PROLHANÁ PADESÁTKA

„Jarmilo, v pátek mne nečekej. Přijdu někdy večer, však víš“, informoval jsem svoji drahou polovičku po ránu u snídaně. Byla sice teprve středa, ale jak jsem znal Jarmilku, bylo ji třeba vždy včas a občas i opakovaně, o všech důležitých rodinných událostech informovat.
„Vždyť já vím, Vláďo. V práci bude oslava, co? Hlavně se moc neopij, aby to nedopadlo jako vloni. To ti sice bylo o rok míň, ale ty konce…“, připomněla mi Jarmila můj loňský důsledek oslavy posledních „cetin“. Tehdy jsem skončil na záchytce, samozřejmě nedobrovolně a jen díky „kamarádům“, kteří mne ponechali na ulici napospas a já si tam „ustlal“. Raději na to moc nevzpomínat. Bylo to kruté a hlavně drahé vyspání.
„Ty máš starosti“, zareagoval jsem podrážděně.
„Neboj se. Loňská zkušenost se už nebude opakovat, to ti slibuju“, dopíjím čaj a zvedám se rychle od stolu. Snad proto, aby si Jarmilka ještě více nezarýpala. Pro letošek jsem žádnou oficiální oslavu předem neoznámil. Ale v duchu jsem s ní tak nějak počítal.

Pátek. Krásné červnové ráno, modré nebe, vykukující sluníčko, jehož zlatavé paprsky rozlévají už hned po ránu životodárné teplo do všech stran. Tak jako každý den odvážím naším autem Jarmilu do práce. Učí v základce na druhé straně města.
„Ty si dneska bereš do práce auto? Nezbláznil ses?“, vyčítá mi, když stojíme na křižovatce na červenou.
„Neboj se. Nebudu pít. To je obrana, abych neskončil jako vloni“, zdůraznil jsem. Při vzpomínce na studené skotské střiky na záchytce mne obešla zima a otřásl jsem se.
„No já nevím. Snad by ses raději měl vrátit domů a auto tam nechat. Byla bych asi klidnější. Nějakému tomu přípitku se přece jen neubráníš, znáš se“, varuje mne.
To už zastavuji u chodníku před školou.
„Zvládnu to. Uvidíš“, rozloučím se polibkem a mířím zpátky do města. Mám objednáno občerstvení a během čtvrt hodiny už nakládám voňavé lahůdky do kufru své oktávky.

Pracovní den proběhl stejně jako každý jiný. Několik objednaných návštěv, plánovaná porada. Již pátým rokem šéfuji svým pěti podřízeným ve firmě, která se zabývá hlavně reklamou. Úderem dvanácté se ozve energické zaklepání.
„Dále“, zareaguji od svého pracovního stolu, v duchu s poznámkou, že „ty lidi člověka ani na oběd nepustí“. Ale vzápětí se na mojí tváři objevuje úsměv. Mých pět oveček, hezky ve „štrůdlu“ se sune směrem ke mně.
„Tak šéfe. Aby sis nemyslel, že o těch tvých abrahámovinách nic nevíme. Tady nic neutajíš. Všechno nejlepší!“ Na mém stole se rázem ocitá barevné prasátko-kasička s nápisem „na důchod“ a několik lahví vzácného a dobrého pití. Je mi jasné, že s prací je pro dnešek konec. Kája, Pepa, Petr, Hanka a Eva se bez vyzvání posadili za dlouhý konferenční stůl.
„Tak co si dáte?“, otevírám ledničku a iniciativy se jako nejmladší ujímá Eva. Za chvilku voní celá kancelář čerstvými chlebíčky a zákusky.
„Kávu?“, zapínám konvici.
„My se obsloužíme, šéfe“, Eva vytahuje ze skříňky šálky, které používám jen pro hosty, a za chvilku se z nich kouří. Eva ví, co mám rád. Rozpustnou s mlékem… V průběhu přátelského posezení jsme, tak jak to bývá, probrali „živé i mrtvé“ a Eva v roli obsluhující se opravdu osvědčila. Znám ji už pět let a pravda je, že občas si se mnou pohrávala myšlenka, že by „určitě stála za hřích“. Ale být nevěrný své důsledné paní učitelce jsem nedokázal a vlastně ani nechtěl. A tak mezi námi zůstalo jen při vzájemném přátelství, kdy se naše rodiny mezi sebou občas navštěvovaly.
„A Vláďo“, slyším její hlas, „ a to se s námi na své padesátiny ani nenapiješ?“ Nečekala na odpověď a už na stole cinkaly sklenky na víno.
„Neblbni, jsem tady autem, nemůžu pít“, snažil jsem se bránit, jak jen to šlo. Ale to už se do mne obuli i Kája s Pepou a Hankou.
„To nemyslíš vážně. To jsou nápady, na padesátku jezdit do práce autem. Tak ho tady prostě necháš a je to. Evo, nalej“.
Petr, který až dosud jen tiše přihlížel, otevřel láhev červeného. To už jsem věděl, že se přípitku nevyhnu, ale nějak jsem nad tím přestal uvažovat.
„Tak na zdraví vás všech, abychom společně ještě vytvořili hodně přitažlivých a kvalitních reklam, nehádali se a všechno nám vycházelo…“, pozvedám skleničku.
„Na vaše, šéfe a hodně dalších let“, Hanka si se mnou jako jediná stále ještě vykala.
Vínko nám opravdu zachutnalo a nezůstalo jen při jedné lahvince. Nakonec jsem zůstal s Evou a Petrem v kanceláři sám. Bylo už hodně pozdě večer.
„Dopijeme a zabalíme to“, navrhl jsem, protože jsem cítil, že více alkoholu už by bylo nad moji únosnou mez.
„Vydrž ještě půlhodinku. Jede mi autobus po jedenácté, ať to mám akorát“, ozvala se Eva. Dojížděla z nedaleké vesnice. Než jsme dopili a všechno sklidili, půlhodinka byla pryč.
Byla jasná červnová noc, příjemné teplo, když jsem vyšel na ulici, se všemi se rozloučil a ujistil je, že odcházím na nejbližší tramvajovou zastávku. To, že to je jen kamufláž, jsem si nechal pro sebe. Když jsem osaměl, začal jsem přemýšlet, co dál. Auto stálo na parkovišti a mně najednou bylo nadmíru jasné, že čekat na tramvaj se mi opravdu nechce. Taška se třemi lahvemi tvrdého alkoholu, kterými mne kolegové obdarovali, se v rukou docela pronesla. Vypitý alkohol mne zbavil zábran a s úvahou „domů to mám přece kousek, je noc, nic nejezdí, to zvládnu“, jsem odemkl svoje auto a usedl za volant. Všechno šlo hladce. Šněroval jsem si to po rovné a suché silnici, když najednou jsem si uvědomil, že stojím.
„Co se to děje? Táhne mi na hlavu! To není možný, co je?“ Opatrně se rozhlížím kolem sebe.
„Ty vole!“ Teprve teď jsem si uvědomil, kde jsem a s hrůzou zjistil, že moje milované autíčko je opřené o sloup veřejného osvětlení. Nárazem se trochu zmuchlala přední maska a rozbilo se čelní sklo. Vzniklým otvorem, odkud se skleněné paprsky rozbíhaly do všech stran, mi táhlo na hlavu. Byl jsem v naší ulici, dvacet metrů před bydlištěm.
„Proboha, jak se to mohlo stát“, vystřízlivěl jsem a začal zase normálně přemýšlet.
„Asi mne přepadl mikrospánek. Jinak si to nedovedu vysvětlit. No jo. Já blbec. Ale co dál?“
Nikde ani živáčka. Zkusil jsem se hýbat. Šlo to. Nohy naštěstí nezůstaly pod volantem zaklíněné. Trocha krve na čelním skle pocházela z mojí hlavy. Nahmatal jsem dlouhý, stále ještě krvácející, škrábanec ve vlasech. Zřejmě jsem se pořezal o rozbité čelní sklo. Žádné jiné zranění jsem nezjistil. Pokusil jsem se auto nastartovat. Podařilo se to bez problémů. Opatrně jsem vycouval, zvolna dojel k našemu domu a zaparkoval.
„Ale jak to vysvětlím Jarmile? Auto pořád společně splácíme, bude s tím plno starostí, běhání, výčitek. Policajty zavolat nemůžu, poznali by, že jsem řídil přiopilý. A přijít o řidičák – to by bylo ještě horší, než ta loňská záchytka“.

S taškou dárků jsem vyšlapal tři poschodí a potichu odemkl byt. Z ložnice bylo slyšet oddychování mé drahé polovičky. A potom mne to napadlo. Opatrně jsem zabouchl za sebou dveře bytu a vrátil se ven k autu. Nastartoval jsem a pomalu popojel o tři bloky dál. Kupodivu tady bylo volné místo na parkování. Zamkl jsem oktávku a v klidu odešel na tramvajovou zastávku. Poslední noční spoj právě přijížděl a tak jsem se svezl dvě stanice a stejně jako před půlhodinkou, se už po druhé vrátil potichu domů. Jarmila jen zavrčela něco v tom smyslu, že na mne čekala do půlnoci. Když se nedočkala, šla spát. Po pravdě řečeno, byl jsem rád, že si nechtěla povídat. Otočil jsem se zády k ní a po pěti minutách usnul.

Ráno jsme se vzbudili až v devět. Byla sobota, ani jeden z nás nikam nepospíchal.
„Tak jak sis užil padesátku v práci? Ani pořádně nevím, kdy ses vrátil. Už jsem spala, muselo být po půlnoci. A kde jsi nechal auto? Doufám, žes s ním nepřijel. Nebo jsi nepil?“
„Nějak moc otázek najednou. To víš, že nějaké té skleničce jsem se neubránil. Mělas pravdu včera. Ale nechat auto tam na parkovišti se mi taky nechtělo. A tak se Petr obětoval a nepil. V noci mne pak přivezl naším autem domů. Nechal mi ho tady…“ Na důkaz svých slov jsem poodhrnul záclonu u okna a podíval se na ulici. Jako bych nevěřil svým očím, otevřel jsem okno a vyklonil se z něj.
„Copak, je ti po té oslavě horko?“
Jarmila se s úsměvem na rtech přiblížila k oknu.
„Horko mi teda je. Ale ne po oslavě. Jarmilo, proboha, vidíš tady naše auto?“
Teď se z okna vyklonila Jarmila. A stejně jako já viděla jen prázdné parkovací místo.
„Co to má znamenat? To chceš říct, že si nepamatuješ, kde si to auto nechal?“, říká nechápavě.
„Ne, má milá. To si pamatuju moc dobře. Ale jasný je, že nám auto někdo ukrad. Co budeme dělat?“¨
„Ty nevíš? Okamžitě jdeme na policii. A když ho nenajdou, budeme splácet to, co vlastně ani nebudeme mít. Bože. Proč já musím mít v životě takovou smůlu…“, bědovala Jarmilka a já už se oblékal.
„Zajdu tam sám. Zbytečně by tě to rozčílilo. Stačí, když jsem na mrtvici já.“

Krádež auta jsem na policii skutečně oznámil. Jen to, že jsem se vracel z padesátin a měl něco upito, jsem si nechal pro sebe. Policista byl velmi příjemný a soucítil se mnou. Společně jsme se zanadávali na zloděje, kterých je stále víc. Když jsem se zeptal, zda mám nějakou šanci na to, že se auto najde, pokrčil rameny.
„To víte. Nechci malovat čerta na zeď. Ale v mnohých případech už v době, kdy krádež oznamujete, je auto za hranicemi rozebráno na součástky… Uvidíme. Třeba budete mít více štěstí.“

Domů jsem se vrátil k polednímu. Jarmila ještě celou neděli rozebírala naši situaci. Mnohokrát se mi chtělo říci, že naše auto stojí o tři bloky dál, i když trochu pošramocené. Chtěl jsem i přiznat, jak to doopravdy bylo. Ale protože by pak nemohl vyjít můj plán, mlčel jsem.

„Copak šéfe? Seš dneska nějaký smutný“, Eva jako každý den ráno postavila v kanceláři na kávu.
„Abych nebyl. Zkažený víkend, sobotní dopoledne strávené na policii a k tomu ještě tak malá šance na to, že pátrání bude mít nějaký úspěšný konec. Neznám člověka, kterého by tohle neotrávilo“.
„Co to říkáš? Proč na policii? Co se stalo?“
Eva byla od přírody hrozně zvědavá a já věděl, že tahle moje zmínka nepochybně vyvolá její zájem o další podrobnosti.
„Vidělas snad tady na parkovišti moje auto, které jsem tady v pátek nechal? Neviděla, co? A nemohlas ani vidět. Ukradli mi ho. Já toho lumpa dostat do ruky, živej nezůstane.“
„Cože? Tvou oktávku někdo ukrad? To není možný. A kdy?“
„Co já vím. Když jsem si v sobotu ráno pro auto šel, nebylo tady. A tak jsem skončil na policii. A jak vyvádí Jarmila, to si ani nepřej vědět. Udělej mi pořádnýho turka. Potřebuju to. Rozpustný s mlíkem si nechám napříště“.
Vůně čerstvě mleté kávy povzbudila moje chuťové buňky a já vytáhl namazaný krajíc chleba. Líp, když budu jíst, alespoň nebudu moci mluvit a lhát, pomyslel jsem si v duchu. Eva potichu zavřela za sebou dveře a já věděl, že o tom co mne potkalo, budou během deseti minut vědět všichni moji podřízení i se širokým okolím…

Uplynuly další dva týdny. Stále stejný stereotyp. Ráno vstávat, do práce tramvají, v lepším případě odpoledne domů. Jarmila se pomalu smiřovala s tím, že naše auto už nikdy neuvidí. V práci jsem vyslechl nespočet soucitných poznámek. Jen jsem tak nějak nemohl rozpoznat, kdo má z mého „neštěstí“ radost a kdo mne opravdu lituje. Ale takový je už život skoro všech šéfů a nic s tím nenadělám. Spíš jsem netrpělivě čekal, kdy se ozve policie a sdělí mi výsledky pátrání. Za týden jsem vytáhl ze schránky tolik očekávaný dopis. Byl jsem moc zvědavý, co bude jeho obsahem. Ale na druhé straně jsem se bál. Co když prokouknou moji fintu? Co bude potom? Obálku jsem zastrčil do kapsy saka a s námahou vyšplhal naše tři poschodí. „Sakra. Taky by tady mohl bejt výtah“, honilo se mi hlavou, když jsem otevíral dveře bytu. Jarmila ještě doma nebyla. Necelý týden před koncem školního roku jsem ani nemohl očekávat, že se domů vrátí nějak brzo. Vypsat všem svým žákům vysvědčení, postarat se o navrácení všech půjčených učebnic a stihnout vše, co se během školního roku nezdařilo, také zabere nějaký čas. Většinou se vracela domů až večer.
Posadil jsem se v obýváku a netrpělivě roztrhl obálku.
Suché a stručné předvolání mne vůbec nenadchlo. Mám se pozítří dostavit „k podání vysvětlení“, zněla strohá úřední věta, doplněná příslušným číslem kanceláře. O tom, co se děje s mým autem ani zmínka. Ovládly mne blíže nepopsatelné, ale v každém případě nepříjemné pocity. Znovu jsem oblékl letní bundu a vyrazil ven. Tramvaj právě přijížděla. Jakási neznámá síla mne nutila podívat se tak říkajíc „na místo činu“. V poloprázdné tramvaji jsem se svezl dvě stanice a vystoupil. Pak mne dělilo už jen pár desítek metrů od rohu uličky, kde jsem před téměř čtrnácti dny své auto ponechal. Stálo tam. Trochu mne to upokojilo. Pomalu jsem jej obešel kolem dokola a vrátil se zase domů. „Nevypadá to, že by policisté moje auto objevili. To by mi snad napsali“, uvažoval jsem pro sebe. Pomalu jsem ani nevěděl, co vlastně chci, jestli pro mne bude lépe, když se auto najde, nebo tomu bude právě naopak.
„Uvidím, co se dozvím“, uzavřel jsem své úvahy. Jarmile, která už v době mého návratu popíjela v obýváku čerstvě uvařenou kávu, jsem o předvolání raději nic neřekl. Znal jsem ji dobře. Začala by to „po učitelsku“ rozebírat. Měl jsem strach, abych se při nějaké debatě nepodřekl…

„Tak pojďte dál, pane Nováček“, otevíral policista dveře své kanceláře.
„Posaďte se“, vyzval mne. Připadalo mi, že od mojí poslední návštěvy se tváří nějak chladněji, je odměřený.
„Ale třeba si to jenom myslím“, utěšoval jsem se.
„Tak pane Nováček“, položil na stůl svazek listin.
„Nechtěl byste mi kolem vašeho ztraceného auta něco vysvětlit?“
Zadíval se na mne zkoumavým pohledem a já stále nevěděl, co si mám myslet.
„A co potřebujete vědět, rád vám řeknu všechno podstatné“, zareagoval jsem.
„Všechno podstatné jste mi už myslím řekl minule. Já spíš myslel, jestli na tom předchozím podstatném nechcete něco změnit. Co říkáte?“
Opět jsem pocítil zkoumavý pohled, ze kterého se nedalo nic vyčíst.
„Změnit? Nevím, co chcete slyšet“, snažil jsem se protáhnout svoji lež, i když jsem už tušil, že tohle asi dobře nedopadne.
„Tak podívejte se, pane Nováček. Na kočku a myš si tady s vámi hrát nebudu. Tolik času opravdu nemám. Vaše auto jsme našli.“
„To je skvělý! A zloděje taky máte?“ Neudržel jsem se a skočil jsem poručíkovi do řeči. Ten, jako by neslyšel moji otázku, pokračoval.
„Auto jsme našli díky všímavým lidem. Někdo z vašich sousedů nás na něj upozornil, když šel kolem a poznal jej. Stojí asi o tři bloky dál od vašeho bydliště. Je nabourané, se zmuchlanou přední maskou a rozbitým čelním sklem“.
Zase se mi chtělo něco podotknout o zatracených zlodějích, ale poručík mne k řeči tentokrát nepustil. S rázným gestem se postavil proti mně.
„A víte, co je nejzajímavější? Zámky nejsou vůbec poškozené. Všude jsou jenom vaše otisky prstů, které jste nám tady minule zanechal na sklenici vody, o kterou jste požádal. A co je pro mne úplnou záhadou? To jsou dvě věci. Proč jste kolegům v práci říkal, že auto bylo ukradeno na parkovišti a nám jste oznámil, že se to stalo před vaším bydlištěm a ta druhá věc, ta je ještě podivnější. Na rozbitém čelním skle jsme našli několik vytržených vlasů. Jejich rozborem bylo nadevší pochybnost prokázáno, že jde o vaše vlasy. A tak si myslím, že už je na čase, abyste přestal lhát a řekl mi konečně, jak to opravdu bylo…“

Požádal jsem zase o sklenici vody. Bylo mi jasné, že moje vymyšlená krádež se nezdařila. Ale všechno jsem přece jen nepřiznal.
„Auto jsem naboural v noci, když jsem se vracel z práce. Doma jsem to nechtěl říkat. Znáte manželky“, pokusil jsem se o žert.
„No a proto jsem auto zavezl kousek dál, vrátil se tramvají domů a ráno předstíral krádež“.
„A co ta vaše oslava? To chcete říct, že jste řídil docela střízlivý?“

Sakra. Kolegové kecali víc, než museli, pomyslel jsem si.
„Co vám budu povídat. To víte. Padesátka. Úplně fit jsem nebyl. Ale moc toho nebylo. Přepadl mne spíš mikrospánek a únava z celého dlouhého dne. Kolegům jsem slíbil, že pojedu tramvají. Proto jsem jim nemohl říci, že auto mi ukradli doma…“ vysypal jsem ze sebe, zvědavý, co tohle moje přiznání s poručíkem udělá.
„Myslel jsem si to, když jsem viděl, jak auto vypadá. Když jsme se setkali po prvé, musím říct, že mi vás bylo docela líto. Musí to být hrozný pocit, když auto, které vlastně ani není vaše a splácíte leasing, je najednou pryč. Ale musím vám říct, že moje sympatie jste úplně tou vaší vymyšlenou pohádkou ztratil. To si myslíte, že opravdu nemám „do čeho píchnout?“ Zbytečnou práci, kdy mne vodíte za nos, to opravdu nemám rád. A s vaší vymyšlenou krádeží si určitě rádi poradí na úřadě, kam to co nejdřív pošlu. Bloková pokuta za tohle lhaní by totiž pro vás byla docela málo citelná…“
Nezmohl jsem se na slovo. A poručík s velkou chutí pokračoval.
„Vlastně při tom všem máte ještě štěstí. Je mi jasný, že „tak málo“ toho alkoholu asi nebylo. Ale zpětně se už nedá zjistit, jak moc opilý jste vlastně byl a tak mi nezbude, než trestní stíhání tentokrát nezahajovat. Stejně byste všechno zase popřel, že? Tak buďte rád, že vám řidičák zůstane. Ale to vám říkám. Chytnu vás ještě jednou při nějakém prohřešku a sečtu vám to dohromady.“
Přistrčil mi k podpisu protokol s přiznáním a já jsem jej beze slova podepsal. Ani nevím, jestli jsem se zmohl na nějakou omluvu.

Domů jsem se vrátil s nabouraným autem kolem poledního. Protože právě začínaly prázdniny, Jarmila už čekala s obědem.
„Tak jak? Kde máš auto? Mají zloděje?“, uvítala mne netrpělivými otázkami.
„Podívej se z okna“, utrousil jsem.
„To rozbité okno si budeme muset nechat spravit a tu zmuchlanou přední masku taky“, utrousil jsem.
„A kdo to udělal, víš?“, nedala mi pokoj.
„Pachatele nemají“, lhal jsem pro rodinný klid.
„Dost na tom, že našli auto. To víš. Dokud nikoho nepřivedeš za ruku, tak máš prostě smůlu…“

Sám dodnes nevím, proč jsem nedokázal říci pravdu. Snad jsem nechtěl Jarmile kazit prázdniny, snad jsem nechtěl, aby ztratila iluze o mně samotném. Kdo ví. Ale v každém případě, ta moje padesátka, která nakonec relativně ještě dobře dopadla, byla hodně moc prolhaná.