Pravdivá lež jménem Diego

Po tejdnu zpátky na intru. Ústavu pro beznadějnou nápravu mládeže. Něco mezi Alcatrazem a Stalingradem. Komunistická architektura jak vystřižená ze starých ruských dokumentů o táhnutí za jeden provaz a dávání lidem příbytek za nízkou cenu v luxusních kostkách zvané “paneláky“. Bezva. Uvnitř zase něco ve stylu dob Alcaponeho - 24 dozorců ve tvaru vychovatelek, vycházky jen na požádání. Za kouření na pokoji – PRŮSER. Navštívení jinýho vězeňskýho patra – PRŮSER. Nezdvořilé chování k dozorci – PLESK – PRŮSER. Bylo to šílený. Člověk si ani nemohl lehnout na postel a zapálit si před spaním! Ale stejně.. na tyhle doby už nikdy v životě nezapomenu. Za těch pár let se tady stalo spoustu věcí. Hroznech, ale i krásnech. Prostě intr.
Stál jsem kousek od vstupních dveří, vedle za rohem. Pallmallky, 3 zapalovače v kapse, jeden v ruce. V sobě pořádný brko, s kterým mi pomohla Veverka a kámoš. Byli jsme všichni ve zvláštní náladě, kdy se bavíte úplně o všem a poznáváte novej rozměr. Od Systém of a Down po nový Chevrolety. Cigáro už v hubě. První šluky.. byl jsem v ráji. Sice trošku v prdeli, jelikož jsem asi čím dál blbější, někdy ji jednoduše nepochopím. O něčem jsme mluvili, potom si vyměnili divný pohledy a pár blbejch slov. Ptal jsem se, jestli je všechno v pořádku. Neodpověděla.
“Kdyby bylo něco v hajzlu, řekla bys mi to, žejo lásko?“
“Řekla.“
“Věřím ti. Teď si ale musím zapálit.“
Neřešil jsem to. Fakt jí věřím. Není to nic důležitého, nebo sem jen debil a zdálo se mi to. Mrdat. V životě jsou i důležitější věci, než řešit pýčoviny.
Teď, když Veverka i kámoš odešli, jsem pálil už asi čtvrtou cigaretu za posledních dvacet minut. Užíval si tý chutě, která mě zevnitř ničila. Je to strašný.. Proč to vlastně dělám. Zabíjí mě to rychlostí jakou není lidský tělo schopný odvracet.. obrázky kuřáckejch plic v televizi ale nezabíraj. Nevadí mi to. Nezajímá mě to. Hlavně, že si úžívám pocit, kterej to přináší. Definující výraz: Pohoda.
Odešel jsem o kousek dál. Pod most vedoucím nad silnicí a kolejí pro šaliny. Ticho, občas světla aut, nějaký to „“Cink-cink“ a zase ticho. V hlavě samý sračky.. všechno co se děje. Nějak se v poslední době nic nedaří.. jen ta Veverka mě drží. Díky ní mám důvod tohle všechno nějak snášet a probíjet se tím. Kvůli tomu, abych ji mohl obejmout když potřebuju, být jí na blízku. Být tu pro ni. Klidně pro ni chcípnout.
Z cigarety zbyl jen filtr. Mířil jsem už dovnitř. Pěkně do tepla, koupit si džus a M&M. Potom na pokoj to do sebe narvat a začít psát. Tohle mi trochu pomáhá.. pár řádků kam se můžu vyjádřit. Víc nechci. Jen pár podělanejch řádků.