KRUTÁ DAŇ

.
„Marie, co budeme dělat?“, bezradně se ptal Jan, když jsme zase, tak jako v minulosti už mnohokrát, odváželi dusícího se Viktora k lékaři, s nadějí na pomoc. Viktor byl náš jediný syn. Trpěl alergií snad na vše, co ve městě mohl dýchat.
„Uvidíme, jsou teď nějaké nové léky, snad to na jeho dýchací alergické potíže trochu zabere“, držela jsem Viktorovu hlavu v dlaních a pobízela manžela k rychlejší jízdě.
„Kéž by s pubertou se svých problémů zbavil“, jak nám říkali, honilo se mi hlavou.
„Vydrž Viktore“, nastříkala jsem mu do otevřených úst lék ve spreji, aby se mu alespoň trochu ulevilo.
„Neboj mami, bude to zase dobré“, utěšoval mne. Bylo znát, že samotné mluvení mu dělá velké potíže.
„Nemluv. Šetři si síly, za chvilku jsme u našeho doktora“.
V čekárně jsme nečekali. Byla to naše domluva s lékařem, který sám věděl, jak je Viktorův stav závažný, když ho chytí záchvat. Nějakých poznámek od ostatních čekajících jsem sice nezůstala ušetřena, ale Viktorův život byl pro mne v tu chvíli tou nejdůležitější hodnotou.

„Prospěl by mu venkov, je tam přece jen lepší a čistější ovzduší“, to byla slova našeho dlouholetého rodinného ošetřujícího lékaře. Tak jako vždycky si připravil injekční stříkačku a ve Viktorových žilách pomalu začal proudit životadárný lék. Alergický problém odezněl během čtvrt hodiny a nikdo by neřekl, že před několika okamžiky byl život našeho syna ve vážném ohrožení. Lékař nám předepsal ještě nějaké silnější léky pro případ recidivy a vrátil se ke svému úvodnímu proslovu.
„Myslel jsem to naprosto vážně. Chcete-li, aby se Viktor zbavil těhle vysilujících potíží, odstěhujte se na venkov. Viktorovi je 16 let a několik dalších let pobytu za městem ho může zcela jeho potíží zbavit. Věřte mi. Léčil jsem v minulosti již celou řadu podobných pacientů, kdy astmatické záchvaty vyvolávala alergie na znečištěné ovzduší“.

Nebylo to pro nás lehké rozhodování. Celý život strávený ve městě a najednou bychom měli jít na vesnici? S Janem jsme uvažovali opravdu dlouho, ale jako máma jsem pro své dítě chtěla udělat maximum.
„Podívej Marie, to je ale krásná chalupa“.
Jan seděl u počítače a na internetu, tak jako v poslední době často, prohlížel reality na prodej.
A opravdu. Upravená, jednopatrová chalupa, jejíž součástí byla i stodola a stáj, tak jak to u takových venkovských stavení bývá. Pět vcelku velkých místností, s výhledem na les a nedaleký rybník. Malá zahrada, s několika ovocnými stromy, doplňovala celou idylku. Chaloupka se líbila i Viktorovi. Třicet kilometrů od města, spíše malé městečko, než vesnice. Dlouho jsme přemýšleli. Ale nakonec rozhodlo, že v malé obci bylo i gymnázium, kde mohl Viktor pokračovat ve studiu.

Dali jsme tedy na radu lékaře. Prodali jsme náš panelákový byt a za získané peníze si koupili celou nemovitost. Starší paní, která ji prodávala, se sice loučila těžce, ale její zdraví ani síly již nedovolovaly, aby se o chalupu i zahradu mohla starat. Stěhovala se k dceři do města a těšila se, že si „na stará kolena“ užije s celou rodinou luxusní dovolenou v Egyptě u moře.

Nastěhovali jsme se krátce před Velikonocemi. Jan jako podnikatel nemusel žádné další zaměstnání shánět a dál se zabýval nákupem a následným prodejem nejrůznějšího sortimentu zboží, potřebného pro velké firmy. Když jsme tak trochu přizpůsobili chalupu našim představám, začali jsme uvažovat co se stájemi. Ve stodole jsme bez dlouhého uvažování zřídili garáž pro naše dvě zánovní auta a já se zatím věnovala vedení účetnictví v manželově firmě.

„Co kdybychom si pořídili koně?“, přišel jednoho večera Honza s nápadem, když jsme zase uvažovali, jak využijeme naši stáj.
„Koně?? A ty se umíš o ně starat?“, ptám se vyděšeně, ale v podstatě tenhle nápad i mne zaujal. Zvířata jsem milovala celý život.
„Jo, mami! Koně, to jsem vždycky chtěl“.
Viktor slyšel tátovu úvahu do vedlejšího pokoje a přišel přiložit svoje polínko.
„No, myslel jsem na jezdecké koně, víš?“, Honzovi zářily oči a já věděla, že moje protesty se nesetkají s úspěchem. Postupně bychom tak mohli rozšířit naše podnikatelské záměry a prodávat…
Honza nikdy neměl od slov daleko k činům. Už na podzim se v naší stáji objevili tři koníčci – jeden hřebec a dvě klisničky. Angličtí plnokrevníci, jak jsem se dozvěděla. Chovat koně ale vůbec není jednoduchá záležitost. Koně se stali velkou Viktorovou láskou. Musím říci, že náš rodinný lékař tentokrát měl stoprocentní pravdu. Od té doby, co jsme opustili město, jakoby zázrakem Viktorovy astmatické potíže byly minulostí. Snad k tomu přispělo i koňské teplo, protože všichni koníčci Viktora brzy uznali za svého páníčka a mazlili se s ním při každé příležitosti.

Viktor se naučil jezdit poměrně brzo. Společně s tátou vyjížděli čím dál tím častěji do blízkého okolí. Každý, kdo zažil ví, jak je krásný pohled na svět z koňského hřbetu. Já sama jsem se ježdění vyhýbala, přece jen jsem měla před těmito zvířaty respekt. Ale to neznamenalo, že jsem je nemilovala. Pohladit si koníčky po jejich neuvěřitelně jemném chřípí, to byl i pro mne špičkový zážitek. Ale měla jsem k tomu velmi málo času. Kydání hnoje a podestýlání koním bylo mnohem častější mojí prací. Zanedlouho jsem přišla na to, že ve spojení s administrativou naší firmy a vedením domácnosti tak nějak nestíhám a cítila jsem se velmi unavená.

„Víš co?“, navrhl jednoho odpoledne Honza, když mne zastihl s kolečkem plným hnoje, který jsem vezla na zbudovaný kompost.
„Nechci aby ses mi tady udřela! Zaměstnáme ošetřovatelku koní, co říkáš? Daří se nám zatím dobře, snad si budeme moci dovolit takovou sílu zaplatit. Nemyslíš?“
Honzův nápad jsem přivítala a tak se součástí naší domácnosti v brzku stala i Milada. Mladá, svobodná, velmi pohledná a na první pohled pracovitá dívka. Vyhradili jsme jí jednu místnůstku v naší chaloupce, kde přebývala celý týden. Vstávání hodně brzo ráno jí nedělalo žádné problémy, na rozdíl ode mne a tak jsem opravdu uvítala, že veškerou péči o naše koníčky převzala na sebe. To jsem ještě netušila, jak dalekosáhlé důsledky pro můj další život její přítomnost v naší rodině bude mít.

„To víte, panímámo“, tak mi s oblibou říkala, i když se mi tohle oslovení vůbec nelíbilo.
„Ke koním je třeba mít úctu. Tohle zvíře tu bylo dřív než my. Nikdy se neprovinilo, vyhrávalo člověku války, sloužilo v dolech, lesích, pomáhalo stavět města, dávalo teplo i obživu. Člověka nepotřebovalo. Ale člověk jej potřeboval…“.
Tohle vyznání „koňské lásky“ nemělo chybu. A tak jsem brzo zrušila oslovování „panímámou“ a s Miladou uzavřela přátelské tykání.

Čas je běžec dlouhým krokem. Milada už s námi žila dva roky. Viktor odmaturoval na gymnáziu a rozhodl se studovat veterinu. Výraznou měrou k tomu přispělo i naše chovatelství. Svých zdravotních problémů se naprosto zbavil a tak si mohl dovolit jezdit za studiemi do města. Zůstávala jsem stále častěji doma sama. Manžel se věnoval podnikatelským aktivitám a Milada po splnění svých pracovních povinností odjížděla za svými zájmy. Neptala jsem se kam. Snad má nějakého chlapce, napadalo mne. Však by si to za ta léta také zasloužila… Až mnohem později jsem litovala, že jsem se neptala na důvod její nepřítomnosti. Ale společně jsme udržovaly krásné přátelství a nechtěla jsem je nějakými zvědavými dotazy kazit.

Ale jedna věc mne přece jen začala po nějaké době znepokojovat. Honza najednou vstával ve čtyři ráno, což bylo vzhledem k jeho spavé letoře opravdu zvláštní. Čím dál tím častěji se zdržoval mimo domov.
„Odjíždím do Prahy, mám tam schůzku s podnikateli“, vymlouval se, když jsem se ptala, proč tak brzo.
„Nebuď zvědavá, stejně bys to nepochopila“, odbýval mne.
Ale červíček pochybností v mojí hlavě mi nedal spát. A proto jsem jednoho časného rána, když Honza zase vstával ve čtyři, potichu sledovala, kam míří. K mému údivu šel do stáje.
„Co dělá tak brzo u koní?“, přehodila jsem přes sebe župan a vydala se po jeho stopách. Zastavila jsem před pootevřenými dveřmi do stáje, odkud se ozýval Miladin a Honzův smích.
„Neprobudils ji?“, slyšela jsem Miladu.
„Neboj miláčku, spí jako dudek a o naší lásce nemá ani ponětí“, odpovídal Honza.
Krve by se ve mně nedořezal. Stála jsem u vrat a snažila se pochopit, že to mluví o mně. Už víc jak rok mne takhle podvádí…
Nervy nevydržely a já vtrhla do stáje s hlasitým křikem.
„Honzo!! Milado!! Vy se nestydíte? To vám není ani trochu hanba?“
Oba se vášnivě líbali a chvilku trvalo, než vůbec zaznamenali moji přítomnost.
„Maruš? Co ty tady děláš?“ Na víc se Honza nezmohl. Zaskočila jsem ho dokonale.
„Já, co tady dělám? Snad ty co tady děláš, ne? Ty se nestydíš mne podvádět s dívkou, které bys s přehledem mohl dělat tátu? To mám za všechno, co jsem pro tebe a Viktora obětovala?“
Můj klid pomalu přerůstal v hysterii a já měla pocit, že každou chvíli musím zkolabovat. Ale člověk vydrží opravdu mnoho. Vykřičela jsem všechno svoje zklamání a vrátila se do ložnice, kde jsem se zhroutila v zoufalém pláči…
Náš rodinný život utrpěl pořádnou ránu. Honza kolem mne chodil velmi opatrně, zpočátku ani nemluvil. Ani já jsem nebyla schopna v prvních týdnech o objevené nevěře nějak diskutovat. Milada odejela ke svým rodičům a tak na mne kromě nepříjemných starostí zase zbyla veškerá práce kolem koní. Snad to bylo dobře. Mohla jsem v klidu přemýšlet, jak to budu řešit dál. Honzu jsem přesto všechno nechtěla opustit. Pomyšlení, že mi je nevěrný s přítelkyní, které jsem svěřovala i ty nejdůvěrnější informace, bylo pro mne také trýznivé. Nejvíce mne ale trápil Viktor.Zcela se věnoval svému studiu a a jen málokdy se vracel v týdnu domů.
„Doma je tak dusné ovzduší, že mne tam nebaví být“, prohlásil, když jsem jej přemlouvala, aby pro jednou alespoň v sobotu zůstal.
„To nedokážeš tátovi odpustit? Chodíte kolem sebe jako hrnec kolem horké kaše. Vždyť se už s Miladou rozešel…Trápí ho, když s ním nemluvíš!“
Citové vydírání. To jsem nedokázala vydržet. Protože v tomhle jediném měl Viktor pravdu, byla jsem to já, kdo jako první přišel podat Honzovi pomocnou ruku.
„Prodáme koně a Miladu propustíme“, navrhla jsem Honzovi, když tak jako každý večer zamyšleně seděl u stolu a neměl odvahu promluvit.
Podíval se na mne tázavýma očima.
„A ty bys mi odpustila?“, čekal netrpělivě na moji reakci.
„Vím, že jsem udělal chybu, ale chtěl bych strávit zbytek života s tebou. Můžeš-li odpusť mi. Bylo to takové poblouznění, znáš Miladu. Je pohledná, málokterého muže nezaujme…“.
„Mlč! Nezajímají mne tvoje důvody, proč jsi mi byl nevěrný. Když Milada zmizí z našeho domu, odpustím ti. I když – ten uzel na našem vztahu, který jsi pevně uvázal, ten už zůstane. Nikdy už to nebude jako dřív. Ale máš-li opravdu zájem, tu pomocnou ruku ti nabízím. Taky kvůli Viktorovi. Nechtěla bych o něj přijít. Vždyť kvůli nám ani nejezdí domů!“.

S počínajícím jarem se Milada od nás odstěhovala. Nebylo to jednoduché. Z krásného přátelského vztahu se rázem vyklubala nepředstavitelná zášť a její neschopnost uvědomit si, že si nenechám zkazit rodinný život. Vyslechla jsem mnoho nadávek a na moje vysvětlování Milada nedokázala reagovat jinak, než podrážděně a pláčem.
„Miluji ho, rozumíš? Nikdy se ho nevzdám! Když nebudu mít Honzu já, nebudeš ho mít ani ty. O to se postarám. Stejně si s tebou moc neužil. Mockrát mi to říkal“. Miladiným slovům jsem moc pozornosti nevěnovala. Jen vždycky hluboce zasáhla moji duši. Ale nenechávala jsem na sobě nic znát a zhruba po dvou měsících i za přispění mého manžela konečně Milada opustila náš společný domov. A nastal další problém. Co s koníčky? Starat se o ně sami, to bychom nezvládli, už proto,že Viktor se mnoho doma nezdržoval. Sice nás to všechny moc bolelo, ale chov koní jsme nakonec zrušili.
Snad u nového majitele budou mít také vlídné zacházení se stejnou láskou, jako jsme se snažili i za přispění Milady jim poskytnout u nás. Manželství s Honzou zase získalo svůj smysl, když jsem mu jeho nevěru velkoryse odpustila.
„Co kdybychom v srpnu vyrazili někam na dovolenou?“, navrhl Honza zhruba za půl roku po našem usmíření.
„Vezmeme i Viktora. Vyčistíme si hlavu od zbytečných starostí. Co říkáš? Nějaké pěší túry nám taky neuškodí. Alespoň uděláme něco pro své zdraví a možná shodíme i nějaké to kilo…“
Upřímně řečeno, i já jsem nějakou změnu opravdu potřebovala. A znovu obnovit vzájemnou důvěru, k tomu byla romantická dovolená tím nejlepším prostředím. Když jsme svůj záměr sdělili Viktorovi, byl nadšený. Ač byl velmi chytrý a docela hezký kluk, neměl ve svých jednadvaceti letech žádnou známost. „Pojedu s vámi rád, ale program budu mít svůj“, zamlouval si.
„Třeba potkám nějakou hodnou duši“.
Výběr, kam se vydáme, jsem zcela nechala na Honzovi. Dobře jsem věděla, že organizování dovolených a zájezdů ho vždycky bavilo a za našich mladších let bylo jeho prioritou.
„A jede se do Piešťan“, oznámil jednoho květnového odpoledne Honza. „Spojíme dovolenou s lázeňským pobytem. Vyhlášené piešťanské bahno nám určitě neuškodí a budeme mít ještě moře času na procházky po okolí, co říkáte?“
Jakkoliv protestovat nemělo smysl, protože další Honzovy věty případné neuspokojení absolutně vylučovaly.
„Třítýdenní pobyt v lázních jsem už zaplatil. Jede se druhý týden v srpnu. To prý už tam není takové vedro a procházky budou určitě příjemnější“.

Světoznámé lázně nás přivítaly krásným slunečným počasím. Cesta autem proběhla bez problémů a záhy jsme se ubytovali v luxusním hotelu, přímo propojeného s balneorehabilitačním centrem. Klid a výhled na překrásnou zeleň působil jako balzám na nás všechny. Ve volném čase jsme pořádali vyjížďky do okolí. Viktor měl většinou svůj program, jak si předem vymínil. Dobře se bavil ve společnosti mladé dívenky, o níž mluvil jako o Marience a užíval si lázeňského pobytu a možná i své první lásky plnými doušky. A tak se mohlo zdát, že naše dovolená opravdu přispěje k uklidnění naší rodinné situace a všichni zase najdeme ten pravý smysl společného života.

Krátce před ukončením lázeňského pobytu jsme vyšli před hotel. Byl krásný skoro už zářijový podvečer. Zadívala jsem se na parkoviště, abych prověřila, zda je naše auto na svém místě. Auto tam bylo. Ale vedle něj stála bílá škodovka. Ta škodovka, kterou jsem tak dobře znala…
„Proboha – Milada! Co tady dělá Milada?“
Obrátila jsem se k Honzovi a chtěla mu sdělit tuhle novinu. Ale to už nebylo potřeba, protože Milada se blížila k nám.
„Ale, kohopak to tu nevidím?“ Hlasitě projevovala své jakoby překvapení.
„Taky se tady rekreujete? To tě ta tvoje tolik zničila, že se potřebuješ válet v bahně?“, obrátila se na Honzu a v jejím hlase opět byla cítit nenávist.
„Stejně jsem tě nepřestala milovat a ty mě taky ne, co? Jen to tady přiznej. Ať to ta tvoje chudinka slyší, jak jsi jí byl nevěrnej, jaký to bylo se mnou! Co mlčíš? Vždyť přece sám víš, že to všechno byla pravda a že se tě nikdy nevzdám. Slyšíš? Nikdy!!“
„Milado – mlč a vypadni! S tebou jsem už dávno skončil, rozumíš“, Honzův hlas zněl rozhodně, ale Milada nebyla k zastavení.
„Tak skončil, říkáš? A co to bylo před dvěma týdny? Dobře jsem věděla, kam odjíždíš! Ještě řekni, žes mne před dvěma týdny neviděl!!
Podívala jsem se na Honzu zvláštním pohledem. Copak to všechno ještě neskončilo? Copak mi zase lže?
„Milado vypadni! Slyšela jsem Honzův hlas. Viděli jsme se, to je pravda, a to je taky všechno. Že jedu do Piešťan jsem ti řekl, když ses ptala, kam jedu na dovolenou“.
„No jasně. Proto jsem taky za tebou přijela. Ale to jsem netušila, že tu budeš s celou rodinkou. Ale nevadí. Aspoň si to budu moct vyřídit při jednom“.
Milada se stále víc přibližovala ke mně.
„Nikdy se Honzy nevzdám, rozumíš, nikdy!“, opakovala už po několikáté.
„A ty mi v tom nebudeš překážet!“
Než jsem se zmohla na slovo, přistála na mojí tváři dobře mířená facka. To už bylo i na moji svatou trpělivost moc a Miladě jsem facku vrátila.
„Tak ty mě tady budeš mlátit“, křičela Milada a uchopila mne za vlasy. To už se do rvačky vmísil i Viktor.
„Nechte moji mámu na pokoji, rozumíte?“
Snažil se Miladu ode mne odtáhnout. Ale nedařilo se mu to a Miladu nakopl do holeně, Milada sice pustila moje vlasy, ale její prsty se zaryly do mých tváří.
„Aby ses tomu tvému víc líbila, ubožačko!“.
Cítila jsem, jak z hlubokých škrábanců na tváři začíná téci krev a moje ruce vší silou stiskly Miladin krk.
„Ty zmije!“, křičela jsem a nepoznávala sama sebe. Okamžitě tady odsud vypadni, nebo tě zabiju!“
Ani jsem netušila, jakou mám sílu a na stisku jsem přitlačila.
„Proboha mami, pusť ji. Vždyť ji uškrtíš!“. Cítila jsem Viktorovy ruce na těch mých a jeho snahu odtrhnout Miladu ode mne. Teprve teď jsem si uvědomila co dělám a stisk povolila. Milada se nadechla a vší silou mi plivla do tváře. Sebrala jsem poslední zbytky sil a rukou zaťatou v pěst jsem ji udeřila do obličeje. Z nosu se jí spustila krev. To už se mezi nás postavil Viktor s Honzou.
„Postarám se o to, abys Honzu neměla ani ty, to si pamatuj“, slyšela jsem Miladu, když od nás odcházela za pomoci personálu hotelu, jehož pozornost jsme svým křikem nepochybně obě upoutaly. Plánovaný poklidný večer v parku před hotelem tedy skončil zcela jinak, než jsem si společně se svou rodinou představovala. Zbývající tři dny dovolené jsem byla jako na trní a stále se obávala dalšího Miladina výstupu. Honza mne opakovaně ujišťoval, že jeho vztah s Miladou opravdu skončil a jen litoval, že jí neprozřetelně prozradil místo naší dovolené.

Domů jsme se vydali v neděli dopoledne. Byl začátek září, krásné babí léto a tak jsem se těšila, že se při jízdě autem pokochám krásnou přírodou. Honza se v řízení s Viktorem střídal a tak jsem se pohodlně usadila na zadním sedadle.
„Pro mne to byl krásný pobyt“, schovával Viktor do peněženky Marienčinu fotografii.
„Marienka přijede v zimě k nám, víš mami? Pozval jsem ji…“.
Byla jsem ráda, že Viktor nalezl svoji spřízněnou dušičku a moc jsem mu to přála. Pro mne tahle dovolená, díky Miladě, tak překrásná nebyla. Ale říkala jsem si, že všechno je už pryč a že snad opravdu Honza zůstane jen mně.
„Co je?“, Viktor se obrátil na tátu, když zaregistroval jakýsi nezvyklý zvuk motoru našeho auta.
„Nevím. Něco tam harašilo, ale snad to nebude nic vážného“. Honza přišlápl plyn. Před námi byla krásně rovná silnice, lemovaná vzrostlými topoly.
„Tatí, uber“, slyším Viktora a sama si uvědomuji, že jedeme z mírného kopečka čím dál tím rychleji.
„Nějak to nejde“, Honza šlape na brzdy, ale rychlost naopak vzrůstá.
„Proboha, nebrzdí to. Viktore, nebrzdí to!“
Řítíme se neovladatelným autem do mírné zatáčky. Zatínám prsty do sedadla a přistihnu se, že ač jsem nevěřící, tak se modlím.
Mírná zatáčka ve vysoké rychlosti se nám stala osudnou. Smyk, rána, další rána. Vysoký topol ne a ne uhnout. Převracíme se na střechu, pak zase zpátky. Slyším Viktorův a Honzův křik. A pak je najednou ticho. Hluboké ticho a tma…

„Podívej, co je to támhle?“, Jirka se obrací na svoji manželku Růženu a pomalu se přibližují do mírné zatáčky nepříliš frekventované silnice.
„Zastav! Zase nějaký blázen jel moc rychle… Volej záchranku, jsou tady lidi!“ Růžena jako lékařka se ujímá svého úkolu. Sanitka je na místě za několik málo minut. Na pomoc si přivolává vrtulník.
„Museli jet jak šílenci“, konstatuje Jirka, když jemu neznámou ženu vrtulník v kritickém stavu odváží do nemocnice. Zbývajícím dvěma mužům už lékaři nemohli pomoci…

V nemocnici jsem si pobyla třičtvrtě roku. Po mnoha operacích se lékařům podařilo mne vrátit znovu do života. Ani nevím, zda to bylo dobře. Vyrovnat se se ztrátou dvou mých nejbližších, rozhodně nebylo jednoduché. Navíc při vyšetřování dopravní nehody vyšlo najevo, že příčinou byla technická závada na autě, kde došlo k proříznutí brzdových hadiček.
Pachatel této hrůznosti nikdy nebyl zjištěn. Mohla jsem se jen domnívat, že to byla Milada, která se postarala o to, aby můj manžel už nepatřil žádné z nás. Já jsem však za její přání zaplatila krutou daň…