Tajemství babiččina domu - Prolog

Prolog

Rok 1934






Stromy v rozlehlé zahradě ohýbaly košaté koruny pod náporem větru, který se zdvihl kolem jedenácté hodiny večerní. Spustil se liják a nelítostně bičoval květinové záhony. Voda se proudem valila po pískem vysypaných cestičkách a hloubila si v nich pro rychlejší cestu stružky.

Velké kapky už naplnily i kamennou fontánu s rustikální soškou venkovské dívky se džbánkem. Přepadová nádržka nestačila odvádět rychle přibývající vodu a přetékala přes okraje.

Zablesklo se a téměř okamžitě následoval hrom. Bouře byla skutečně velice blízko. Další blesky křižovaly oblohu ve stále kratších intervalech a každý z nich ozářil na okamžik celou zahradu i honosnou, dvoupatrovou vilu, celičkou obrostlou popínavým břečťanem.

Na jedné ze zahradních laviček, téměř ukrytých v houští jasmínových keřů poblíž fontány, zhrouceně seděla mladá žena. Nevnímala promočené šaty, ani studený vítr. Apaticky hleděla směrem k domu, obě ruce volně položené v klíně. Po bledé tváři jí stékaly proudem slzy a mísily se s dešťovými kapkami. Voda se řinula i z dívčiných dlouhých světlých vlasů a ona sama se monotónně kývala dopředu a dozadu.

Náhle se k ní mezi dvěma údery hromu donesl od domu zoufalý ženský výkřik. Ukrývalo se v něm tolik bolesti a zoufalství, že se sedící dívce sevřelo srdce zlou předtuchou. Bezděčným pohybem přiložila ruku k hrdlu, jako by se jí najednou špatně dýchalo. Další výkřik byl snad ještě děsivější a pronikavější.

Mladá žena sklonila hlavu ke kolenům a přitiskla dlaně na uši. Dlouho tak setrvala, nehybná, jako ta socha na fontáně. Když se konečně znovu napřímila a zaposlouchala, kromě neustávajícího hřmění a stromů, sténajících v poryvech větru, už neslyšela nic.


***


Uvnitř vily si šedovlasý muž v brýlích s kostěnými obroučkami stáhl gumové rukavice.
„Je po všem," prohodil unaveným hlasem. Než vyšel z pokoje, oslovil mladého muže, stojícího trochu stranou: „Dalo se to čekat. Udělej, co je třeba."


***


Uplynula další půlhodina. Bouře pomalu doznívala, déšť ale nepolevoval a růže na záhoně poblíž přetékající fontány byly pocuchané od silného větru.

Světlovlasá žena už neplakala. I když se její štíhlé tělo chvělo zimou, zdálo se, že nepohodlí nevnímá. Nehleděla již k domu, skláněla hlavu k sepjatým dlaním a byla natolik pohroužena do svých myšlenek, že když tmu rozčísla světla reflektorů a kdesi před domem utichl zvuk motoru, vůbec nereagovala.

Neviděla proto, jak z auta vystoupil mladý muž, letmým pohledem přelétl potemnělý dům a potom rychle, aby příliš nepromokl, vyběhl po širokém schodišti ke vchodovým dveřím. Vytáhl klíče a pak překvapeně zakroutil hlavou, když zjistil, že je odemčeno. Na okamžik zaváhal, ale potom vstoupil dovnitř.

Déšť pomalu ustával.





***