ŽIVOT SMRTÍ NEKONČÍ?

„Tak krásný pobyt Hani“, loučím se na autobusovém nádraží se svou drahou polovičkou, která odjíždí na tři týdny do lázní.
„Dávej na sebe pozor Mirku“, líbá mne na ústa.
„Zavolám Ti, až dojedeme, měj se“.
Dveře autobusu se se skřípotem zavírají. Tenhle dopravní prostředek už asi něco pamatuje a jen doufám, že cestu do lázeňského města zvládne bez potíží. Mávám Haničce a obracím se na cestu domů.
„Tři týdny klidu jako slaměný vdovec!“. Tak jako každý rok se na tuhle samotu docela těším. Snad potřebuji vypadnout ze stálého stereotypu a konečně si také chvíli dělat co budu chtít a kdy budu chtít. S těmito myšlenkami usedám do pohodlné sedačky a pouštím televizi.
Zazvoní telefon.
„Kruci, kdo mne to vyrušuje? Hanka přece ještě nedojela, tak co to má být?“ Zvedám se z gauče a docela rozladěný sahám po sluchátku.
„Dosoudil, slyším“, představuji se tak, jak jsem po léta zvyklý.
„Čau Mirku! Tady Pavel“.
„Pavel? Čí Pavel?“, nechápu hned, kdo to volá.
„Pavel – brácha přece! Copak mne nepoznáváš?“
„Jé, ahoj! Co je nového na Moravě?“, ptám se a uvědomuji si, že bráchu jsem už opravdu hodně dlouho neviděl. Žili jsme každý na jednom konci naší malé republiky. Snad moje vrozená nechuť k cestování byla i jednou z příčin, proč jsme se s bráchou a jeho rodinou vídali většinou ob rok na Vánoce.
„O tom, co je u nás nového si s tebou pokecám osobně“, slyším Pavla.
„Přijedu za tebou pozítří, vysílají mne na školení do Plzně. Můžu u tebe spát?“
„Samozřejmě. Místa dost. Jsem „slaměný vdovec“. Právě dneska jsem vypravil Hanku do lázní. Moc se na tebe těším, určitě budeme mít o čem mluvit. A s jídlem si taky starost nedělej. Hanička mi navařila tolik, že minimálně týden to uživí nás oba!“
Ještě se dozvídám, že bratr u mne stráví tři dny a už předem si domlouvá, že společně zajdeme na plzeňské.

Byl začátek května, podle mne toho nejkrásnějšího měsíce v roce. Všude rozkvétající stromy. Vůně šeříku a nádherných růžových sakur z nedalekého parku se táhla do daleka.
Brácha přijel rozesmátý.
„Zase nějaké to kilo přibral“, konstatuji jen tak pro sebe a s Pavlem se upřímně vítám.
„Jak ty to děláš? Vůbec nestárneš! Demižon červeného, z vlastní vinice“, komentoval Pavel svůj dárek, který jsem se dobrovolně zavázal nést.
„Doufám, že mi ho pochválíš“, utrousil.
„To seš celej ty, Pavle. Nikdy nepřijedeš s prázdnou, co? Vůbec mne neposloucháš. Přece jsem ti jasně říkal, abys nic nevozil. Ale díky, hodí se“, ukončil jsem svůj pokus, jak dělat drahoty.
Ale do vínečka jsme se tenhle večer nepustili. Otevřel jsem lahvové plzeňské ze zásob v lednici. Pavel mu dal bezkonkurenčně přednost. Povídali jsme si skoro až do rána. Na rozdíl ode mne brácha měl dvě děti. Dozvěděl jsem se, že Karlík už posledním rokem chodí do základky a od září se začne učit elektrikářem. Jarka už třetím rokem studuje ekonomku.
„A s vyznamenáním!“, chlubil se Pavel.
Mne a Hanku tahle radost míjela. Už dávno jsme se smířili s tím, že budeme žít jen sami pro sebe.
„A co Ivanka?“, ptám se na švagrovou, se kterou jsem vždycky udržoval více jak dobré vztahy.
„To víš.Samá práce, jako každá ženská. Soukromé kadeřnictví ji zaměstnává dokonale, od rána do večera, soboty nevyjímaje. A kolik ženských ještě přijde k nám do bytu – ani se mi o tom nechce mluvit. Občas mi to i vadí, ale co nadělám. Hlavně, že je práce a něco vynáší, viď?“
„Moc ji pozdravuj, Pavle. Snad to letos vyjde a vydáme se k vám v létě. Budeme taky potřebovat ostříhat“, zažertoval jsem.
„A kdy vyrazíme na tu Plzeň?“, ptám se, abych nezapomenul na bráchovu podmínku jeho návštěvy.
„Tož zítra?“, moravským dialektem, který se mi vždycky moc líbil, se brácha nezapřel.
„Mám školení do tří, dáme si rande v půl čtvrté, co?“
Souhlasil jsem. V práci jsem si vzal náhradní volno a zajistil stůl pro nás dva v restauraci ve středu města.
„Tak co si dáme?“, koukám do jídelního lístku.
„Co by. Jsem v Plzni a tak si dám Prazdroj guláš. Na to se moc dobře hodí pivo, ne?“
Nechtěl jsem trhat partu a tak obsluhující číšník přinesl Prazdroj guláš hned dvakrát. Byl mimořádně dobrý, ostrý, prostě guláš, jak má být. Chlazená dvanáctka na sebe nenechala dlouho čekat.
„Vynikající“, komentoval to Pavel a otřel si pěnu u úst.
„U nás dostaneme jen lahvovou. Ale točenému se to prostě nevyrovná. Moc jsem se na tenhle zážitek těšil“.
Během konzumace nejednoho půllitru zlatavého moku jsme společně semleli „živé i mrtvé“, probrali jsme příbuzenstvo blízké i vzdálenější a skončili těmi nejnovějšími fóry, jak jinak-o ženských a ještě lépe o blondýnkách. Jednoduše řečeno, moc dobře jsme se bavili. Restauraci jsme opouštěli večer. Ale protože byl letní čas, bylo ještě světlo. Oba jsme ho potřebovali. Silnice i chodníky nám byly občas úzké. Ale Pavlova životní energie byla neutuchající a jeho smích se rozléhal široko daleko. Znal jsem tuhle jeho „náladičku“. Jen jsem se bál, aby se zase nezačal vytahovat, tak, jako to obvykle dělával, když si na zádech s sebou nesl „opičku“. I když nám oběma bylo více jak čtyřicet, chovali jsme se jako malí kluci. Honili jsme se po ulici. Náš běh sice občas připomínal kličkovanou, ale měli jsme radost z toho, když někdo z nás jako první doběhl k předem vytýčenému bodu. „Spásný nápad“ Pavla napadl, když jsme běželi po mostě, pod kterým se táhla dvojkolejná, plně elektrizovaná trať. Na druhé straně kovového zábradlí byla úzká lávka.
„O co, že přelezu zábradlí a po lávce přejdu na druhou stranu a na konci mostu zase přelezu zábradlí a vrátím se k tobě na chodník?“, podíval se na mne Pavel a já už věděl, že jakékoliv moje přesvědčování se mine účinkem.
„Neblbni Pavle! Přece víš, jak na tom oba jsme! Nerad bych ti šel na pohřeb. Pojď pryč!“
Snažil jsem se Pavla odtáhnout, ale jak jsem předpokládal, veškerá moje snaha byla marná.
„Sralbotko, vsadíme se vo flašku. Fernetu, jo? A víš, že nejradši mám ten citrónovej a velkej, tak se snaž!“ Vždycky,když byl „pod párou“ zapomínal jako moravák mluvit spisovně. Než jsem stačil zareagovat, už lezl na zábradlí.
„Proboha, slez!“, to byla poslední slova, která jsem ze sebe dokázal vypravit. Pak už jsem zkoprněl a jen s hrůzou pozoroval, co se bude dít.

„Tak posero. Já ti to ještě ukážu, to budeš koukat. Jedna noha přes zábradlí a na lávku. Tak. Druhá noha za ní. Tak. Stojím. Koukáš, co?“
Pavel si to říkal spíše pro sebe, aby získal dostatek odvahy. Na lávce bylo místo tak na chodidlo.
„Hm, ale nebude to žádná sranda, musím se trochu soustředit. Stačí špatně šlápnout a… Ale co to mám za myšlenky! Já to přece dokážu, utěšuje se a udělá první krok.
„No vida jde to. Není to tak strašné. Jen se nesmím dívat dolů a musím jít pomalu jako provazochodec.“ Udělal další krok.
To už se na mostě shromažďovali zvědavci, které Pavlovo dobrodružství zaujalo. Snad si mysleli, že to je předem domluvené představení. Ale bohužel, nebylo.

Ke konci mostu zbývalo zhruba dvacet metrů, když vedle po hlavní třídě s hlasitým cinkáním projela tramvaj. Pavel se lekl a ohlédl se. Na takové zvuky nebyl připravený. A to rozhodlo. Noha mu sjela z lávky do volného prostoru a vedený pudem sebezáchovy se chytil oběma rukama za zábradlí z vnitřní strany. Netrvalo dlouho a ve volném prostoru se ocitla i druhá noha. Celou vahou svého těla visel ve volném prostoru, nad železniční tratí.
„Pavle, drž se! Přivolám pomoc!“. Vytahuju z kapsy mobil a volám hasiče a záchranku. Pozorující diváci se zatím snaží Pavla skrz zábradlí držet za ruce, ale tahle snaha opravdu nemůže vydržet dlouho. Vytáhnout bráchu za ruce přes kovové zábradlí je prakticky nemožné.
„Neudržím se brácho!“, slyším Pavla. Pak už jen s hrůzou pozoruji, jak se jeho tělo nezadržitelně řítí z výšky nejméně patnácti metrů na železniční trať. Jako zázrakem se vyhýbá trakčnímu vedení a tvrdě dopadá na koleje.
Nejsem schopen pohybu. Někdo z přihlížejících utíká do nádražní budovy, oznámit, co se stalo. Zastavit veškerý provoz vlaků na trati je v tuhle chvíli mimořádně důležité. To už na místo přijíždějí hasiči i záchranka. Hasiči společně se mnou a lékařem sbíhají na kolejiště po postranním srázu. Za tu chvíli jsem dokonale vystřízlivěl a kdybych měl vlasy, určitě bych i zešedivěl.

Pavel ležel v kolejišti na zádech, s evidentně nepřirozeně zkroucenýma nohama a nejevil známky života. Hasiči jej vytáhli na chodník za pomoci nosítek, zavěšených na lanech. Záchranáři okamžitě zahájili oživování, ale když jej nakládali do sanitky, stále se k vědomí neprobral.
„Vezeme ho na chirurgii, do bývalé vojenské nemocnice“, sdělil mi lékař, když zjistili, že nešťastník je můj bratr.
„Vypadá to na zlomeniny obou nohou, možná i páteře a přinejmenším těžký otřes mozku“.
„Stavte se tam zejtra, dneska to stejně nemá žádný význam!“. Dveře sanitky se zavírají a sanita s kvílící sirénou opouští místo tragedie.
Sám nevím, jak se mi podařilo dojít domů.
„Ještě, že tu není moje Hanka. Ta by mně dala! Proč jsem Pavlovi nedokázal v jeho nepředloženostech zabránit? Jsem opravdu sralbotka. Měl asi pravdu. Jen aby přežil!“
Celou noc jsem nezamhouřil oko. V práci jsem nahlásil týdenní dovolenou a hned po sedmé ráno se vydal do nemocnice.
Primář chirurgie byl starší a velmi příjemný člověk.
„Posaďte se pane Dosoudil. Stav vašeho bratra zůstává i nadále velmi vážný. Udržujeme ho v umělém spánku. Zatím jsme provedli operaci páteře. Zlomené nohy jsme reponovali, operace zatím počká. Dobrá zpráva je, že lebka není nijak poškozená. Ale přesto, otřes mozku je těžký. Mohlo to dopadnout i hůř. Zkuste si jen představit, že by byl zasažen elektrickým proudem z trakčního vedení! Měl stejně v tom neštěstí vlastně kus štěstí! Ale nezoufejte. Váš bratr je silná osobnost, předtím byl poměrně zdráv, jak jsme si zjistili, fyzicky zdatný, tak když zabojuje, určitě to vyjde. Občas se dějí i zázraky…“.
„Můžu ho vidět?“, ptám se nesměle a lékař přikyvuje.
„Ale jen opravdu na chviličku. Je na jednotce intenzivní péče, jeho životní funkce podporují přístroje a potřebuje absolutní klid!“
Oblékám se do zeleného igelitového pláště a otevírám dveře pokoje s číslem 103. Pavlovi na posteli kouká jen hlava, kam se podívám, všude jakési hadičky, kterými do jeho těla proniká „umělý“ život. Pípání přístrojů je jediným zvukem v místnosti. Sestřička vstává ze židle a obrací se na lékaře.
„Zatím žádná změna pane doktore. Horečka trochu klesla, ale k vědomí se zatím neprobral.“
Lékař pohledem zkontroluje přístroje.
„Snížíme dávku sedativ a uvidíme zítra“. Společně se sestřičkou odchází a já na chvilku zůstávám v pokoji s Pavlem sám.
„Pavle, jestli mne slyšíš, proboha, neopouštěj mě! Tvoje Ivanka by mi to nadosmrti neodpustila, kdyby se dozvěděla, že jsem ti nedokázal zabránit v tvojí klukovině!“. Hladím Pavla po ruce, v bláhové naději, že snad otevře oči a odpoví mi. Ale nic takového se neděje a já raději odcházím. Nemůžu se s klidným srdcem na bráchu dívat.

Na další návštěvu se mnou jde už i Ivanka. Nastěhoval jsem si ji na nějakou dobu k sobě, než se Pavlův stav zlepší. Nedávala mi žádnou vinu za to, co se stalo.
„Znám svého muže. Vím, že když má špičku,tak je ve svých zejména adrenalinových nápadech nepoučitelný. Musíme doufat…“, obrací se na mne s uslzenýma očima. Společně jsme do nemocnice chodili denně celý týden, ale k žádné změně nedošlo. Pavel se stále oddával svým „sladkým snům“ a naše snaha, probrat jej k vědomí vemlouvavým hlasem, zůstala jen naším zbožným přáním. Po týdnu se Iva vydala na cestu na Moravu. Její dovolená končila a musela se vrátit do práce. Já jsem si svoji dovolenou prodloužil a začal na přání lékaře Pavla navštěvovat sám.
„Stále na něho mluvte, pane Dosoudil. V tomhle stavu vás bratr pravděpodobně slyší. Jen není schopen reagovat. Vyprávějte cokoliv, držte jej třeba za ruku. Kontakt blízké osoby znamená pro pacienta v tomhle stavu mnoho…“

Nařízením lékaře jsem se opravdu do všech detailů řídil, i když psychicky to pro mne bylo hodně náročné. Po dalších třech dnech, kdy i já, jako věčný životní optimista jsem začal ztrácet jakoukoliv naději, to přišlo.
Už ani nevím, jaký společný prožitek jsem Pavlovi vypravoval. Najednou jsem zaregistroval, že pohnul prsty na ruce, za kterou jsem ho držel. Stiskl jsem prsty silněji a pak znovu ucítil a i uviděl pohyb ruky. Zazvonil jsem na lékaře a sdělil mu svůj postřeh. Než stačil lékař cokoliv udělat, Pavlovi se zachvěla víčka a po chvíli otevřel oči. Pár vteřin trvalo, než se z nepřítomného pohledu zorientoval na moji osobu.

„Pavle! Poznáváš mne? Slyšíš mne? Jestli ano, zavři oči!“
Pavel kvůli napojeným přístrojům ještě nemohl mluvit. Ale jeho oči se jako na povel zavřely a v zápětí se na mne zase díval.
„Bezvadná zpráva!“, konstatoval lékař s úsměvem.
„Ale myslím, že tímhle výkonem se pacient dokonale vyčerpal a teď bude zase chvilku spát.“
Lékař měl pravdu a já spěchal domů zavolat tuhle zprávu Ivance a samozřejmě i své ženě, která byla v lázních jako na trní. Stejně jsme vždycky celý večer spolu propovídali po telefonu a já se moc těšil na to, že jak jí tak švagrové budu moci sdělit příznivější informace.
„Přijedu v sobotu“, sdělila mi Ivanka.
„Půjdeme do nemocnice spolu, moc se na Pavla těším! Kdyby se stalo cokoliv nového, okamžitě mi volej! A jinak Mirku – moc díky za to, jak se pro Pavla obětuješ. Snad ti to budu moct někdy vrátit!“.
Ujistil jsem ji, že to je maličkost a tahle noc byla od Pavlova úrazu první, kdy jsem spal vcelku klidně.
Pavel se vracel do tohoto světa mílovými kroky. I když jej stále ještě čekalo několik nezbytných operací, díky tomu, že neměl poškozený mozek, mohl brzy i mluvit a všechny vzpomínky na svůj hrozivý pád i události předchozí si postupně za mojí občasné pomoci pomalu vybavoval.

„Lidi odpusťte mi ten blbej nápad! To plzeňský je zrádný, nečekal jsem, že mne to takhle „vyřídí“. Díval se provinile na mne i na svoji ženu, když jsme ho přišli v sobotu navštívit. Neměli jsme sílu mu alespoň vynadat. Ivanka si tohle určitě schovala na pozdější dobu.
„A díky za pomoc, Mirku. Můžete se na chvilku ke mně posadit? Musím vám vylíčit, jak jsem přežil svou smrt…!“
Nechápali jsme, co chce Pavel říci a já si v první chvilce myslel, že přece jenom se mu po tom dlouhém spánku myšlenky ještě trošku pletou. Ale přistrčil jsem Ivance židli a sám se posadil na pelest lůžka.
A Pavel začal svoje vyprávění…

„Když jsem pochopil, že se na zábradlí neudržím, došlo mi, že to jsou asi poslední okamžiky mého života. Pak jsem si uvědomoval, jak padám a v těch několika vteřinách se mi promítl v hlavě celý život. O tom, jak jsem dopadl na zem, už nic nevím. Tos mi vyprávěl ty, brácho. Ale na ten dlouhý černý tunel, který jsem potom viděl, už nikdy nedokážu zapomenout. Na jeho konci zářilo jasně žluté světlo. Zmocnil se mne zvláštní, tísnivý pocit. Hřejivé teplo v tunelu mi pronikalo do morku kostí. Nějakou neznámou silou jsem byl tažen k tomu zářícímu světlu. Vedle sebe jsem viděl tělo. Věděl jsem, že to je tělo, ve kterém jsem dříve žil. Leželo na zemi a nehýbalo se. Ale já přesto šel směrem ke světlu. Byla to moje duše? Nevím. Zakrýval jsem si rukou oči před tou září, která mne oslepovala. Stále jsem se nemohl zastavit. Najednou jsem se ocitl v nádherné krajině, plné zelených luk a polí, osetých mladým obilím. Všechno to vypadalo jako krajina, v níž jsme společně vyrůstali, víš Mirku?“, obrátil se na mne a pokračoval:
„Středem travnaté a kvetoucí louky vedly dvě cesty. Konečně jsem se mohl zastavit. Začal jsem přemýšlet, kterou se dám. Zakrátko se na klikaté cestičce vpravo objevila stejná zlatavá záře. Z ní vystoupila krásná, spoře oděná mladá žena. Podívala se na mne a já jen marně uvažoval, odkud ji znám a koho mi připomíná. A pak jsem uslyšel její hlas:
„Co tu děláš Pavlíčku?“ Uvědomil jsem si, že Pavlíčku mi vždycky říkala jen moje maminka. Ale nedokázal jsem nijak odpovědět.
„Tady pro tebe ještě není místo. Ještě nepřišel čas… Budu tu na tebe čekat. Vrať se!“
Znovu jsem nebyl schopen slova. Před očima se mi zatmělo a procitl jsem. Přitom jsem zjistil, že mne držíš za ruku a pozvolna jsem začal vnímat tvůj hlas…“

Poslouchali jsme s Ivankou beze slova. Na tak emotivní a pro nás neuvěřitelný zážitek, který Pavlovi utkvěl v paměti ve stavu blízkém smrti, se dalo nějakými slovy jen těžko reagovat. Je vůbec možné, že by se Pavel podíval do „jiného světa?“ Opravdu život smrtí nekončí? Na tyhle otázky budeme ještě asi hodně dlouho hledat odpověď.

Trvalo ještě téměř devět měsíců, než jsem si mohl s Pavlem, tentokrát na Moravě, připít slíbeným citrónovým Fernetem. Z domu jsme pro každý případ raději nevycházeli. Stejně nám to naše drahé polovičky zakázaly. Co kdyby někoho z nás napadly zase nějaké podobné adrenalinové sázky… O tom, jestli život smrtí nekončí, se Pavel po druhé na vlastní kůži přesvědčit nechtěl a já jsem k tomu nenašel dost odvahy. Co kdyby v tom krásném ráji bylo právě volné místo…