ZKLAMANÁ DŮVĚRA

„Tak dědo. Všechno nejlepší a hlavně – hodně zdravíčka!“
Vlasta pozvedla číši šampaňského, aby spolu s manželem připila na zdraví svému tatínkovi. Aby ne. Vždyť sedmdesátka se má slavit. A vzhledem k tomu, že tatínek je ještě „velmi fešný dědeček“, je to i radost. Vždyť mezi námi není mnoho těch, kteří se v tomto věku těší plnému zdraví a svěžesti, jako právě pan Alois.
„Na zdraví, a díky Vlasto!“, přiťukávám si a pochvaluji teplý svetr, který mi Vlasta společně s manželem Tomášem darovala.
„Hlavně, abych si ho ještě užil! Ty nohy přece jen už tolik neslouží…“, povzdychl jsem si. To byla jediná moje slabost. Nohy mi opravdu už tolik nesloužily. Přesto jsem se ale každodenně se svojí hůlčičkou vydával na krátké procházky do okolí svého bydliště a alespoň tímto minimálním pohybem se snažil udržovat svoji kondici. Kromě Vlasty a Tomáše nikoho na světě nemám. Manželka mne navždy opustila už před dvaceti lety. Vlastě se nepodařil splnit její celoživotní sen – mít děti. A tak mi osud nedopřál užít si radostí z vnoučat a dnes možná už i pravnoučat.

„Tatí, a opravdu tě tady můžu nechat samotného?“ Vlastin zkoumavý pohled přímo do očí jsem již dlouho znal.
„A proč ne? Uvařím si, a když na to přijde, nechám si obědy vozit z charity. Vždyť nebudu jediný. Ale zatím si všude dojdu, nakoupím, nedělej si žádné starosti“, utěšuji Vlastu. Až dosud žila s Tomášem společně se mnou. Ale teď, když si konečně ve svých čtyřiceti letech dostavěli moc pěkný rodinný domek, bylo jasné, že se tam přestěhují. Tuhle možnost sice nabízela mnohokrát i mně. Ale sám nevím, proč se mi nechtělo. Asi je to tak, že „starý strom se jen těžko přesazuje“ a proto jsem odmítl. Byl jsem zvyklý na svůj panelákový život, nedaleký parčík, kam jsem chodil na procházku a občas prohodil pár slov s okolo bydlícími důchodci. Ale mezi takové, kteří vysedávají na lavičkách a rozebírají svoje nemoci, užívané léky i praktikované lékařské postupy na své neduhy, jsem rozhodně nepatřil. Optimistický pohled na svět, to byla moje doména.
„Až opravdu nebudu moci, budeš mne mít na krku, neboj. Ale doufám, že to ještě dlouho potrvá…“

Krátce po svých sedmdesátinách jsem opravdu osaměl. Vlasta s Tomášem se odstěhovala padesát kilometrů daleko. Každý den jsme si telefonovali. Nedělalo mi žádné problémy seznámit se s kouzly mobilního telefonu. Nakonec – ten důchodcovský, který jsem si na radu Vlasty koupil, byl jednoduchý, s velkými písmeny na displeji a nouzovým tlačítkem v případě jakéhokoliv problému. Stačilo tlačítko stisknout a telefon se rozezněl právě u Vlasty nebo Tomáše.

Pomalu se přibližovala zima. Nikdy jsem nepatřil k příznivcům sněhové nadílky ani žádných zimních sportů. Dokázal jsem je sledovat jenom v televizi. Jinak, pokud to bylo jen trochu možné, jsem se pobytu venku v době sněhových břeček a ledovek, vyhýbal. Ale v jednom případě to prostě nešlo. Pro důchod na poštu jsem prostě musel. Začátek prosince byl hodně bohatý na sníh. Padal nepřetržitě celé tři dny. Ač nerad, musel jsem kolem deváté ráno vyrazit na poštu.
„Vidíš, ty blbče“, tituloval jsem sám sebe, když jsem zjistil, že na neudržovaném chodníku to opravdu hodně klouže.
„Už dávno sis mohl nechat posílat důchod na účet, jak ti radila Vlasta. Ale to ty ne, že jo? To děláš hrdinu…“, nedomluvil jsem. Noha i s hůlkou nebezpečně podklouzla a já cítil, jak mne nesmiřitelně bere do svých tenat zemská přitažlivost.
„Ale dědo? Copak to tady provozujete za kurz krasobruslení?“, příjemný hlas za sebou jsem v tu chvíli vnímal pouze okrajově. Pevné uchopení za límec mého kabátu a ramena však zabránilo katastrofě a já znovu chytil rovnováhu. Teprve pak jsem se ohlédl.
„Děkuju mladíku“, hlesl jsem. Zhruba třicetiletý hnědovlasý a upravený mladík mi někoho připomínal, ale nemohl jsem si najednou uvědomit, kde jsem se s ním setkal.
„To nic dědo. Zachránil jsem vás v poslední chvíli. Ale to by udělal každý, obzvlášť když jde o jeho souseda, ne?“
Podíval jsem se na mladíka pozorněji. Soused? Jaký soused? Stále se mi jakékoliv spojení mezi mnou a tím neznámým nevybavovalo.
„Nepoznáváte mne, co? No ani se vám nedivím. Vždyť jsem se k vám na poschodí přistěhoval teprve před týdnem. Ale že mám souseda sedmdesátníka, to už jsem věděl. Od vaší dcery, víte? Potkal jsem ji na chodbě, když odcházela od vás z oslavy společně s manželem. To jsem se zrovna snažil nacpat svoji skříň do vchodových dveří bytu a moc se mi to nedařilo. Teprve za pomoci vašeho zetě jsem skříň do ložnice dostal a tak jsme se seznámili. Vás jsem viděl v domě asi dvakrát, když jste si šel do schránky pro noviny. No a teď jsem vás tak trochu zachránil od „držkopádu“. Ale dost řečí. Kam jste se to vydal v tomhle nečasu?“
„Promiňte, nepoznal jsem vás. To víte. Ta moje paměť. Prostě na to už mám právo“.
„Teď byste mne rozesmál. Co to povídáte? Já bych chtěl takhle vypadat v sedmdesáti. To by se mi moc líbilo. Ale neodpověděl jste mi. Kam jdete?“
Chvíli jsem se zdráhal, zda tomu mladému muži, kterého vlastně ani neznám, mám říci skutečný cíl své cesty. Ale jeho uhlazený vzhled a slušné vystupování rozhodlo.
„Mám dnes den D. Důchod, víte? A protože jsem lajdák a ještě si nezařídil posílání na účet, musím na poštu.“
„Nechci se vnucovat, ale máte před sebou ještě docela kus cesty. Co když půjdu s vámi?“, nabídl se mladík.
„Domů pak dojdeme společně, co říkáte?“
V duchu jsem si pochvaloval, že takových mladých lidí, co jsou ochotni dříve narozeným pomáhat, opravdu moc není. To už mi mladý muž nabídl své rámě.
„Jmenuju se Mirek. A klidně mi tykejte. Jsme přece sousedé. Mohl bych být váš vnuk, nebo pravnuk. Vůbec – kolik máte vnoučat?“, zeptal se cestou a nevědomky se tak dotkl mého citlivého a bolavého místa. Stručně jsem vysvětlil, že mám jen dceru a zetě.
„Pardon. To jsem netušil. Ale vidíte. Já jsem taky na světě sám“. Mirek mi začal vyprávět svůj příběh. Dozvěděl jsem se, že jeho rodiče se rozvedli, když mu bylo deset let. Táta pil a na jeho výchovu zapomínal přispívat. Velkou část života trávil po věznicích. Matce také práce k srdci nepřirostla a tak se živila, jak se dá. Občasné krádeže, později i prostituce.
„Nemít babičku s dědou, kteří mi alespoň dali něco k jídlu, tak nevím. Asi bych skončil v děcáku“, líčil mi Mirek, při vzpomínce na své neutěšené dětství.
To už jsme pomalu docházeli k poště. Jako vždycky jsem si vystál dlouhou frontu u okénka. Ale jednu výhodu to dnes přece jen mělo. Složenku na inkaso a peníze jsem dal Mirkovi a ten u vedlejšího okénka zaplatil. Rozloučili jsme se v domě na společné chodbě. To jsem se ještě dozvěděl, že Mirek se vyučil kuchařem a sem přišel pracovat do nedalekého hotelu.
„A co byste řekl tomu, že bych vás občas navštívil? Třeba večer, až přijdu z práce, nebo odpoledne? Popovídáme si, pomůžu vám, co budete chtít, bude nám společně líp. Můžu?“
Bez váhání jsem souhlasil. Bylo mi Mirka tak trochu líto. A potom, ta vnoučata mi přece jen chyběla. Na společné popovídání jsem se proto těšil jako malé dítě.

Od té doby mne Mirek pravidelně navštěvoval několikrát v týdnu. Spřátelili jsme se a já měl pocit, že na „stará kolena“ mi osud opravdu dopřál vnuka či pravnuka. Mirek nakoupil, občas i uvařil, jen drobné z mého důchodu nějak zapomínal vracet. Ale co. Je zvyklý na „dýško“ a tak jsem mlčky přecházel nevrácené desetikoruny, později i dvacky nebo padesátku.
Vlasta moje přátelství s Mirkem uvítala s rozpaky.
„Víš tatí. Je přece jenom proti tobě mladý. Nevíš, co má za lubem. Měl by sis dávat pozor. Hlavně na peníze. Dnešní doba je nevyzpytatelná. Ale jinak ti to přeju. Mít občas společnost nevadí. Jen pozor, abys nedopadl špatně. Buď opatrný, prosím“.

Její slova jsem přijímal podrážděně.
„Co proti němu máš? Je slušný, ochotný, pomůže a je taky sám. V životě nepoznal nic dobrého. Tak co. Věk přece není to podstatné…“
O tom, že mi stále častěji zapomínal vracet peníze z nákupů, jsem raději pomlčel. Nechtěl jsem Vlastě přidělávat starosti a ani sám jsem si z toho velkou hlavu nedělal. Měl jsem slušný důchod a našetřené peníze. Vždycky jsem říkal, že budou „na pohřeb“. Ale věděl jsem, že i při dnešních cenách z velmi slušného pohřbu nejmíň polovina zbude. Tak co si dělat starosti z pár drobných, že…

Moje přátelství s Mirkem trvalo půl roku a nemělo chybu. Vzájemně jsme si vyhověli ve všem, co každého z nás tížilo. Jednoho letního večera Mirek opět zazvonil u dveří mého bytu, s velkou krabicí v podpaží.
„Ahoj. Co to vlečeš?“, přivítal jsem Mirka a v duchu se těšil na společné popovídání. Mirkovi jsem na jeho přání od doby našeho prvního setkání tykal. S mým svolením jsem na oplátku pro něj byl „dědou“.
„Notebook“, dědo. Znáte, ne?“ To už na stole vybaloval přenosný počítač, který jsem znal od Vlasty.
„No a co já s ním? Nic s tím neumím, jen občas Vlasta si u mne ukládala fotky z dovolené. Stejně jsem na to koukal jako blázen. Ta dnešní technika – mladí se mají. Ale pro mne to už není, víš?“
„Co povídáte, dědo“, pronesl tónem, který nesnesl odporu.
„Znám seniory, kteří se na tom naučili a hráli hry jako staří mazáci. Naučím vás to taky, chcete?“
Uvažoval jsem jen chvilku. Ale protože tahle zajímavá technika mne vždycky přitahovala, bez váhání jsem souhlasil.
„Když budeš mít se mnou svatou trpělivost, tak se snad úspěchy dostaví“, usmíval jsem se, když Mirek hledal zásuvku, kam počítač zapojí.

Trvalo asi týden, než jsem pronikl do tajů hraní her na počítači. Mirek byl opravdu trpělivý a dlouho vysvětloval, jak na to. Ale mne to kupodivu začalo bavit. Mohl jsem si kromě televize, kde stejně program za mnoho nestál, zkrátit dlouhý večer. Mirek byl vždycky se mnou. Co kdyby se něco porouchalo, musel být přece na blízku. Stále častěji jsem se do her tak zahloubal, že jsem ani nezpozoroval, že se mnou v pokoji není. Ale vždy se objevil za chvíli a donesl čaj nebo kávu, kterou jsem měl rád.

Pomalu vrcholilo žhavé léto, když zase nastal můj den „D“. Tentokrát jsem se na poštu vydal sám. Jednak jsem v krásném počasí žádnou pomoc nepotřeboval, jednak jsem věděl, že Mirek je v práci, jak mi řekl včera večer.
„Dobrý den, pane Hrádek“, vítala mne paní Jana, kterou jsem z pošty znal, u otevřeného okénka za svojí přepážkou.
„Občanku mi už ani neukazujte, vždyť vás znám“.
Jana mi přistrčila k podpisu kartu a začala odpočítávat moje penízky. „Třináct tisíc dvěstě dvacet korun. Jako vždycky, co?“
„No jo. S váma není žádná řeč. Pořád říkám, abyste tam někam připsala nějakou tu nulu. Co by vám to udělalo. Ale to vy ne. Vysázíte mi to tady na korunu. Zase si to budu na vás celý měsíc pamatovat a připíšu vám další černý puntík“, zažertoval jsem. Jana se zasmála a já sáhl do kapsy pro složenku, abych zaplatil inkaso. Ale kde nic, tu nic.
„Krucinál. Zapomněl jsem doma složenku. Budu sem muset ještě jednou. Do háje…“, zanadával jsem si nahlas.
„Ale máte čas jenom do zítřka, po patnáctým to už bude za penále“, upozorňovala mne Jana a já se docela rozladěný vracel zpátky domů.

Večer zazvonil Mirek a já mu nezapomněl vylíčit svůj problém.
„Nic se neděje, dědo. Jestli chcete, dejte mi peníze i složenku a já tam zejtra zajdu a zaplatím to. Co říkáte? Stejně jsem vás chtěl o něco poprosit, ale zatím si netroufám…“
„A cos mi vlastně chtěl říct?“ vrátil jsem se k jeho nevyřčené prosbě.
„Dědo, víte. Já si moc netroufám. Ale nakonec, známe se už chvíli. Nepůjčil byste mi pět tisíc? Mám objednané křeslo do obýváku, bude zítra a tak nějak mi došly peníze. Brát budu až za týden. Ale jestli nemůžete, nebo nechcete, nic se neděje. Zařídím to jinak“.
Zadíval jsem se na Mirka a začal přemýšlet, zda mám jeho prosbu splnit. Cosi mi říkalo, abych to nedělal. Vzpomněl jsem si i na Vlastu a její vybízení k opatrnosti. Ale nakonec moje dobré srdce zvítězilo. Kdyby to byl můj vnuk, neuvažoval bych ani chvilku. A Mirek je přece skoro můj vnuk, honilo se mi hlavou.
„Dědo, vidím, že jsem to ani neměl vyslovovat. Nechci vám přidělávat starosti. Každý máme svých dost. Zapomeňte na to, co jste slyšel…“ Zvedl se, jako by chtěl odejít.
„Mirku počkej. To já jen tak chvíli přemýšlel, jak to udělám. Vždyť když ti dám pět tisíc a peníze na inkaso, tak mi ze včerejšího důchodu nezbude už skoro nic. Tak proto přemýšlím, víš? Ale i já to zařídím jinak.“
Vytáhl jsem ze zásuvky v obýváku pět tisícovek, tři tisíce na inkaso a podal peníze Mirkovi.
„Složenku mi přineseš zítra večer, viď? A doufám, že mě taky k sobě pozveš a já vyzkouším, jak se v tvém novém křesle sedí“.
Mirek zastrčil peníze do kapsy a zůstal se mnou u notebooku dlouho do noci. Hrát na počítači karty mne opravdu začalo moc bavit. Vůbec jsem neregistroval, že Mirek se mnou v obýváku není čím dál tím častěji.
Když se za mnou postavil, bylo krátce po půlnoci.
„Co dědo? Nepůjdeme spát? Víte co? Já vám tady ten notebook nechám. Tuhle se to vypíná. Takhle…“
Najednou mi připadalo, jakoby ode mne pospíchal. Ale nepřikládal jsem tomu žádnou důležitost. Byla noc a on na rozdíl ode mne musel ráno do práce.
„Promiň, Mirku. Nějak jsem se do toho dneska zabral. Běž spát a nezdržuj se. Já se ještě chvíli budu bavit. Nějak se mi dnes do postele nechce. To víš. Starý člověk. Pospím si ráno. Nashle zítra večer. A nezapomeň na složenku!“, zavíral jsem za Mirkem dveře od bytu a vracel se k rozehrané hře.
Ráno jsem si opravdu pospal. Bylo deset dopoledne, když mne probudily zlatavé paprsky letního slunce a svým hřejivým teplem prozářily celou ložnici.
„Nasnídám se a zajdu do spořitelny“, povídám si sám pro sebe. Otevírám zásuvku s prádlem, kde je ukrytá vkladní knížka s mými úsporami.
„Až zaberu příště, peníze tam vrátím. A nakonec, možná, že do té doby mi je vrátí Mirek“, uvažuji zase nahlas a moje ruka „šmátralka“ hledá po dně zásuvky kožené pouzdro. Je tam. Otevírám je a sahám dovnitř. Ale kromě památečních fotografií mojí manželky a naší společné svatební fotky tady nic jiného není. Poleje mne horko a začínám přemýšlet, kam jsem svoji vkladní knížku mohl založit. Přehrabu a posléze vyndám ze zásuvky vše, co se tam nachází. Ale vkladní knížka nikde.
„To přece není možný. Vždyť o tom, kde knížku mám, věděla jen Vlasta. A ta tady posledních 14 dnů nebyla. Kdyby si ode mne knížku půjčila, řekla by mě to. Sklerotiku“, nadávám si nahlas a otevírám další zásuvky. Ponožky, košile, domácí oděvy. Všechno srovnané a nažehlené. Jen to, co usilovně hledám, chybí. Docela mně to zkazilo náladu. Ale pořád jsem doufal, že knížku najdu, nebo ji donese Vlasta. Z návštěvy spořitelny nebylo nic. Mirek večer nepřišel a já se nedočkal ani své složenky se zaplaceným inkasem.
„Třeba se zdržel v práci, něco mu do toho vlezlo“, omlouval jsem ho v duchu.
„Uvidíme zítra, jinak za ním zajdu, jestli na to náhodou nezapomněl“. ¨
Tenhle večer jsem nechal notebook vypnutý. Převrátil jsem naruby celý svůj útulný byt, ale po vkladní knížce se slehla zem.
Další dva dny jsem strávil očekáváním, jestli se objeví Mirek. Několikrát za den jsem byl i u jeho bytu. Ale nikdo nebyl doma. Odpoledne konečně zazvonil zvonek. Nedočkavě jsem otevřel dveře. Ale místo Mirka mne zdravila Vlasta s Tomášem.
„Byli jsme ve městě a tak se stavíme na kafe, co říkáš tatí?“
„Jasně. Pojďte dál.“
Zapínám konvici a za chvilku se na stole kouří ze svátečních hrníčků, které používám jen při výjimečných příležitostech.
„Tys tady uklízel?“, Vlasta se na mne podívala zkoumavým pohledem a mně bylo jasné, že zaregistrovala jinak umístěné vystavené sklo ve skříňce.
„No, tak trochu“, připouštím a zatím se mi nechce s pravdou ven.
„Tatí, stalo se ti něco? Jsi nějaký nesvůj, poznám to!“ Vlasta mne měla dokonale přečteného.
„Nepůjčila sis mojí vkladní knížku?“, začínám opatrně ukrajovat z pro mne tak hořkého krajíce.
„Já tvoji knížku? A co bych s ní dělala? Ty ji nemáš?“
„Nemůžu ji najít. Vždycky jsem ji měl v pouzdře v prádle, ale není tam. Převrátil jsem už celý byt, jak sis všimla. A nic… Tak jsem si myslel, jestli jsi nepotřebovala nějaké peníze a třeba mi to zapomněla říct, víš?“
„A neukazoval jsi ji někomu?“, ptá se.
Zavrtěl jsem hlavou. Zbytek návštěvy Vlasta s Tomášem strávili hledáním mých úspor po bytě. Ale marně.

„Dědo, tak si vzpomeňte“, Tomáš se posadil ke mně na gauč.
„Měl jste tady nějakou návštěvu? Kdo tu u vás byl? Přece není možné, aby se ta knížka ztratila jen tak, z ničeho nic“.
„Tomáši, vždyť víš. Kromě Mirka ke mně nikdo nechodí, proč taky“.
„No a ten Mirek?“, Tomáš se sehnul pro spadlý nedopalek cigarety.
„Toho nepodezíráte?“
„Mirek? Seš normální? Takový hodný kluk, se vším mi pomůže, notebook mi tu nechal, hrát karty mi na něm naučil, no to ne!“ Můj mozek se brání něco takového připustit. Ale na druhé straně červíček podezření už hlodá. Složenku ti taky nevrátil, peníze si půjčil… Ale stále ještě to dobré převládá nad špatnými myšlenkami.
„Půjdeme na něho zazvonit a zeptáme se, jak je to“, navrhuje Vlasta. Nezbylo mi, než přiznat, že mi dluží i další peníze, ale pořád jsem ho hlasitě omlouval. Snad to všechno bude jenom hloupý omyl, doufal jsem.
Na zvonění a bouchání u Mirkova bytu nikdo nereagoval. Asi jsme opravdu museli působit hluk, protože z protějších dveří vyšla paní Jakoubková.
„Copak se děje? Boucháte a zvoníte tu takovou dobu… Jestli hledáte toho Slavíka, tedy Mirka, co tu bydlel od prosince, tak toho nenajdete. Ráno ho sebrala policie. Prý nějaké podvody, hry na automatech, krádeže, zpronevěřené peníze. Víc mi ten policajt neprozradil. I tak si myslím, že toho Slavík bude mít na několik let a hned tak ho tady neuvidíme. Já myslela, že to víte…“, přivírala dveře.
„Promiňte, peču bábovku. Nerada bych ji spálila. Nashledanou“, rozloučila se.
Zůstal jsem stát jako opařený. Mirek? Ten Mirek, kterého jsem si oblíbil jako svého vnuka? Zloděj, podvodník a gambler? Nemohl jsem těm slovům uvěřit.
Ale teprve teď se mi vybavovalo, jak často se mnou v pokoji nebyl. V té době musel stihnout prohledat všechny moje skříňky a musel najít i knížku. Znovu se mi vybavovalo, jak poslední večer ode mne pospíchal, jako by ho všechno pálilo.
„Vidíš, táto. Já ti to říkala. Nebyl jsi dost opatrný“, vyčítala mi Vlasta, když jsme společně odcházeli na policii, abych se tam o svoje odcizené peníze přihlásil. Věděl jsem, že má plnou pravdu. Ale přátelství s Mirkem pro mne znamenalo opravdu mnoho.

„Jo, případ Mirka Slavíka?“, uvítal mne v kanceláři policista, který měl jeho prohřešky na starosti. Vlastu jsem raději nechal na chodbě. Nechtěl jsem poslouchat její vyčítavé poznámky.
„To už jste dneska asi pátý poškozený, který mne v té věci navštívil. Mirek je známá firma. Profesionální podvodník, zaměřuje se jen na seniory a spoléhá na jejich důvěru…“
„Co říkáte? Kuchař?“, na policistově tváři se rozhostil úsměv.
„Pěkný kuchař. Jen co je pravda. Ale vařil jenom na hracích automatech, víte? A peníze? Získával krádežemi nebo „obíráním“ důvěřivých důchodců…
Dědo“, přešel do důvěrnějšího tónu.
„Pouštět si neznámé lidi do bytu v dnešní době? To je moc nebezpečné. Máte to za vyučenou. A s tím, že ještě někdy uvidíte svých padesát tisíc, moc nepočítejte. Tyhle lidi, kteří nikdy pořádně nepracovali, to nebudou dělat ani teď. V kriminále dělat nemusí, dluhy, které si nadělali, stejně nezaplatí. Taky život pane Hrádek, víte?“
Policista zapnul počítač a začal psát protokol. A mně v tu chvíli bylo opravdu smutno. Zklamaná důvěra bolela opravdu víc, než ztráta mých úspor a jedno nezaplacené inkaso s pětitisícovým „dýškem“.
A notebook? To bylo jediné, co mi po Mirkovi zbylo. Když jsem asi po týdnu znovu získal trochu optimistických myšlenek a usedl k partičce počítačových karetních her, nemohl jsem zapudit myšlenku, zda také není kradený. Ale to už by byl zase docela jiný příběh…