SLEPÁ SPRAVEDLNOST

Vracím se docela sám domů. Rychle se šeří, přesto, že je polovina června a letní čas. Zataženo, jako teď už dlouhou dobu.
„Zatracená sopka“, zanadávám si v duchu. Začíná drobně pršet.
„Kdo ví, zda za to ta sopka na Islandu vůbec může“, pokračuji v tiché samomluvě.
„Meteorologové se přece nikdy nemohou mýlit, na rozdíl od nás ostatních, vždycky si najdou na špatné počasí nějakou dobrou výmluvu“, přemítám, když udýchaný během v sílícím dešti otevírám vchodové dveře paneláku. Na obloze se jasně rozsvítí klikatý blesk. Ránu hromu už vnímám ve výtahu, který právě staví ve čtvrtém patře. Znovu se zableskne a zahřmí. Pak zavládne naprostá tma.
„Krucinál – zase zhasli, to mi ještě chybělo!“
Šmátrám v kapse kalhot po klíčích a snažím se trefit tím správným do zámku. Daří se a tak v předsíni potmě sundávám skoro promáčené triko. Potichu beru za kliku ložnice. Mirka oddychuje, přikrytá až pod nos. Zakopávám o židli, kterou jsem u postele nečekal, a ta se s rachotem řítí k zemi.

„Co je?“, Mirka se zvedá na posteli.
„To seš ty? A proč si nerozsvítíš? Nestalo se ti nic? A kdes byl tak dlouho?“
Mrknu na budík, jehož svítící fosforové rafičky ukazují 22,30.
„To je moc otázek najednou na páteční noc. A teď mi dej pokoj. Budu ti vyprávět ráno. A nerozsvěcuj. Stejně nejde proud“.
Znovu zahřmělo a spustil se liják. Zavřel jsem ventilačku a zachumlal se do prošívané deky. Mirka už zase spokojeně oddychovala. V duchu jsem se divil, že se nechala jen tak odbýt a nechtěla slyšet odpovědi na kladené otázky hned. Vyhovovalo mi to. Ale na rozdíl od Mirky jsem dlouho nemohl usnout. V hlavě se mi honily události z dnešního pošmourného dne, který pro mne skončil na policejním oddělení. Ještě, že se nesvítí. Jinak by si Mirka musela všimnout velké tvořící se modřiny pod okem. Začínalo to slušně bolet a pálit.
„Máš za vyučenou, troubo“, tituloval jsem sám sebe.
„Takhle blbě skočit na špek, to může opravdu jen ten největší trouba“.
Venku bliklo světlo. Zkusil jsem rozsvítit lampičku na nočním stolku. Tlumené světlo Mirku neprobudilo. Pomalu jsem došel do koupelny namočit kapesník. Moje nateklé oko koukalo do světa jen štěrbinou. Okolí se zvolna měnilo z barvy sytě rudé na tmavě fialovou. Přitiskl jsem mokrý kapesník na bolavé místo a vrátil se do ložnice. Příjemně to chladilo. Ještě jsem stihl zaregistrovat, že venku už asi neprší a konečně ve čtvrt na dvě usnul.

Bolavý obličej mně však mnoho spánku nedopřál. Vzbudil mne neopatrný dotyk bolavého místa a Mirčino cinkání hrnečků v kuchyni.
„Ještě, že je sobota a nemusím do práce. Stejně se mi tam pozítří vysmějou, až uvidí, jak vypadám“.
Mokrý kapesník zmizel neznámo kam. Okolí mého oka bylo místy zbarveno do černa. Pozvolna jsem se přišoural do kuchyně, kde už se na stole kouřilo ze dvou šálků s vonící kávou.

„No, to je dost, že ses taky probral. Stejně mi dlužíš vysvětlení za včerejšek. Tak čekám!“
Mirka se otočila od kuchyňské linky.
„Proboha Roberte, jak to vypadáš? Co se ti stalo?“
Jako správná zdravotní sestra, pracující v místní nemocnici, obratem odkudsi vyndává čtvercový mul, namáčí jej do studené vody.
„Drž, zavážu ti to!“ Omotala mi pružný obvaz kolem hlavy.
„Krásnej jednookej Žižka“, zhodnotila svoje dílko.
„Dám do mrazáku pytlík na led. Dneska budeš asi mít o zábavu postaráno. Hezky vyměňovat a chladit, chladit…“, usmívá se.
„Ale já pořád kecám, ty mlčíš. Ještě jsem se nedozvěděla, jakého zlosyna jsem si to vlastně před měsícem vzala do bytu. Tak povídej….“

K Mirce jsem se nastěhoval opravdu nedávno. Opustil jsem svoji manželku
zhruba před rokem. Přesněji řečeno, vyhodila mne. Našla si jiného, pochopitelně mladšího partnera. Jako policista měl zřejmě větší příjmy než obyčejný úředník státní správy. A na peníze, na ty Jarka vždycky trpěla a byly pro ni prioritou. Nejdříve jsem si myslel, že je to jen nějaké chvilkové opojení a byl jsem ochoten jí všechno odpustit už kvůli našim dětem, dvanáctiletému Matěji a desetileté Lucii. Časté scény a hádky snášely ze všech nejhůř a tak v okamžiku, kdy mi Jarka naznačila, že bych měl odejít, neváhal jsem. Chtěl jsem zklidnit situaci. Ale pokud jsem si myslel, že to je jen na pár dnů, mýlil jsem se. Po půlročním pobytu na ubytovně jsem na jedné autobusové zastávce poznal Mirku. Vracela se ze služby v nemocnici. Od té doby jsme se vídali čím dál tím častěji. Když poznala moji situaci, bez váhání mi nabídla společné bydlení. Náš přátelský vztah se pomalu měnil v cosi jiného, pro mne po prožitých stresech velmi vítaného. Proto mne ani nepřekvapil dopis od soudu. Jarka podala žádost o rozvod. Tak, jako se ve vztahu s Mirkou pomalu rodila láska, tak rychle se ve vztahu Jarky ke mně rodila nenávist. Nejvíce líto mi bylo dětí. Chtěla si je nechat jenom pro sebe a při rozvodovém řízení na mne naházela tolik lží a špíny, že by si „ode mne ani pes kůrku nevzal“. Proto jsem považoval za úspěch, když se mi za pomoci mého právního zástupce podařilo vybojovat alespoň střídavou péči o děti. Týden já, týden bývalá. Tak zněl konečný verdikt soudu.
„To si ještě vyřídíme! Děti ti stejně nedám!“, syčela na mne Jarka ještě v chodbě soudní budovy.
„Za rámeček si to nedáš, to si pamatuj.“
Míjel jsem ji se svým právníkem beze slova. To bylo přesně před dvěma týdny…

„Sakra, tak co je s tebou? Ty nevnímáš, nebo co?“, Mirka se mnou zatřásla a vrátila mne zase do současnosti.
„Na něco jsem se tě ptala. Tak dozvím se konečně něco, co se stalo?“
„Promiň. Nějak mne myšlenky zavedly do minulosti. Ale teď už jsem zase s tebou, víš? A poslouchej…“

Moc do řečí mi sice nebylo, ale Mirčiným tázavým pohledům se nedalo odporovat. Ten den se nepovedl hned od samého rána. V práci jeden telefonát za druhým, samé „jobovky“. Se šéfem jsme si zrovna nepadli do oka a tak mě jako pokaždé rozčílily jeho snahy zcela předělat to, co jsem vymyslel. Mezi jeho nejoblíbenější rčení patřilo „ty tvoje zákony mne nezajímají, já mám svoje a těmi se řídím“. Trpělivé vysvětlování proč tahle smlouva či tenhle dokument musí vypadat právě tak, jak jsem to vytvořil já, protože je to podle platného předpisu, dokázalo nejen mne, ale i moje kolegy dokonale psychicky vyčerpat. Když jsem se po dvou hodinách vracel od šéfa do kanceláře s myšlenkou, že konečně půjdu na oběd, zazvonil telefon.
„To snad není možný“, zvedám sluchátko.
„Malý, prosím“.
„Ahoj. Tady Jarka“.
„Co chceš?“ Na bývalou jsem opravdu neměl ani jednu náladu.
„Pro děti dnes nechoď. Odjely s našima na chatu!“
„Co říkáš? Kecáš jako vždycky, co?“, nedokázal jsem svoje nervy udržet na uzdě.
„Je sudý týden. Četla jsi rozsudek? Ve tři jsem tam a děti chci mít připravený!“
Na odpověď jsem nečekal a položil sluchátko.

Po druhé hodině jsem vypadl z kanceláře. Před svým bývalým bydlištěm jsem zvonil u vchodu krátce po třičtvrtě na tři. Z okna vykoukla Jarka, za ní jsem zahlédl černou kštici její nové lásky – Vojty.
„Co je? Děti doma nejsou. Neřekla jsem ti to do telefonu dost jasně? Naši si je vzali s sebou na chatu“.
„Do baráku tě nepustím“, přisazuje si i Vojta.

Hádat na ulici jsem se nechtěl. Stejně by to sloužilo jen k obveselení kolem bydlících sousedů. Ale pocit, že mi děti zapírají, ve mně zůstal a do domu jsem se chtěl za každou cenu dostat. Když jsem jej obešel z boku, zjistil jsem, že je otevřené sklepní okénko. Díky své štíhlé postavě se mi podařilo se dovnitř protáhnout poměrně snadno. Tedy, že budu muset někdy lézt domů sklepem, to by mne opravdu nenapadlo. Vyšlapával jsem právě schody do přízemí a pořád věřil, že děti doma najdu.
„Co tady děláš? A jak ses sem dostal? Vojtóó…“, Jarka křičí na celé kolo. Vojta přiběhl v zápětí.
„Tak tobě to nestačilo? Dobrá. Ohlásím vloupání! Nemáš tady co dělat, pokud to nevíš. Nepatří ti tady ani klika od dveří záchodu!“, snažil se mne vyprovokovat. Zůstával jsem však klidný. Pokusil jsem se argumentovat soudním rozhodnutím, ale jen jsem přilil vody do ohně.
„Na soudní rozhodnutí kašlu. Stejně sis to tam podplatil. Vypadni. Nemáš tady co dělat. Nerozuměls?“
Vojta se ke mně přiblížil a než jsem stačil jakkoliv zareagovat, dopadla na moje oko jeho sevřená pěst.
„A to máš na cestu, frajere. Za tu tvoji vysouzenou střídavou péči. A teď vypadni. Děti stejně neuvidíš!“

Následná hlasitá slovní přestřelka mezi námi všemi musela být slyšet hodně daleko. Nestihl jsem proto zaregistrovat, odkud se v domě vzala policie.
„Prý tady máme vloupačku, copak se vám tady zalíbilo?“, obrátil se na mne mladý strážmistr. Chytil mne za loket.
„Sebral vám něco?“, obrací se na Jarku s Vojtou.
„Ne. To nestihl.“ Vojta se nestydí lhát.
„Tak jdeme, pane.“ Strážmistr mne stále drží za loket. „Vysvětlíte to službě na oddělení“.
„A napadl nás“, Vojta ukazuje modřinu kdesi na koleně a Jarka se přidává se škrábanci na zápěstí.
„Hm. Tak ještě násilník?“ Strážmistr mne chytil za ruku, zkroutil ji do zadu
a snažil se mne vyvést z domu ven.
„Počkejte! A co moje voko?“, křičím, protože i můj pověstný klid se v téhle chvilce ztratil neznámo kam. Druhý z hlídky policistů je zřejmě přístupnější.
„Pusť ho, Vašku. Jsme tady dva, tak nám nikam stejně neuteče!“ Prohlíží si moje oko. Tvář pomalu natéká.
„To jsem dostal pěstí. Od něj!“, ukazuji na Vojtu. Ale ten se jenom směje.
„Že byste mu věřili. Kdo ví, kde včera vožralej nezakop a nepotkal se s chodníkem nebo s něčím jiným. A teď to bude svádět na mě. Šmejd jeden. Tys viděla, že bych ho napad?“, Vojta se obrací na Jarku, která jen beze slova zavrtí hlavou.
„Občanku!“, policista Vašek se zase ujímá svojí funkce.
Prohledávám kapsy kalhot, ale kde nic, tu nic.
„Nemám“, hlesnu a teprve teď mi dochází, že jsem ji zapomněl v práci v saku.
„Tak nemáš, jo?“, přechází do tykání.
„Tak to budeš muset opravdu s námi. Takové ptáčky známe!“ Tentokrát mne oba policisté chytili v podpaží a než jsem se nadál, stál jsem před domem u otevřených dveří jejich služebního vozidla.
„A koukej poslouchat, nebo…“, policista Vašek významně poklepal na dlouhý gumový obušek visící u pasu uniformy. Moje obhajoba, že jsem vůbec nic neudělal, naopak jsem byl napaden, už nikoho nezajímala.
„Krucinál, zeptejte se té ženské, co je vevnitř. Je to moje bejvalka. Zná mě už 33 let. Ať vám potvrdí, kdo jsem a v klidu se rozejdeme“, snažil jsem se ještě zachránit svoji situaci. Tentokrát se iniciativy ujímá druhý z přítomných mužů zákona.
„Paní, vy prý ho znáte! Můžete k tomu něco říct?“
Jarka si mne chvíli prohlížela zkoumavým pohledem a pak s ledovým klidem zaznělo:
„Neznám, nikdy jsem ho neviděla. Vlezl sem sklepním okénkem. Kdybych ho nechytila, kdo ví, co by tady neukrad!“
Tahle slova mne posadila na sedadlo služebního auta. Přes všechna prožitá příkoří jsem tohle opravdu nečekal.
„Jedem!“, policistům došla trpělivost.
„A vy přijďte zítra na oddělení podat vysvětlení“, obrací se na Vojtu s Jarkou.
Zakrátko jsem se ocitl v čekárně obvodního oddělení.
Menší, ale zavalitý policista si mne vyzvedl v zápětí.
„Vloupačka? Nevypadáte na to. Copak jste v tom domě hledal?“
Strká papíry do zásobníku tiskárny, jako kdyby můj výslech měl být nějakým románem na pokračování. Vysvětluji trpělivě a dlouho. Teprve shodné příjmení s mojí bývalou, ověřené v policejních evidencích, přivedlo vyslýchajícího na myšlenku, že „možná opravdu nebudu loupežník“.
„Ale to napadení, to vám nikdo neodpáře. Ty modřiny a škrábance kolegové viděli a žena s tím mužem potvrdili. To vypadá na přestupek – a to buďte moc rád!“

Napil jsem se a tak na chvilku přerušil svoje vyprávění. Mirka se nadzvedla na židli. Snad chtěla něco dodat. Ale chytil jsem ji za ruku, nadechl se a pokračoval.

„Já vím. Chceš se zeptat, jak je to možné. Proč já mám být popotahován za přestupek, když jsem vůbec nic neudělal a naopak mně bylo ublíženo. Chtěl jsem přece jenom svoje děti, viď?“
Toho policajta jsem se zeptal taky.

„Jo vaše oko? Vypadá hezky. Začíná hrát všema barvama“, pokusil se o žert, ale mně moc do smíchu nebylo.
„Jenže – čím chcete dokázat, jak jste k tomu zranění přišel? U toho jste byli jen vy tři. A jak jste sám slyšel, žena i muž tvrdí pravý opak. Nemohu vyloučit ani verzi, že jste skutečně někde upadl. To se přece stává… To víte. Byl jste tam sám!“

V tu chvíli se mi chtělo křičet a řvát, jaká je to nespravedlnost. Ale nemělo to smysl. Podepsal jsem protokol a krátce po desáté večer se vydal na cestu domů.
„A zbytek? Ten už znáš“.

Mirka se na mne zadívala svýma velkýma černýma očima.
„A co budeš dělat? Je to hrůza, co se tady děje!“
„Budu doufat, že státní zástupce to vloupání nepřijme. Trestný čin bych opravdu na krku mít nechtěl. A na úřadě? Tam zaplatím maximálně pokutu, pokud mi taky nebudou věřit. Na druhou stranu – mohl jsem být prozíravější. Vždyť jsem ti vyprávěl, že Jarka vykřikovala ještě v soudní budově, že si to se mnou vyřídí, pamatuješ?“
„A ty myslíš, že to všechno byla jen provokace?“ Mirka ve své vrozené naivitě a víře ve spravedlnost nechtěla takovou možnost vůbec připustit.
„Jak jinak. Jsem o tom přesvědčenej čím dál, tím víc. Jarka dobře věděla, že se dětí nevzdám a udělám všechno pro to, abych je dostal. Ještě, že u toho nebyly. A teď se půjdu ještě chvíli natáhnout. To oko mě opravdu dost bolí.“
Mirka vytáhla z mrazáku pytlík ledu a já se vrátil do ložnice. Ale usnout jsem už nedokázal. Prožité události se mi v hlavě promítaly jako film stále dokola. Došlo mi, proč soška spravedlnosti na soudní budově drží v rukou váhy a oči má přitom zavázané šátkem.

Od té doby si pro děti chodím na předem smluvené místo, většinou před mé pracoviště. Dávám si velký pozor, abych tady nebyl sám. Kamarád Radek je vazoun a mistr republiky v bojových uměních. Tuhle službičku pro mne jednou za čtrnáct dnů opravdu rád udělá.