MANDARINKOVÁ GROTESKA

„Nepojedeš dneska do města, Františku?“
Kristýnka se vzbudila velmi časně, jako ostatně každý den. Přesto, že měla na krku skoro osm křížků, stále jsem ji jinak nedokázal oslovit. Před nedávnem jsme společně oslavili šedesát let od svatebního „ano“. Pro mne to stále byla jen Kristýnka, které bych i dneska snesl „modré z nebe“. Proto také vždycky, když nám bylo spolu hezky, jsem jí dokázal zazpívat tu její nejoblíbenější. „Stejně voní žluté květy šafránu, jako tvoje vlasy Kristýnko“ a jak ona, tak i já jsme tenhle hit opravdu milovali. Snad i proto jsme spolu vydrželi tak dlouho. Pravda je, že moje drahá polovička na tom byla pohybově hůř než já. A tak bylo na mně, abych se staral o chod domácnosti a drobné nákupy, i když pod pětaosmdesátkou se mi také trošku hrbila záda. Ale díky celoživotnímu sportování jsem zatím žádné výraznější zdravotní problémy neměl.
„Máš nějaké zvláštní přání?“, otočil jsem se na posteli, probuzen manželčiným dotazem.
„Je třeba nakoupit na neděli. Uděláme si zelíčko, co říkáš?“
Souhlasil jsem. To už Kristýnka seděla v pohodlném křesílku a vypisovala seznam věcí, které je potřeba přinést.
„Původně jsem do města ani jet nechtěl. Ale na to zelí mám taky chuť. Takže – po snídani vyrazím. Vypadá to, že ani nebude pršet a do oběda jsem zpátky. Mimochodem – co bude dneska?!“
„Dědku jeden. Taky pořád myslíš jenom na to jídlo. Nech se překvapit a uvidíš!“
Chtělo se mi poznamenat, na co jiného bych ve svém věku měl asi myslet, ale raději jsem mlčel. To už jsme oba zamířili do kuchyně. Manželka se posadila ke stolu a položila na něj dlouhý seznam. Za chvilku se vůně kávy řinula celým naším skromným bytem v rodinném domku a já četl, co všechno mám ve městě nakoupit.
„No jo. Mandarinky. Bez nich bys umřela, co?“, popichuji svoji milovanou, neboť mandarinka po obědě byl její každodenní rituál.
„Zase už došly…“, poznamenala s úsměvem.
„A nějaký ten vitamín ani tobě neuškodí. A dělej. Autobus ti jede za dvacet minut a ty seš ještě v pyžamu!“, pobízela mne ke spěchu.

Všechno jsem v pohodlí stihl. Autobus jel kupodivu na čas a tak jsem za necelou půlhodinku vystoupil nedaleko supermarketu.
„Fando! Jsi to ty?“, slyším za sebou neznámý hlas. Otáčím se a chvilku pozoruji pána za mnou. Hlavou se mi honí, že bych ho měl znát. Ale ten správný šuplíček, do kterého bych měl tuto osobu zastrčit, se v mojí paměti nějak nechtěl objevit.
„Fando!“, opakuje muž s úsměvem.
„Neříkej, že mne nepoznáváš. Chvilku jsme se sice neviděli, ale snad jsem se tolik nezměnil. Představ si mne trochu mladšího, štíhlejšího, ve velké tělocvičně uprostřed s boxerským pytlem. Tak co? Ještě nic?“
Stále přemýšlím. A potom mi svitne. Představa štíhlejšího, podstatně mladšího člověka, než já, opravdu zabrala.
„Arnošte?“, říkám to trochu nejistě. Co kdybych se mýlil.
„No konečně! Jak se vede, ty stará vojno?“
Arnošt mne bere za ramena a vydává se na cestu se mnou.
„Pořád jako mladík. Nezapřeš vojáka a sportovce“, lichotí mi.
„A jak žiješ? Stále na malé vesnici, kde jsem asi před třiceti rokama byl na návštěvě? Tehdy mne moc upoutala tvoje drahá polovička. Je pořád tak hezká? Počkej… možná si vzpomenu i na jméno. Kristýna, viď?“
Poslouchám nepřetržitý tok řeči mého kamaráda z mládí, kdy jsme společně sloužili u jednoho vojenského útvaru a vyboxovali nejeden zápas. Uvědomuji si, že za tu celou řadu let, co jsme se neviděli, se vlastně vůbec nezměnil. Když spustila ta jeho vyřídilka, nebyl k zastavení a v mnohém předčil i nejednu tímto darem nadanou osůbku opačného pohlaví.
„Tak jdeš se mnou, nebo ne?“, slyším Arnošta a zjišťuji, že díky mým myšlenkám mně asi kousek jeho řečnického monologu utekl.
„Kam mám jít?“, ptám se proto.
„Ale Fando! Ty mě vůbec neposloucháš! Říkal jsem, že jdu na skleničku támhle naproti do hospody. To setkání po letech musíme přece zapít, ne? Tak jdeš taky?“
Po chvilce přemýšlení jsem přisvědčil. Stejně bych se Arnošta nezbavil. Dám si pivko a půjdu nakoupit. V supermarketu mají otevřeno i přes poledne.
V útulné hospůdce jsme rozebrali docela všechno. Arnošt se dozvěděl, že moje Kristýnka je stále i se svou osmdesátkou moc hezká. Jen chodit může těžko a tíha společné domácnosti leží proto na mně. Žijeme skromně v malém domku na vesnici, tak jak si to Arnošt ve své paměti vybavil. Jediný syn po pádu komunismu emigroval do Německa, kde má rodinu i přátele. Spolu se vidíváme tak na Vánoce. Ale zatím si s Kristýnkou vystačíme a všechno jde bez problémů. Ukončil jsem na mne až moc dlouhou řeč a obrátil se na Arnošta.
„A co ty? Povídej! Když jsem tě naposled viděl, měl jsi krátce před povýšením a já před důchodem. Co děláš?“
Arnošta jsem nikdy k řeči pobízet nemusel.
„Už jsem taky zasloužilý důchodce. Je mi sice o dvacet míň než tobě, ale občas se cítím na sto. A tak si užívám podzimu života. Sám. Nějak jsem se zapomněl oženit, víš? Anebo – prostě jsem nepotkal tu pravou. Ale aspoň mě nikdo nebuzeruje. V panelákovém jedna plus jedna je klid. Najíst se dojdu do hospůdky, mám to kousek, občas na procházku, na ryby, na houby. Vyhovuje mi to.“
To už jsme dopíjeli druhé pivko, které jsem občas zazdil nějakým tím paňáčkem.
„A kam vlastně jdeš? Zarazil jsem tě hned na zastávce autobusu. Povídej, kamaráde. Nezdržuju tě?“
„No, tak trochu ano. Ale nakoupit ještě dojdu, tak, abych byl v poledne doma. To víš. Kristýnka vaří a nesmířila by se s tím, kdybych u jejího oběda neseděl. A tak dopiju pivo a půjdu. Jsem moc rád, Arnošte, že jsem tě po takových dlouhých letech viděl.“
Rozloučili jsme se a já se vydal do supermarketu. Šlo se mi tak nějak lehčeji. Mrknu na hodinky. Deset. Krucinál. Arnošt mne zdržel. Autobus mi ujede a v poledne určitě doma nebudu. Kristýnce to snad vysvětlím. To už vcházím do obchodu, kde je nabito až k prasknutí. Pátek dopoledne. Taky si Kristýnka mohla zvolit pro nákup na neděli nějaký jiný den, uvažuji. Ale teď už s tím nic nenadělám a beru si nákupní vozík. Vybral jsem všechno podle seznamu, až na mandarinky. Nemůžu to přece Kristýnce udělat, abych jí její nejoblíbenější ovoce nedonesl. Pomalu dojíždím k boxu s mandarinkami. Tady je opravdu tlačenice a já se s vozíkem nikam nemůžu probojovat. Snad díky vypitému pivu mne to nějak více rozčiluje, než jindy. U boxu stojí starší muž a už delší dobu se v mandarinkách přehrabuje. Nevydržel jsem to.
„Uhni, dědku!“, zavrčím a do neznámého lehce strčím. Otočí se.
„Kdo je u tebe dědek? Však i ty už dávno máš svoje mládí za sebou“, zhodnotí moji postavu a mne to ještě více popuzuje.
„Přehrabuješ se v tom jako papoušek v planetách! Kvůli tobě se k regálu nikdo nedostane! Uhni. Nemám čas!“
„Co chceš, dědku? Neotravuj. Já si tady vybírám mandarinky, aby nebyly nahnilé. Na to mám právo. A nikdo, ani ty mi v tom bránit nebude. To si piš. A když nemáš čas, tak jdi jinam.“
Neznámý zabere se svým vozíkem u boxu ještě větší prostor. Ostatní zákazníky začíná náš dialog zajímat a tak se pomalu kolem nás vytváří kolečko posluchačů, čekajících, jak tohle všechno dopadne. Cítím, jak se mne zmocňuje vztek.
„Koukej vypadnout! Překážíš tady. Já si vyberu pár mandarinek a ty si potom dělej, co chceš a přehrabuj se tu třeba do večera. Mně ujede autobus, víš?“
Ale můj neznámý se evidentně nechce svého místečka u regálu vzdát.
„Hele koukej. Když už mi chceš nadávat a otravovat mě, tak mi říkej Ludvíku. Na dědka nejsem zvyklej ani vysazenej. A tvůj autobus mne vůbec nezajímá. Měl jsi přijít dřív a byl bys tu první. A vůbec. Nezdržuj. Už jsem moh mít nakoupeno!“
Kolem stojící diváci se pomalu začínali bavit naším představením. Ale moje trpělivost právě došla. Natlačil jsem se bokem k boxu a natáhl se pro jednu mandarinku. Pak už všechno bylo dílem okamžiku. Mandarinka se rozplácla o Ludvíkův obličej.
„Bože můj, ty dědku bláznivej“, slyším Ludvíka. Cítím, že i mne trefila mandarinka do hrudi. A v zápětí druhá do obličeje. To už mne rozčílilo na nejvyšší míru. V té chvíli jsme oba museli vypadat jako ve staré dobré grotesce, kde ovšem místo mandarinek létaly šlehačkové dorty. U našeho obecenstva to vyvolalo smích. Ač jsem nikdy nebyl násilnické povahy, tentokrát jsem se nedokázal ovládnout.
„Tak ty nepřestaneš, Ludvíku? Skončíme to!“ V té chvíli se ke mně Ludvík otočil čelem a já místo mandarinky použil svoji pěst.
„A ta je od Frantíka, abys věděl!“, komentoval jsem svoji ránu, která spolehlivě dopadla tam, kam jsem předpokládal. Na obočí, ze kterého se okamžitě začala řinout krev. Ludvík zavrávoral a kdosi z našeho obecenstva jej zachytil. Nikdo se už nesmál. Teprve teď jsem si uvědomil, že tohle jsem asi přehnal a že jsem to vlastně ani nechtěl. Protože se všichni věnovali Ludvíkovu krvácejícímu obočí, bylo konečně u boxu volno. Ale nějak jsem to nestihl zaznamenat. Rychle - podle hesla „kdo uteče, ten vyhraje“, jsem se snažil po anglicku zmizet. U pokladny jsem zaplatil nákup a těšil se, že mám vyhráno. Ale mýlil jsem se.
„Tak kampak pane?“, ochranka mne očekávala hned za pokladnou.
„Zranit tady zákazníka a pak zmizet? To by se vám líbilo! Ale nám ne. Hezky půjdete s námi a počkáte na policii. Už jsme ji zavolali. Toho pána odvezla sanitka na chirurgii. Prý je to na šití…“
V neútulné místnosti bez oken a s klimatizací jsem čekal asi hodinu. To už mi ujel i autobus po poledni.
„To bude doma céres. Já blbec. Takhle se nechat vyprovokovat… I ten mobil jsem nechal doma. Mohl bych aspoň zavolat Kristýnce, aby se o mne nebála.“
I ve svém seniorském věku jsem se naučil tenhle vynález dnešní doby používat. Ostatně mobil, určený především starším lidem, byl konstrukčně zcela jednoduchý, s velkými písmeny a naučit se s ním telefonovat bylo dílem okamžiku. Ale co mi to všechno bylo platné. Hověl si na okenním parapetu v obýváku.
Když mne ze zavřené místnosti vysvobodila policie, byly dvě hodiny odpoledne.
„Tak pojďte. Vezmeme si vás k nám. Tohle bude přestupek jako z učebnice. Hned to sepíšeme“.
A tak jsem se po prvé ve svém životě svezl policejním autem na oddělení. Pravda, bez majáku. V kanceláři mladého strážmistra bylo příjemné teplo.
„Sakra – dědo, můžu vám tak říkat?“
Když přikývnu, strážmistr pokračuje.
„Vy máte ale páru! Na váš věk – klobouk dolů. Jednou ranou rozrazit druhému obočí, ještě mu předtím naházet pár mandarinek do obličeje, zanadávat si a ani se při tom nezadýchat, to je docela slušný sportovní výkon!“, usmívá se a já chápu, že jako mladíka ho tahle moje epizoda musí rozhodně bavit.
„To máte tak.“ Snažím se o rozumné vysvětlení.
„Víc jak dvě třetiny svého života jsem s nemalými úspěchy boxoval. A nějaká síla přece jen v rukou zůstala. Ale to, co se stalo, mne mrzí. Za to všechno mohl vlastně Arnošt, který mne zatáhl do té hospody“, prozradil jsem na sebe i to, co jsem nemusel.
„Vidíte, dědo“, přátelsky mne oslovoval sympatický strážmistr.
„Alkohol – metla lidstva, to byste taky měl s ohledem na svůj věk znát.“
Z tiskárny vytáhl napsaný protokol a dal mi ho k podpisu.
„Až budeme mít lékařskou zprávu a výslech toho napadeného, určitě se vám ozvou z úřadu. Nějaká ta pokuta vás asi nemine. A příště si to rozmyslete! Mohlo to dopadnout i hůř“, podával mi ruku a otevíral dveře.

Byly čtyři hodiny, když jsem opustil policejní služebnu. Nejbližší autobus jel v půl šesté. Pomalu jsem se loudal na autobusové nádraží a přemýšlel, jak to asi doma svojí Kristýnce všechno vysvětlím. Bylo krásné babí léto a tak jsem se chvilku posadil na lavičku u zastávky. Dolehla na mne únava. Snad vlivem nezvyklých prožitků z celého dne jsem na lavičce usnul. Probudily mne až skřípající brzdy autobusu, který právě přijížděl.
„Tak co, pane! Jedete nebo nejedete?“, slyšel jsem zvučný hlas řidiče – čtyřicátníka, když jsem se pomalu z lavičky zvedal. Popadl jsem svoji tašku s nákupem a pohodlně se usadil na sedačce za řidičem.
„No a jízdenka? Tu budu platit za vás, nebo co?“, řidič se na mne obrátil ze své kabinky.
„Promiňte. Hned to napravím!“
Vstávám ze sedačky a automaticky sahám do náprsní kapsy své bundy. Ale světe div se, peněženka nikde.
„Snad jsem ji nechal v tom obchodě.“ Pro jistotu sahám ještě do kapes svých kalhot. Ale výsledek je stejný. Prohrabu tašku, znovu kapsy u své bundy. Veškerá moje snaha, objevit peněženku, kde mi zbylo z nákupu asi pět stovek, je marná.
„Tak pane. Jak to bude s tou jízdenkou? To si myslíte, že vás povezu zadarmo? Čekám tady ještě dvě minuty. Potom si vystoupíte, rozumíte?“ Snažím se řidiči vysvětlit, že mi peněženku někdo musel ukrást, nebo jsem ji někde zapomněl a že prostě požadovaných 85 korun nemám. Ale řidič pro moje stesky nemá žádné pochopení. Bezradně se rozhlížím po autobusu. A pak jsem uviděl Vojtu. Patnáctiletého kluka ze sousedství.
„Vojto“, volám na něho, i když nevím, zda si mne vůbec pamatuje.
„Jedeš domů?“, ptám se zbytečně, protože nikam jinam vlastně ani jet nemůže. Ale nechci kluka vyplašit. Přikývne.
„Znáš mě?“, pokračuju opatrně. Opět přikývne.
„Vojto, někdo mi ve městě ukrad peněženku. Náhodou u sebe nemáš stovku? Nepůjčil bys mi ji? Potřebuju se dostat domů a zadarmo mě nesvezou. Vrátím ti ji hned, až dojedem, co říkáš?“
Vojta toho moc nenamluvil. Beze slova sáhl do kapsy a vytáhl užmoulanou stovku.
„Díky Vojto. A máš to u mě.“
Vracím se k řidiči a zaplatím jízdné.
„Je to dost, pane. Kvůli vám budu mít zpoždění.“
Nereaguji. Hlavou se mi honí, co to je za „brigádníka“. Kdyby jezdil Pepík, který mne zná, jistě by mě svezl až domů a peníze bych mu dal potom. Krátce po čtvrt na sedm konečně odemykám dveře našeho rodinného domku. Pomalu se smráká a vidím, že Kristýnka už v kuchyni svítí.
„Tak nevím. Dneska asi naše písnička nepomůže“, dodávám si odvahu a otevírám dveře.
„Tak jsem konečně doma!“. Kristýnka otáčí hlavu a já pozoruju její uslzené oči. Objímám ji kolem ramen.
„Nezlob se, má milá. Prostě jsem se zdržel. Vím, že ses o mne bála. Ani nevím, jestli ti všechno mám vyprávět. Byl to zvláštní den…“
Na stůl vyndávám nakoupené věci a pomalu začínám s vyprávěním.
„A mandarinky neměli?“, přeruší mne Kristýnka právě ve chvíli, kdy jí líčím setkání s Arnoštem.
Hrklo ve mně. Teprve teď jsem si uvědomil, že mandarinky jsem díky tomu všemu dění vlastně nekoupil. Pomalu se nadechuji k pokračování příběhu, když zazvoní zvonek.
„Kruci. Koho to sem teďka večer všichni čerti nesou?“, zahartusím a v obýváku poodhrnu záclonu u okna, abych viděl ven.
„Á, pan Šafránek. Vojtův táta. Aspoň mu dám tu stovku, co dlužím Vojtovi a nebudu muset za ním zítra chodit.“
„To je Šafránek. Jdu k němu“, volám do kuchyně na Kristýnčin dotaz.
Vycházím ven.
„Potřebujete něco, sousede?“, zdravím proti mně štíhlého mladíka.
Z kapsy vyndávám stovku.
„Stejně jsem chtěl za vámi jít zítra. Tady je ta stovka, co mi váš Vojta dneska půjčil na jízdenku v autobusu. Ušetřil jste mi cestu. Ale povídejte. Potřebujete něco?“
Soused se na mne dívá s velkým otazníkem v očích.
„Co že to říkáte? Vojta, že vám půjčil stovku? A kde by ji vzal? Má zaražený kapesný. Leda, že by vám půjčil z téhle peněženky“.
Teprve teď si v šeru všímám, že Jarda, jak jsem sousedovi ve svých myšlenkách jen tak pro sebe říkal, drží v ruce peněženku.
„Pane Hrabák, moc se vám za kluka omlouvám. Vypadla mu doma z kapsy. Když jsem na něj uhodil, přiznal, že peněženku našel někde na chodníku ve městě před supermarketem. Protože je v ní i občanka, bylo jasné, komu patří. Jsou tam čtyři sta. Podívejte se.“
Ukazuje mi obsah mojí peněženky.
„A tu stovku si nechte. Je nepochybně taky vaše. Nebo ne? Nebojte. S Vojtou jsem si to už doma vyřídil. To víte. Puberta. Cvičí to s ním dokonale a já abych měl dvoje nervy. Tak ještě jednou promiňte a přeji hezký večer“. Soused se se mnou rozloučil a já si uvědomil, že tohle byla vlastně taky groteska. Zatracenej Vojta. Capouch jeden, půjčil mi moje peníze…

„Co chtěl?“, vrací mne Kristýnka do reality.
„Ale nic. Chtěl půjčit sekačku na neděli. Prý se mu ta jeho rozbila a chce si posekat zahradu.“ Lžu, protože jsem docela rád, že nebudu muset alespoň část svého příběhu Kristýnce vyprávět. Když jsem konečně celý příběh dopověděl až do konce, byla pomalu půlnoc. Kristýnka mne sice moc nepochválila, ale při představě létajících mandarinek jsme se oba rozesmáli.

Asi za měsíc jsem se setkal s Ludvíkem po druhé při řešení případu. Teď v klidu a bez emocí i on uznal, že se mohl chovat jinak. Přesto jsem se mu omluvil a snad i díky tomu jsem za svůj poklesek žádnou pokutu nedostal. Napomenuli mě. Upřímně řečeno, ani to napomínání bych nechtěl prožívat dvakrát.