ORIGINÁLNÍ POMLÁZKA

Bylo krátce před Velikonocemi, když jsem tak, jako každé sobotní odpoledne, trávil čas ve sklepní místnosti našeho rodinného domku. Byla zařízená jako dílna. Sloužila mi už léta při obrábění dřeva. Výroba drobných dřevěných figurek a jiných ozdobných předmětů byla mým velkým koníčkem, či spíše „koněm“.

„Ty už zase strašíš v tom sklepu?“, slyším hlas Jarmilky, která je mojí spokojenou velitelkou již dlouhou dobu.
„Pomalu tě ani nahoře nevidím. Že bys mi poslal fotografii, abych věděla, jak vypadáš?“
Jarmila se blížila po schodech ke dveřím, s igelitkou plnou suchého chleba.
„Pořád lepší, než kdybys mne musela hledat po hospodách mámo, ne? Tady mám klídek, vonící dřevo, nemusím poslouchat tvoje rozkazy…“, snažil jsem se zažertovat, když vcházela do dveří.
„Nemudruj Pepo. Stejně ti to nepomůže. Ty si tak stěžuj“, reagovala na moje poznámky.
„A radši přidej támhle do pytle suchej chleba. Víš, jaký mají králíci hlad!“
Jo, králíci. To byla zase manželčina velká láska. Chovala jich na zahradě skoro 30 a usušený chléb jim kromě čerstvé trávy nebo sušeného sena moc chutnal. Přesypal jsem obsah igelitky do velkého látkového pytle.
„Přijď aspoň k večeři. Ať tě zas nemusím honit. Jdu prát záclony a mejt vokna, aby bylo na Velikonoce uklizeno“.

Jarmila odcházela a já si zase, jako už tisíckrát předtím uvědomil, jak skvělou manželku mám. Uklizeno, navařeno, vypráno a nažehleno. Ne ve všech domácnostech to takhle chodí. Tyhle práce jsem opravdu dělat nemusel. Z myšlenek mne vytrhl jakýsi podivný zvuk. Nejdříve šramot, potom škrábání. Ze začátku jsem si myslel,že se mi to jen zdá. Přestal jsem tomu věnovat pozornost a vzal jsem do ruky rozpracovanou figurku, abych pokračoval v rozdělané práci. Ale šramot se po chvilce ozval znovu a silněji. Posléze jej doprovázelo jakési chroupání a občasný pískot. To už jsem pochopil, že tyhle zvuky vycházejí ze shromážděné „mňamky“ pro naše strakáče, Mezi chleba se nastěhovali nezvaní hosté a chléb jim moc chutnal. Opatrně jsem pytel otevřel a všechno bylo jasné. Rejskovi svítila očička, jak mu chutnalo. A rozhodně tu nebyl sám. Pytel jsem zase zavázal a začal přemýšlet. Pro králíky to už bylo nepoužitelné krmení. Představit si Jarmilku, jak krmí svoje miláčky něčím, co předtím chutnalo myším, to prostě nešlo.

„Děje se něco?“, divila se, když jsem za ní přišel do kuchyně sdělit jí tuhle novinu. Zasmála se.
„No,co. Vyhodíme to a začneme střádat znova. Nic jiného nám asi nezbyde!“
Jarmila zanechala mytí okna a vrátila se se mnou do sklepa, podívat se na nezvané návštěvníky. Snažil jsem se pytel nadzvednout. Ale ouha! Ve spodní části byl zpuchřelý a látka se začínala trhat. U Jarmilky to vyvolalo zděšení.
„Proboha, Pepo, polož to! Nebo si tu myší rodinku nastěhujeme až do baráku! Potvory jedny! Bylo jim tady teplíčko, žrát měly co… No jo. Ale jak to vyřešíme?“
Jarmila pro žádné řešení nešla moc daleko.
„Ještě máme v kumbálu tu starou režnou roletu?", obrátila se na mne.
Kumbál, jak jsme doma říkali naší šatně, sloužil k uskladnění všech věcí,které jsme zrovna nepotřebovali ale nedokázali se s nimi rozloučit. Praskal ve švech.
„Měla by tam ještě být. Zatím jsem ji k ničemu nepotřeboval. Co s ní?“ Nedošlo mi hned, jak to moje žena myslí.
„Sešiju ji po stranách. Nacpeme do ní tenhle pytel. Je pevná, ta nepovolí. A ty pak vymyslíš, kam to odvezeš“, zaúkolovala mne.
„Dobře to zavaž. Do zítřka to tady ještě vydrží“.
Jak řekla, tak se i stalo. Šedá, po pravé straně pruhovaná roleta splnila svůj účel.
„Teď to vypadá jako pytel peněz!“, zasmál jsem se nad touhle úvahou. Ale i Jarmila mi dala za pravdu. Pytle používané na převoz peněz se tomu našemu opravdu nápadně podobaly.
„Ale jak a kam ho odvezu?“

Další důležitá otázka, kterou jsem Jarmilce položil. Auto jsme v naší rodině nevlastnili. Nějak nám na něj při životním snažení nezbylo. Rodinný domek, výchova dvou, dnes již dospělých dětí a příjmy v úrovni „střední vrstvy“ dokázaly naše finance odčerpat až do dna. A zase to byla Jarmila, která vymyslela pro ni „jednoduché“ řešení.

„Vezmeš kolo a sjedeš k řece. Pytel shodíš z mostu do vody a bude vymalováno! Co tomu říkáš, Pepo?“
Přikývl jsem. Cokoliv namítat stejně nemělo cenu. Jen představa, že sednu na své stařičké kolo, na kterém jsem už alespoň tři roky pořádně neseděl a dokonce, že na něm někam pojedu, ve mně už dopředu nevyvolávala příjemné pocity.

Splnit svůj nelehký úkol jsem se vydal na zelený čtvrtek. Kupodivu jsem na kolo nasedl bez potíží a zjistil, že se snad na něm i nějakou dobu udržím. Bylo jaro, krásné slunečné počasí, i když byla teprve polovina dubna. Sluníčko svými hřejivými paprsky lákalo k procházkám do přírody a ty nejodvážnější i k vodě.

„Tak pojďte holky. Pojedete na vejlet!“, oslovil jsem myšky v dobře zavázaném pytli, když jsem si ho upevňoval na nosič mého stařičkého kola. Zavazadlo to nebylo těžké, ale spíš objemné. Silnice byly poloprázdné. Snad to bylo proto, že se blížily svátky a všichni utekli z města na své chaty a chalupy. Plně mi to vyhovovalo. Na kole jsem kličkoval, jak jsem jen uměl. Ale dopadlo to dobře, upadnout se mi nepodařilo. Na okraj města jsem dorazil za chvilku.Řeka tu protékala svým stále stejným tempem už po staletí a krásně šuměla. Pohled na krajinu, kterou jsem tak dobře znal už z dob svého dětství, ve mně vždycky vyvolával nostalgické vzpomínky. Vzpomínky na mého dědečka, se kterým jsem jako kluk u řeky chytal raky. Tehdy jich tu žilo… Dnes je všechno jinak. Voda ztratila svoji průzračnost a s ní se i raci kamsi vytratili.
Výskot nedaleko se koupající skupinky mladých lidí mne vrátil ze snění do reality.
„Odvážlivci! Já bych tam nestrčil ani palec u nohy. Brr…“ Otřásl jsem se zimou při té představě. To už jsem stál u pilíře na mostě přes řeku. Můj pytel, jakoby tušil, že je u cíle, spadl z nosiče kola a opřel se o pilíř.

„No jo. Té mojí se to řekne. Ale jak to dostanu do vody? Chleba je lehkej, poplave na hladině. A ti otužilci? Ti mně tu ještě chyběli. Ještě si budou myslet, že se chci zbavit nějaké mrtvoly. Nepochybně by pytel doplaval až k nim.“
Usilovně jsem se snažil vyřešit tuhle skoro nerudovskou otázku.
„Budu muset najít nějaký kámen a tím pytel zatížím. Stejně si musím odskočit, třeba támhle naproti v křoví nějaký ten kámen najdu“.
Sebral jsem tedy kolo a chtěl s ním odejít z mostu na protější stranu, splnit svoje předsevzetí. Ale než jsem mohl cokoliv realizovat, zastavilo u mne auto s hlídkou městské policie.
„Pane, copak tady děláte? Vlastně – co tu dělá ten pytel? Ten je váš? A to ho tady chcete nechat? Tak to vás nesmí ani napadnout. Pokuta vás nemine. Zakládání jakékoliv skládky je protizákonné, to přece sám víte, nebo ne?“
Samozřejmě jsem to věděl. Ale pokutu se mi rozhodně platit nechtělo.
„Pytel mi spadl z kola. Chtěl jsem si ho zase naložit, ale potřebuju si odskočit, tak jsem ho tam jen chvilku nechal“. Lhal jsem jako když tiskne a jen čekal, zda se moje lež ujme.
„A k tomu jste potřeboval i kolo? Chtěl jste přece odejít i s kolem. Tak z nás nedělejte hlupáky.A co v tom pytli vlastně máte?“, druhý ze strážníků se na něj zahleděl zkoumavým pohledem.
„Víte, pokračoval jsem ve svých výmyslech, „je to strašně staré a vzácné kolo. Bál jsem se, že by mi ho mohl někdo ukradnout, než se vrátím. Proto jsem si ho chtěl vzít do křovíčka s sebou. A v pytli mám starej chleba pro králíky. Pojďte se podívat“. Ukázal jsem strážníkům obsah pytle a to zřejmě rozhodlo. Uvěřili mojí pohádce a po důrazných upozorňováních, jak zavrženíhodné je moje počínání, nasedli do auta a odejeli.

Oddechl jsem si. Konečně jsem mohl uskutečnit svůj původní úmysl. Odskočit jsem si opravdu potřeboval. Pomalu jsem vedl svoje kolo. Strach z toho, že by mi ho někdo mohl vzít, než se vrátím, to byla jediná pravda na vyprávěné báchorce. Ale nebylo mi souzeno ulevit si. Na mostě za sebou jsem sluchem zaregistroval jakýsi pohyb. Otočil jsem se a tiše z křoví pozoroval, co se bude dít. To co jsem uviděl, mne docela uzemnilo.

Na mostě zastavila červená Škodovka. Z ní vyběhli dva mladíci. Chvilku se rozhlíželi, zda je nikdo nesleduje a pak jejich nadšení hlasitě propuklo.
„Ty vole! Jirko! To bude peněz. Asi to někomu muselo vypadnout. Jinak to není možný!“
Vláďo, nekecej a konej. Na kecání budeme mít dost času potom. Až to přivezeme domů!“.
Jirka otevřel kufr auta. Oba popadli pytel, opřený o pilíř a hodili jej tam. Kufr auta zaklapl.
„Když to dobře dopadne, budeme mít krásný Velikonoce!“
Vláďa neudržel jazyk na uzdě a musel svoje emoce projevit nahlas. Jirka usedl za volant, Vláďa vedle něj. Dveře zaklaply a auto se rozjelo…

Všechno jsem pozoroval neschopen slova. Smích jsem však udržet nedokázal.
„No vida“, říkal jsem nahlas mezi záchvaty smíchu.
„A mám po starosti. Pytel za mne uklidil někdo jiný, ještě jsem se zbavil staré pruhované rolety a ani žádný kámen jsem hledat nemusel! Dobrá práce!“.

Cestou domů jsem kolo vedl. Nedokázal jsem čelit nebezpečí, že moji kličkovanou jízdu, doprovázenou záchvaty smíchu, neustojím a zranění jsem nechtěl riskovat.

Škoda jen, že jsem se už nikdy nedozvěděl, jak asi reagovali oba mladíci, když zjistili, „jaký pytel plný peněz“ si domů dovezli. Jedna věc byla ale nepochybná. Byla to ta nejoriginálnější pomlázka, kterou se jim o nadcházejících Velikonocích podařilo bez velké námahy vykoledovat.