ŽblaBuňka: Yasmin: Yana: Amelie M.: nic moc: Ahoj :-) Moc vám všem děkuju za nakouknutí a za milé komentáře. Potěšily :-)

Až přestanem se brodit
až po pás vlastní duší

Až vzdáme se svých špehýrek
a stínů za závěsem

/ a chce to jenom chtít /

přijde ta chvíle
kdy přestanem se ptát

Budem už vědět

Yana: No, ono to s mojí náladou zas až tolik nekoresponduje. Občas mi ale z různých zážitků a útržků vyklíčí v hlavě takováhle reakce. Proč pořád někdo něco slibuje a nabízí, když tomu sám vlastně stejně nevěří?

Orionka: Koniáš, to snad ani ne :-) Ta hořící a doutnající slova měla spíš znamenat něco, o čem mluvím, ale sám tomu nevěřím. Díky za nakouknutí :-)

VKate: nic moc: Moc díky za návštěvu :-)

Singularis: Ano, myslel jsem samozřejmě Saint-Exupéryho. Mám tu knihu moc rád. Doporučuji.

Singularis: Meluzina: Ona přesně touhle myšlenkou začíná Citadela. A ta myšlenka je velmi pravdivá a velmi aktuální. Problémem této, jak říkáš, povídky je nejspíš to, že na takhle malém prostoru nelze obsáhnout všechno, co toto téma může zahrnovat. Takže tomu rozumím a do určité míry se s tím vlastně ztotožňuji. Tady jde spíš o ujasnění pojmů a rozvedení myšlenky. Nemohu srovnávat třeba moji "nevyléčitelnou nemoc", se kterou úspěšně žiju už dvacet let a kdyby mi o ní doktoři neřekli, nejspíš bych ní do konce života nevěděl a nijak by mě nepoznamenala, s životem člověka, který odpočítává svoji vlastní smrt po dnech, protože mu lékaři přesně řekli, kolik mu ještě zbývá. Takový člověk přece solidaritu zasluhuje. Ne ve smyslu velkých gest a peněz, ale obyčejného kamarádství. A ano, ten, kdo si svoji nemoc cíleně hýčká jako prostředek k zajištění obživy a rezignuje na jakékoli uplatnění (a tak to zde bylo zřejmě myšleno a napoprvé podle mě velmi nedomyšleně vyjádřeno), časem ztrácí na solidaritu právo. I když i tohle je poměrně dost velké zjednodušení...

Amelie M.: Přesně tohle jsem měl na mysli. Děkuju moc za návštěvu a zamyšlení :-)

Ono by asi mělo úplně jinou váhu, kdyby tohle psal onen nevyléčitelně nemocný. My to (zaplaťpámbů) můžeme nahlížet jen svými osobními, nepochybně zkreslenými, pohledy a představami. Souhlasím s Amelií, že ta původní myšlenka zněla bez dalšího osvětlení opravdu dost podivně a první, co mě napadlo, bylo: Proboha, proč zavrhovat solidaritu, když to je jedna z nemnoha věcí, ve které se lišíme od zvířat? To s tím braním a dáváním - hrozně se mi líbí ta myšlenka: Pomůžu - a třeba jednou, kdybych sám potřeboval, pomůže zas někdo mě. Není v tom žádná podmínka ani zištnost. Jen lidskost. Zajímalo by mě, kdo z nás může za sebe dopředu říct, že, pokud ho někdy potká to, o čem se tady píše, v sobě najde tolik síly, že to nevzdá a ještě bude ze sebe rozdávat. Jistě - takových je samozřejmě řada. Já sám za sebe to ale jednoznačně říct neumím. Co vy?

Nikytu: Jsem moc rád, že se ti líbí. Co vím, u výrazu, o kterém píšeš, jsou možné tři varianty: bůh ví proč, bůhví proč i bůhvíproč. To poslední mi tam prostě nějak pasuje nejvíc :-) A díky za návštěvu :-)

Jak to tak čtu, začínám být skoro rád, že moc básníků neznám. Musejí to zřejmě být strašně smutní a negativní lidé.

poll: Děkuju, to mám radost :-)

Je opravdu krásná. A myslím, že už to jsi zase ty...

casa.de.locos: Ono to jde. Ale musí se na to sejít správná doba a správné rozpoložení. Díky za nakouknutí.

taron: No, druhým moc lhát neumím, ale sobě asi jo. Je to věčnej boj. Díky za zastavení :-)

taron: Tak to moc díky :-)

Jééé, neumím česky! Připomněly :-)

Teté: Moc děkuju :-)

Různě poletující částice mi silně připoměly mojí třídu, ve které uklízečka neustále zoufale řeší, co je ještě učební pomůcka a co už bordel. Tahle báseň je ale úplně jiná třída. Líbí se mi moc :-)

Parádní, náladová. Moc se mi líbí.