Tajemství babiččina domu - 05. kapitola

Zvuk, který narušil tu letní idylku, jsem identifikoval zcela spolehlivě. Něco takového se totiž nezapomíná. Ta hipísácká psychooktávka se opět blížila. Ještě nebyla vidět, i když rámus sílil. Čekal jsem, kde se to monstrum objeví, ale nic se nedělo. Nejspíš se prohánělo někde po lesních pěšinách. Fakt jsem se divil hajnému, že to tomu magorovi nezatrhne. Očividně to totiž neměl v hlavě v pořádku.
Holky zostražitěly a podívaly se po sobě. Pak jako na povel vyskočily a bleskurychle si sbalily věci. Skarleta se na mě ještě naposledy usmála:
„Tak se měj, Marty! Jsem ráda, že jsi přijel na prázdniny."

V následujícím okamžiku byly pryč. Přemístily se o několik desítek metrů dál, k další z příjezdových cest. Jako by na někoho čekaly. Přimhouřil jsem oči. Jisté tušení zahlodalo, ale pořád ještě byla šance, že se pletu.
Bohužel nepletl. Když se oktávka jako velká voda přihrnula k jezeru, holky si to namířily přímo k ní. Viděl jsem, jak mluví s někým, koho nebylo vidět, ale bylo mi jasné, že je to ten psychopat, co do mě najížděl. Co mohou mít s takovým pakem ty holky společného?

Oblékl jsem se. Nebylo třeba spěchat, těch pár minut navíc mě nevytrhne. Boty už mi na sluníčku skoro uschly, vymlátil jsem z nich tedy zaschlé bláto. Pořád vypadaly příšerně, ale aspoň se v nich dalo jít. Ještě batoh na záda a mohu vyrazit.
Stále tady ale bylo něco, co mi nedovolovalo odejít. Pokukoval jsem po očku po tom pestrobarevném autu. Skarleta pořád mluvila s někým uvnitř. Zatím ale nenastoupila a to bylo dobré znamení. Konverzace zřejmě nabírala obrátky, protože ke mně začaly doléhat zvýšené hlasy. Nepochopil jsem z toho, o co jde, ale vypadalo to na hádku. Nabíralo to na intenzitě. Zdálo se, že Skarleta není žádná putička. To se mi líbilo. Přál jsem to tomu pacholkovi uvnitř. Jen ať si to pěkně vypije.

Uslyšel jsem dutou ránu. Skarleta nakopla přední dveře a obrátila se k autu zády. Následována kamarádkou, rázným krokem vykročila pryč. A v tu chvíli z auta vylezl týpek s rudým čírem na kebuli. Pustil se za Skarletou. Zostražitěl jsem. Jestli na ni sáhne, budu po něm muset vystartovat. Sáhl. Popadl ji zezadu za ramena a otočil čelem k sobě, až jí hlava poskočila. V tu samou chvíli jsem vyrazil.

Nečekal to. Když jsem na něj zařval, škubl sebou a bleskurychle se otočil. Skarletu ale nepustil, svíral pořád její rameno a ne zrovna moc jemně. Všiml jsem si bolestné grimasy.
„Pusť ji, ty magore! A fofrem!"
„To říká kdo?" Na ksichtě mu pohrával odporný úsměšek. A vůbec, celý byl odporný v té své nabubřelosti. Typický buran.
„To říkám já. Netušil jsem, že kromě toho, že jsi debil, jsi i slepej debil!"
„Kluci, slyšeli jste toho chcípáka? Prej jsem debil!" Teprve teď jsem si uvědomil, že v tom autě bude takových exemplářů víc. Vždyť už jsem je koneckonců dneska potkal. No, bude to nejspíš ještě zajímavé.

Rudý kohout opět upřel své vyšisovaně modré oči na mě. Zíral a připadalo mi, že se pokouší o přemýšlení. Nakonec se opět objevil ten dementní úsměv.
„Tak debil říkáš? A víš ty vůbec, co budeš za chvíli ty? Nevíš? Tak já ti to povím. Budeš mrtvej muž!" Pustil Skarletu a zaujal bojové postavení. Dveře oktávky se se skřípěním otevřely a ven se vyhrabala přesně taková skvadra, jakou jsem očekával. Takoví ti zoufalci, kteří se lepí na „silnou osobnost", protože jednotlivě nestojí za nic. Ne, že by tedy jejich šéf za něco stál, ale znáte to, myšlenkové pochody některých jedinců je lepší se ani nesnažit pochopit. Zvláštní věc... na to, že šlo zřejmě do tuhého, jsem se moc nebál. Přítomnost dívky mých snů mi vlévala do žil odvážnou krev, plnou adrenalinu.

„Aleši! To přece nemůžeš myslet vážně... Čtyři na jednoho? To se nedělá!" Ba ne, Skarleto, s etikou na toho mamrda nechoď. Ten rozumí jen hrubé síle, jako ostatně všichni primitivové. Připravil jsem se na velký třesk. Zdálo se totiž, že jsou mé dny sečteny.
„No tak dobře, jestli ho necháš na pokoji, pojedu s tebou. Tos přece chtěl, ne? A jestli ho zmlátíte, už s tebou v životě nepromluvím! A to si piš, že to myslím vážně!" Skarleta vypadala odhodlaně. Zdálo se, že ví, co na toho čuramedána platí. Bude ho asi dost dobře znát. To se mi vůbec nelíbilo.

Zaváhal. Bylo vidět, že tohle je pro něj asi dost důležité sdělení. Já pořád nemohl rozdýchat skutečnost, že někdo takový, jako Skarleta, může mít něco společného s někým takovým, jako je Aleš.
Sotva jsem dorazil, staví se mi do cesty jedna záhada za druhou. Byť z trochu jiného soudku, než by bylo záhodno.

To pozdržení exekuce přineslo své plody.
„Tak co je to tady, mládeži? Doufám, že ne to, co si myslím!"

Chlápek v proužkovaných plavkách. Objevil se tu, jako by spadl z nebe. Ale spíš vylezl z vody, soudě dle čerstvých pramínků, crčících z jeho svalnatého těla. Rudý kohout ho musel znát, protože okamžitě změnil postoj. Najednou tu stála zmoklá slepice.

„Tak se mi zdá, Kotrbo, že jsi nepoučitelnej. Co ty na to? Jak je to dlouho, co jsem tě načapal při sosání benzínu z hlídkovýho vozu? Dokonce mýho? Ty si nedáš pokoj, co? Chceš mít na triku ještě ublížení na zdraví?"
Ohradil jsem se: „Jestli myslíte mně, já se o sebe umím postarat!"
Ušklíbl se: „Takovejch já už viděl, chlapče. Je sympatický, že jsi statečnej, ale tohle by nebyl rovnej boj." Podíval se na Kotrbu a změnil tón hlasu: „Že jo, mladej?"
Ten už se mezitím trochu otřepal. Hodil na něj patku: „Já vás nemusím poslouchat! Nejste v uniformě!"
„Nemusíš? Máš takovej dojem? Tak dobře, dojdu si pro tebe k vám domů, až tu uniformu mít budu. Můžeš na to tátu připravit!" Z výrazu Rudého kohouta jsem vyčetl, že pokud je na světě někdo, z koho má vítr, bude to jeho fotřík. Začalo se mi blýskat na lepší časy.

„Kluci, do auta! Padáme!" Autoritativně kývnul na Skarletu a naznačil jí, aby si vlezla dovnitř. Na chvíli zaváhala, ale pak rezignovaně nastoupila. Už se mi do očí nepodívala, i když jsem ji doslova hypnotizoval.
Ten strážník, nebo co byl ten chlápek zač, se naklonil k otevřenému okýnku řidiče: „A radím ti dobře, Kotrbo, hoď tu šunku do starýho železa. Začíná bejt nebezpečná. Nevím, kde ti dělali technickou, ale ten mameluk, co je pod tím podepsanej, je už taky zralej na pořádnou šťáru. Nespoléhej na to, že budu pořád kvůli tvýmu tátovi přivírat oči."

Vyvázl jsem tedy bez ztráty kytičky. Když se ta duhová obluda za uširvoucího řevu vzdálila, došel jsem za tím mužem zákona, který si právě za stromem oblékal kalhoty. Měl jsem pocit, že mu něco dlužím.
„Jestli mi chceš děkovat, tak není třeba. Přece ses mě o nic neprosil, ne?" Mrkl na mě.
„Stejně dík. Je dobrý vědět, že má ten šílenec před někým respekt."
„Neboj, toho zpacifikuju vždycky. Krom toho si pořád myslím, že z toho vyroste."
„Proboha, to radši ne, už takhle má aspoň dva metry!"
Zasmál se. „Jsi správnej kluk. Ty nebudeš zdejší, co? Znám tady skoro každýho." To už jsem dneska jednou slyšel. Objasnil jsem mu situaci.
„Keltnerovi? Víš, že jsme byli kdysi s tvým tátou kámoši?" Zarazil se. „Jmenuje se tvůj táta Karel, ne?"
Uklidnil jsem ho: „Jmenuje. A co strejda? S tím jste se nekamarádil?"
„S Robertem? Ani ne, ten žil vždycky v nějakým jiným světě. Byl samotář. Podivín. Taková křehká nádoba..." Povzdychl si. „Jo, to už je let. Ten čas tak letí. Až budeš mluvit s tátou, tak ho ode mně pozdravuj. Nezapomeň. Rád bych ho někdy viděl. Řekni mu, že ho zdraví Špína, on už bude vědět."

Měl bych na něj ještě asi tak tisíc otázek, ale už jsem neměl šanci. Pospíchal. Odskočil se osvěžit v polední pauze. Už mě tu moc věcí překvapit nemohlo. Aspoň jsem si to myslel.

Sbalil jsem fidlátka a vyrazil na cestu. Pořád jsem si v hlavě přehrával události posledních několika hodin a moc moudrý jsem z toho nebyl. Nehledě na to, že jsem se asi zamiloval. A co hůř, do holky, která byla asi zadaná. A ještě hůř, její frajer byl asi největší blbec, jakého jsem za posledních necelých osmnáct letech potkal. Není tohle pech?

Už byla vidět hlavní silnice. Přidal jsem do kroku. Jestli z tohohle nebude zostřený režim, tak je moje babička svatá žena. Proč se mi musí vždycky všechno vymknout z ruky?
Minul jsem ukazatel a ještě trochu zrychlil. Prolétlo mi hlavou, že vlastně ani netuším, kudy se k té vile Dianě jde. Snad cestou potkám někoho, koho se zeptám.
Najednou jsem zatoužil po klidu. Po krásně chladivém kanafasu, čerstvě vypraném a vonícím svěžestí. Budík mě ráno vytáhl z postele už před pátou a v noci jsem toho taky moc nenaspal. Máma měla pravdu, jako ostatně vždycky. Nejraději bych se natáhl pod některý ze stromů v lese a dal si šlofíka. Jenže to nejde. Už takhle mám zpoždění aspoň pět hodin.

„Martine! Počkej na mě..." Otočil jsem se jako na obrtlíku a zjistil, že za mnou utíká nějaká holka. Když se trochu víc přiblížila, poznal jsem, že je to Skarletina kámoška Gábina. Hned jsem ji nepoznal, místo oranžových plavek měla na sobě bílé bavlněné šaty bez rukávů, potisknuté drobnými pomněnkami. Byla udýchaná, ale usmívala se. Očividně měla radost, že mě dostihla. Přiznám se, že během té slovní strkanice s místním bouchačem jsem ji úplně pustil z hlavy. A jak by taky ne, když jsem ji měl plnou Skarlety.

„Uf, už jsem myslela, že tě nechytím. Děláš děsně dlouhý kroky." Tohle znělo kapku vyčítavě.
„Neměl jsem tušení, že za mnou někdo běží," ohradil jsem se. „A krom toho nedělám dlouhý kroky. Dělám úplně normální kroky, jako každej."
„To bude asi tím, že má každej jiný nohy," usmála se. Byla fakt milá.
„Kde se tady bereš? Tys neodjela s těma frajerama? Jako tvoje kamarádka?"
„I kdybych chtěla, už bych se tam nevešla. A sedět na klíně některýho z nich... no fuj!"
„Skarletě ale moc nevadilo s nima jet," prohodil jsem s přivřenýma očima. Znělo to asi dost hrozně, protože se naježila: „Hele, ty o tom nic nevíš, tak si dej pohov, jasný?"
No páni, ta se teda uměla ozvat. Musel jsem se zasmát.
„Co je tady k smíchu? Myslíš si, že když jsi z Prahy, že máš patent na rozum? Že jsme tady samí blbci?"
„Samí určitě ne, ale čtyři určitě. Aspoň z toho vzorku, kterej jsem zatím viděl. A nebudeš mi, doufám, tvrdit, že ta partička v tý úděsný plechovce jsou nějaký místní Rychlý šípy."
Zahihňala se a ve tvářích se jí udělaly roztomilé dolíčky. Přestala být ve střehu. Asi uznala, že vůči mně v opozici být nemusí.

Chvíli jsme šli mlčky. Přizpůsobil jsem se jejímu tempu, aby nemusela popobíhat. Ocenila to úsměvem. Pak po mně loupla okem: „Skarleta se ti líbí, co?"
Zasmál jsem se. Nepříliš vesele.
„A i kdyby... myslím, že na tom moc nesejde. Je zadaná."
„Jo... fakt? A jak to tak dobře víš?"
„Nejsem slepej ani blbej. Viděl jsem, co jsem viděl. Na vlastní oči."
„Jo? A co jsi viděl? Jenom to, že s nima odjela. A kdyby se nebála, že si na tobě budou dokazovat, jaký jsou frajeři, nikdy by to neudělala."
„To je od ní šlechetný. Ale já nepotřebuju, aby mě někdo ochraňoval. Fakt ne."
„Jasně, to jste celí vy... radši si necháte zpřelámat kosti, než abyste se shodili. To už je tak stereotypní!"
„Hele, co tě žere? Všechno dopadlo dobře, ne? Drzej Pražák na budku nedostal, velkej zlej hoch vyfasoval mravní ponaučení a princezna si vybrala prince svých snů. Tak co je tady ještě k řešení?"
„Asi nic. Máš pravdu. Už se zase pletu do něčeho, po čem mi nic není."

Silnice se kroutila jako čára na hřbetu zmije. Za každou zatáčkou už se mohly objevit první domy. Byl jsem vděčný za ten nečekaný doprovod, i když bych byl ještě raději, kdyby tu byla místo Gabči její dlouhovlasá kámoška. Ale jsou situace, kdy se prostě nedá nic dělat.

Les končil. Cesta se vinula nahoru do kopce a po obou stranách se ve větru přelévaly obilné klasy. V dálce za pšenicí zářilo pole slunečnic. Silnici lemovaly dvě řady třešňových stromů.
Na okamžik jsem se zastavil a rozhlédl po okolí. Na obzoru se rýsovaly hory a šmolkově modrou oblohou putovaly mraky, nadýchané jako sněhové pusinky. Vzduchem poletoval a bzučel hmyz a na rozkvetlých bodlácích v poli se slunili motýli. Kdesi v nebeských výšinách prozpěvoval pták. Vzhlédl jsem a zaclonil si rukou oči. Stejně jsem nic neviděl.
„To je skřivánek," objasnila mi to Gábina. „Je hrozně vysoko, taková ta tečka tamhle, vidíš?"
„Jo," zalhal jsem, abych si ušetřil další pátrání. Vždyť to bylo fuk, hlavně že jsem ho slyšel.

Viděl jsem, že za další zákrutou silnice opět prudce klesá. Bylo tam údolí a v něm zřejmě cíl mojí cesty. Městečko Svatbín, které vypadalo takhle shora jako postavené z dětských kostek.
„Už tam brzo budeme. Vidíš tamhletu věžičku? Mezi těmi stromy..."

Jo, už jsem ji viděl. Z téhle strany bylo krásně patrné, na jak strategickém místě si moji předkové postavili obydlí. Dům nepůsobil dojmem, že by byl nějak odtržený od zbytku města, ale vypadalo to, jako by na něj dohlížel. Z okna té věžičky musel být nádherný výhled. Městečko na dlani... napadlo mě. Tuším, že je to název nějaké knihy, či filmu. Blesklo mi to hlavou. Sem se to hodilo.
Dům nestál přímo u silnice. Byla tady jen obrovská mřížová brána, od níž se na obě strany rozbíhala zídka, na některých místech už dost ohlodaná zubem času. Protože ale byla malebně obrostlá břečťanem, ani to moc nevadilo. Bylo to stylové.

Samotná vila se topila v záplavě zeleně. Přesně tak, jak jsem si ji pamatoval. Odtud ze silnice nebyla vůbec vidět, musel bych dovnitř a potom ujít kus po příjezdové cestě, vysypané pískem.
Usmál jsem se na Gábinu: „Tak, já už jsem doma. Díky za doprovod. A rád jsem vás poznal. Obě. "
Možná jsem se i trošku začervenal. Beztak mě už měla přečteného, protože holky na tohle mají zvláštní talent.
Stiskla mi ruku a na odchodu mi ještě poslala vzdušný polibek. Fakt milá žába.

Díval jsem se za ní, i když už zmizela z dohledu. Pak jsem si ukazovákem postrčil klobouk do týla, zhluboka se nadechl a stiskl obrovskou, už trošku zrezlou kliku zahradní brány.




***