HODNĚ NEÚPROSNÁ MATEMATIKA

Zvolna se loudám městem. Je krásné, teplé léto, lákající k vodním radovánkám a užívání si paprsků životodárného sluníčka. Rozpálená dlažba pálí do nohou i přes sandály a jen přispívá k mojí náladě, stále více se přibližující bodu mrazu.

Zase jsem se svým právnickým studiem a prosazovanými „moudrostmi“ neuspěl. To byl důvod, proč jsem se docela otrávený přibližoval ke svému domovu. Moc jsem si na svém budoucím povolání zakládal a mojí velkou chybou bylo, že jsem se maximálně snažil svoje podle mého mínění vysoké „odborné znalosti“ uplatňovat i tam, kde to bylo nejmíň vhodné. Všechno začalo už v bance, kde jsem si chtěl ze svého skromného studentského konta, podporovaného mými rodiči, přilepšit.

„Promiňte pane“, oslovila mne sice hezká, ale v mojí situaci nesympatická pracovnice u přepážky.
„Na půl roku propadlou občanku vám nemůžu dát ani korunu. Přijďte, až si zařídíte potřebné formality“.
„Ale paní – nebo slečno – Kolečková“, (její příjmení jsem hbitě přečetl na jmenovce), „to snad nemůžete myslet vážně! Copak nevidíte podle fotky,že jsem to já? O tom, že mám propadlou občanku, jsem se dozvěděl právě teď. Peníze moc potřebuju. O nové doklady si zažádám potom. Co říkáte? Domluvíme se?“
Janička Kolečková se na mne podívala soucitným pohledem a než stačila jakkoliv zareagovat, pokračoval jsem a vynesl svůj triumf.
„Můžete mi věřit, opravdu to udělám. Čtvrtým rokem už dělám práva, víte?“.

Jestli jsem si myslel, že tahle kouzelná formulka na Janičku nějak zapůsobí, tak jsem se krutě zmýlil. Spíše naopak. Byla to voda na její mlýn.
„No, bejt váma, pane Jarolíme“, mrkla do mojí občanky, „tak se s tím vůbec nechlubím. Jako budoucí právník přece musíte vědět líp než já, že propadlý doklad je k ničemu. Nebo ne? Takže: aby bylo jasno. Na žádné vámi navrhované transakci se nedomluvíme“.
Otočila se k dalšímu zákazníkovi a já pochopil, že jakékoliv argumenty z mojí strany jsou zbytečné. Obrátil jsem se k odchodu alespoň se slovy „to je ale bordel“. Moc dobře jsem ale věděl, že pravda tentokrát na mojí straně nestojí. Zalitoval jsem v duchu, že nemám žádnou platební kartu, odkud bych si peníze mohl vybrat občanka-neobčanka. Ale až dosud jsem nic takového nepotřeboval a protože jsem v celku nerad podléhal nějakým novotám, tak jsem to až dosud neřešil. Nedalo se nic dělat a naštvaný jsem otevřel dveře své garsonky.

Malá kuchyňka s varnou deskou, sprchový kout a obývací místnost, to bylo moje soukromé království, kde jsem svá studentská léta trávil docela sám. Opotřebovaná koženková sedačka, sloužící zároveň jako lůžko, pracovní stůl s počítačem a tiskárnou. Přesto, že tyhle přístroje mne přes moje mládí nijak neuchvacovaly, byl jsem nucen se naučit s počítačem pracovat. Studium bez něho prostě v dnešní době je nemyslitelné. V rohu se na mne dívala malá televize a ve vitrínkách obývací stěny pár porcelánových a skleněných drobností po prarodičích.
„Někde jsem tu měl fotky“, mluvil jsem sám k sobě.
„Byly tam i fotky na občanku. Sakra, ale kde to bylo? Krucinál. Abych kvůli té nepřístupné úřednici obrátil na ruby celý byt!“, postěžoval jsem si a pojmenoval Janičku Kolečkovou zvířecím jménem, chovaným u soukromých zemědělců. Moje hledání zhruba po dvou hodinách se setkalo s úspěchem.
„Konečně něco pozitivního v tomhle pitomém dnu“, konejšil jsem se, když jsem uléhal ke spánku.

Následný den po absolvování celkem nezajímavé přednášky ve škole jsem s dvěma fotkami v kapse vyrazil na úřad. Můj nejlepší kamarád Jirka mne založil, abych si cestou mohl koupit barvy do tiskárny, když jsem si na ně nemohl vyzvednout.
„Seminárka barevná je přece jen líp přijímaná profesorem, než černobílá. To mi věř!“, přesvědčoval mne když jsem tvrdil, že nějakou dobu ještě bez tiskárny vydržím. Rodičům jsem napsal, aby mi tentokrát kapesné doručili osobně.

Na úřadu kupodivu nebylo moc lidí. K přepážce jsem se dostal za necelých deset minut.
„Obsluhuje vás Renáta Vyskočilová“, přečetl jsem si na vizitce.
„Hm, docela ujde“, pomyslel jsem si a beze slova jí podal dvě fotografie a mojí propadlou občanku. Chvilku si to prohlížela a pak reagovala pro mne docela překvapivě.
„Pane Jarolíme! Pokud skutečně chcete novou občanku, tak takhle to opravdu nepůjde. Doklad máte propadlý půl roku a přicházíte teprve teď místo do 10 dnů, takže za tuhle nedbalost dostanu blokovou pokutu sto korun. A tyhle fotky? Ty si nechte na památku. Jednak na nich vypadáte trochu mladší, ale to by tolik nevadilo. Pro mne jsou k ničemu, protože se na nich smějete a jsou vám vidět zuby. A to bohužel nesmí být. Podle vyhlášky musíte na fotce zachovávat neutrální výraz. A to tenhle úsměvný obličej opravdu není!“
Vracela mi fotky spolu s formulářem.
„Vypište si žádost, nechte se pořádně vyfotit a pak přijďte. Ale tu stovku mi tady můžete nechat hned!“.

Můj adrenalin dostoupil vrcholu a nedokázal jsem své nervy udržet na uzdě.
„Co jste to říkala? To si snad děláte z lidí srandu? Stovku vám nedám. Nic jsem neprovedl. A že jsem nedodržel nějakou lhůtu, bože, to je toho. Takových vám tady projde. A určitě všechny nebuzerujete jako mě, co? Studuju práva a budu si na vás stěžovat. Klidně to pošlete na komisi, já jim to tam vysvětlím. A ty fotky – no to je vrchol. Jak víte, že tohle není můj neutrální výraz? Já se takhle tvářím furt a nikomu to nevadilo. Vždyť to říkám. Buzerace! To svět neviděl! A ostatně – kde máte šéfovou? Se stížností začnu hned!“

Šéfová se mi představila jako Kamila Mašková.
„Vilém Jarolím“, opáčil jsem.
„Tak oč vám jde?“, zeptala se.
Když jsem jí vylíčil svůj problém a nezapomněl přitom zdůraznit své právnické studium, zareagovala.
„Pracovnice u přepážky jednala zcela správně. Podívejte se do vyhlášky i do zákona“. Ukázala mi prstem, který odstavec si mám přečíst a mně bylo jasné, že jsem zase se svými „znalostmi“ šlápl docela vedle. Ten neutrální výraz, vylučující jakýkoliv úsměv a viditelný chrup, tam opravdu byl. A desetidenní lhůta, určená k nahlášení změn – to jsem samozřejmě věděl. Byl jsem jen trošku nedbalý na svoje doklady a doufal, že se to vždycky nějak pro mne příznivě vyřeší.
„A tu pokutu opravdu nechcete zaplatit?“, snažila se mne šéfová přesvědčit.
„Na komisi, jak vy říkáte, to bude určitě za víc, hranice je tam až deset tisíc!“
Pokutu jsem zaplatit nechtěl. Moje „právnické ego“ opět zvítězilo nad rozumným uvažováním.

„Dobrá. Pošleme to tedy dál. Jak si přejete. Nutit vás k ničemu nemůžeme. Ale to vy jako právník jistě znáte, že?“, rýpla si Mašková.
Ale abychom vám vyšli alespoň v něčem vstříc, tak si vyplňte tenhle formulář a nechte mi ho tady. Fotky mi pošlete poštou, abyste sem nemusel chodit“, rozloučila se.
Nezbylo mi, než se vydat k nejbližšímu fotografovi. Musím přiznat, že na nových fotkách jsem se sice mračil jako čert a nepoznával sám sebe, ale bylo to podle předpisu. Do měsíce jsem si vyzvedl novou občanku a celou tuhle „kauzu“ pustil z hlavy.

Pomalu se přiblížilo září. Užíval jsem si plnými doušky vysokoškolské volno a brigádně vypomáhal při výkupu lahví v supermarketu. Když jsem se jednoho dne vracel domů, potkal jsem doručovatelku. Předala mi dopis s červeným pruhem.
„Á, asi občanka!“, otvíral jsem obálku s očekáváním, jaká asi suma mne tam očekává.
„Hm. Tři stovky. To byli docela hodní. Ale jak to, že si mne nikam nepozvali?“
Když jsem dočetl do konce, došlo mi, že je to správně. Tohle rozhodnutí se dělá „od stolu“. Moje právnické vědomí se však nechtělo srovnat s tím, že bych měl něco platit. Odvolal jsem se.
„Trhněte si nohou“, komentoval jsem tenhle krok.
„Až si mne pozvete, budu se s váma bavit. Čas hraje pro mne. A až uteče rok. nikdo mi už nic neudělá. A nějak natáhnout – se to dá vždycky. Uvidíme“.

Za další měsíc jsem si už pro dopis s červeným pruhem musel na poštu. Byla to předvolánka k jednání. Vztekle jsem s papírem mrštil mezi skripta a díky své nedbalosti jsem na termín docela zapomněl.
„Ale co. Pozvou si mne znovu. Aspoň zase uteče nějaká doba…“, konstatoval jsem, když jsem pozvání nalezl a zjistil, že jednání se konalo už před týdnem.
Ale mýlil jsem se. Místo pozvánky mi přišlo rozhodnutí. Ke třem stům korunám přibyl paušál za uskutečněné jednání v mojí nepřítomnosti. Krásně zarovnaná cifra. Tisíc korun.
„To víte. Tisíc třista za občanku, to vám určitě dám. To si pište, co chcete, byrokrati. Na mne si nepřijdete. Tenhle boj vyhraju!“
Počkal jsem na poslední den odvolací lhůty, abych získal čas a odvolal se. Nové rozhodnutí, tentokrát konečné, na sebe nenechalo dlouho čekat. A co bylo horší, docela nic nezměnilo na předchozím stavu. Tehdy jsem se svěřil Jirkovi.
„Ty vole. Zaplať. Podívej. Měl jsi zaplatit stovku. Teď už z toho máš třináct stovek. Jsi normální? Zaplať a budeš mít pokoj“, radil mi.
„Jirko, a ty myslíš, že se něco stane, když se na to vykašlu? Tak jako všude mají tam bordel. Nic se dít nebude. Já tomu věřím. Uvidíš. A když, tak se budu pořád odvolávat, stěžovat si, prostě otravovat, rozumíš?“
„Dělej si co chceš. Já už jsem ti svůj názor řekl. Komu není rady…“, Jirka se sebral a naštvaný odešel.

Život dál plynul svým stereotypem. Docházel jsem k závěru, že tentokrát jsem měl pravdu. Občasné upomínky, vybízející mne k zaplacení dluhu jsem házel do koše, později jsem se ani neobtěžoval si dopisy na poště vyzvedávat.

Krátce před Vánocemi jsem se vracel ze školy domů. Nálada nic moc. Už podruhé jsem neuspěl u zkoušky z trestního práva. „Kretén jeden“, tituloval jsem v duchu zkoušejícího. „Zapomněl, že i on byl studentem“. Nějaké svoje chyby jsem moc připustit nechtěl. U dveří do bytu mi zatrnulo. Dveře zapečetěné, přelepené orazítkovanou páskou s nápisem Policie ČR. Když jsem se pokoušel odemknout, nešlo to.
„Proboha, co se tady dělo?“, zvedám oči a čtu: Klíče ve schránce!“. Nápis jako hrom na samolepce v horní polovině dveří. Sbíhám ze schodů a skutečně. V poštovní schránce obálka a v ní klíč. Tentokrát bez problémů otevírám dveře a žasnu. Garsonku skoro nepoznávám. Chybí televize, video, počítač a tiskárna.
„Tady byl zloděj“, je moje první reakce. Vyndávám mobil, abych vymačkal čísla tísňového volání policie. Teprve teď si všímám listin, položených na konferenčním stolku. Zírám a čtu:
„Vážený pane,
dnešního dne z příkazu soudu byla ve vašem bytě provedena exekuce a zajištěny některé věci k vymožení dluhu, který jste dosud neuhradil.“
Následoval podrobný popis věcí, které jsem postrádal. A dopis pokračoval:
„Protože jste nereagoval na naše výzvy, byla exekuce provedena bez Vaší přítomnosti, za účasti zámečníka a policie. Věci si můžete po vyplacení vyzvednout na adrese…“

Zatmělo se mi před očima. Tohle jsem opravdu nečekal. Musel jsem uznat, že tentokrát moje právnická hrdost vzala za své a já svůj boj prohrál. Zavolal jsem do exekutorské kanceláře. Svoji domácnost bez počítače a tiskárny jsem si vůbec nedokázal představit.
„Doufám, že nevymazali moji rozepsanou diplomku“, obával jsem se a čekal, až se na druhé straně někdo ozve.
„Exekuční kancelář Michal Červený, Červený u telefonu“, ozvalo se po chvíli.
„Vilém Jarolím“, přidávám adresu a ptám se na své věci.
„Jo. Tam jsem byl dneska“, slyším exekutora.
„Všechny věci tady mám. Pokud je chcete vykoupit, je to možné do zítřejšího večera. Jinak je v dražbě prodám sám. Přineste s sebou zhruba dvanáct tisíc, pokud to myslíte vážně. Čekat na vás budu já, nebo můj kolega Pešek“. Klap.
Nezmohl jsem se na slovo. Zdálo se mi až neuvěřitelné, kolik peněz se po mně chce. To, co jsem vydělal na brigádě, bude pryč. Ale nedalo se nic dělat.
Ještě týž den s těžkým srdcem a dvanácti tisíci v kapse jsem zaklepal na dveře exekutora. Přivezl mne Jirka svým autem a diplomaticky zůstal venku. Vyčítavých poznámek jsem z jeho strany rozhodně ušetřen nebyl.
„Dál!“, ozval se příjemný hluboký mužský hlas.
„Aha, to jste vy, ten mladíček, co se rozhodl s nikým nekomunikovat? To jste opravdu tak malou částku nemohl zaplatit sám a musel to nechat dojít až sem? To jako budoucí právník nevíte, že nevyžádané písemnosti na poště jsou považovány za určitých podmínek, které nepochybně splňujete, za doručené? Nakonec – je to vaše věc.“
Stačil jsem se jen nadechnout, ale exekutor mne ke slovu nepustil a ve svém monologu pokračoval.
„Tak abych vás moc nezdržoval, trochu matematiky. Počítejte se mnou. Soudní výlohy, spojené s vydáním exekučního rozhodnutí, činily pět tisíc korun. Moje náklady, související s výkonem exekuce jsou paušální a přestavují částku čtyři tisíce. K tomu přičteme dluh tisíc třista, takže suma sumárum je to deset tisíc třista korun. Když mi je tady necháte, naložíte si do auta všechny ty vaše poklady. A zbytek z těch dvanácti tisíc, co jste si přinesl, si dobře uschovejte. Přijde vám faktura od zámečníka. Doufejte, že to bude stačit…“.

S nakládáním věcí mi pomohl Jirka. Hlasitě se mi přitom smál. Tehdy jsem po prvé pocítil lítost nad svojí zatvrzelostí. Moc do řečí mi nebylo. Matematika byla hodně neúprosná. A přitom stačilo tak málo. Když už jsem neměl své doklady v pořádku, mohl jsem zaplatit stovku…