebude ono."
„Přestaň kňourat, Dádo. Ono to nebude tak horký. Odkroutím si část trestu a zbytek mi třeba prominou za dobrý chování. A vy určitě nějaký buchty splašíte i beze mě. Já vám věřím. Museli jste si z mých lekcí něco odnést."

Problém byl v tom, že Dalibor s Ričim byli opravdu v tomhle ohledu pěkní ťulpasové. Zase by se mohli trochu víc otrkat, když je nebudu pořád vodit za ručičku. To jsem si ale prozíravě nechal pro sebe a domluvil si s klukama sobotní rozlučku v diskoklubu Šabo. Naposledy zapaříme a domluvíme, co podnikneme, až mi vyprší trest.
„Tak to odložíme a pojedeme na ten vandr v srpnu," s nadějí v hlase pravil Dalibor.
„Ba ne, to už nemá cenu. Možná tam zkejsnu do konce prázdnin. Budete kvůli mně trčet doma? Nehledě na to, že v srpnu už by mohla bejt na spaní venku dost kosa. Vzpomeň si, jak to bylo loni. Od půlky srpna skoro mrzlo."
„To zas trochu přeháníš, ne?"
„Ne, prostě pojedete sami. Anebo víš co? Něco mě napadlo. Řeknu vám to v Šabo." Opravdu jsem v tu chvíli dostal geniální nápad. Tak geniální, že ho mí přátelé možná ani neocení.
„Dobře, ale nemysli si, že si to tak snadno vyžehlíš. Nechat kámoše na poslední chvíli ve štychu je pěkná sviňárna, Marty."
„Říkám snad, že ne? Dořešíme to v sobotu. Čus."
Zavěsil jsem a zhluboka si vydechl. Ani to moc nebolelo.

Teď už zbývala poslední věc. Nějak decentně to skoulet s Irčou. Bylo mi jasné, že po prázdninách bude všechno úplně jinak.



***