PŮLNOČNÍ ODPUŠTĚNÍ

Vánoce! Ty nejkrásnější svátky roku. Jak já je každoročně milovala i přes jejich náročnou přípravu! Už asi pátým rokem jsem žila jen se svým Láďou. Přesto jsem si nedokázala tu správnou vánoční atmosféru odpustit a připravovala doma Vánoce se stejnou láskou, jako kdysi pro své děti, později pro svá vnoučata. Letos poprvé budeme trávit Vánoce jen spolu. Naše již dospělé děti se svými potomky daly přednost pobytu na horách a dnes modernímu nočnímu lyžování. Kde jsou ty časy. Za mého mládí i já jsem každý víkend ráda zabrousila na lyže se svojí drahou polovičkou a našimi společnými přáteli. Nemůžu se tedy divit svým dětem a pobyt na horách jsem jim doporučila. Společně se sejdeme až na Silvestra a řádně oslavíme Vánoce a příchod nového roku.

Týden před Vánocemi již přípravy byly v plném proudu a já chtěla vyslat Láďu na nákup. Stejně jen seděl doma v křesle jako zasloužilý důchodce a sledoval televizi. Takhle mohl být alespoň trošku užitečný.

„Sám? Nezbláznila ses Věro? Do toho předvánočního blázince mě samotného nikdo nedostane!“, tak reagoval na můj požadavek.
„No dobrá, tak tedy půjdeme spolu, když jinak nedáš“, konstatovala jsem s nepříliš velkým nadšením. Ale Ládíka jsem za ta léta znala dobře. Chození po krámech jej nikdy nelákalo a pokud tam byla jen malá fronta, odcházel. Před Vánocemi však každoročně dělal výjimku. Věděl, že nákup bude těžší než obvykle a alespoň jednou do roka byl kavalír, když nakoupené věci vyvezl ve vozíku před obchoďák a přeložil do našeho auta…

Stejně tomu bylo i tentokrát. V nedalekém supermarketu už byla vánoční atmosféra cítit všude. Snad díky velikosti tohoto obchodu se množství nakupujících rozptýlilo po ploše, takže tlačenice nikde nebyla. Kolem nás zněly vánoční koledy a já se s Láďou v nakupování rozdělila. On zmizel kdesi v oddělení elektroniky, protože našemu synovi chtěl pod stromeček darovat digitální foťák. Já zůstala v oddělení potravin a obvyklé dobroty ukládala do nákupního vozíku.

Sešli jsme se společně až u pokladny, každý se svým nákupem. Mladá pokladní se sobě vlastní rutinou markovala moje šunky, debrecínky, sýry, salámy a nezbytné pivo, chleba a rohlíky. Když však přišel za mnou na řadu můj Láďa, žasla jsem. Na tváři té mladé slečny se objevil úsměv.

„Zase tady, pane Voráček? Jakpak dneska? Všechno je v pořádku?“

Láďa kývl a mlčel. Já nechápala. Pokladní se nahlas zasmála, namarkovala foťák a nějaké zabalené textilie, o kterých mi Láďa odmítl cokoliv sdělit.

„Tak nashledanou, pane Voráček. A zase přijďte, byla to legrace“, loučila se s Láďou, aniž tušila, že své poznámky by si vzhledem k mojí přítomnosti měla raději nechat pro sebe. Já do rozhovoru nezasahovala a tak pokladní nemohla tušit, že k Láďovi patřím.

Svůj nákup si Láďa uložil do igelitky a můj vozík vytlačil ven na parkoviště. V té chvíli mi připadalo, že utíká, jako kdyby ho v obchoďáku všechno pálilo. Otevřel kufr našeho auta a já to už dál nevydržela.

„Láďo, odkud znáš tu mladou pokladní? Jak to, že tě zná jménem? Ty s ní něco máš? Láďo? To bys mi ale připravil pěkné vánoční překvapení, tomu se mi ani věřit nechce. Tak povídej a nekoukej“!
Láďa ukládal nákup do kufru auta a dál zarytě mlčel. Na moji opakovanou otázku jen dodal:
„Nic s tou holkou nemám. Viděl jsem ji dneska po druhé v životě. Jednou ti všechno povím, ale teď to po mně nechtěj. Nedokázal bych o tom mluvit s klidem a nechci Ti kazit Vánoce“.

Ať jsem se snažila sebevíc, nepodařilo se mi z Ládi dostal ani slovo. Přestala jsem tedy naléhat, protože i v tomto směru jsem svého mužíčka znala dobře. Až přijde čas, nevydrží to. Ale červíček mi v hlavě pořádně hlodal. Láďa a nevěra s takovou mladou? To jsem si nemohla připustit ani ve snu a říkala jsem si, že to snad nebude pravda.

Nadešel Štědrý den. Již od časného rána jsem jako tradičně připravovala bramborový salát a netradičně kuřecí řízky. Neholdovali jsme rybám, tak jako mnozí další. Nebavilo nás hlídat kostičky a tak si případně i pokazit návštěvou první pomoci sváteční atmosféru tohoto dne. Odpoledne jsem dokončila i nepostradatelné obložené chlebíčky, na tác nachystala napečené vánoční cukroví a společně s Láďou se konečně posadila k televizi.

„Tak v kolik dneska přijde Ježíšek, Věrko?“, přinášel Láďa k televizi dvě skleničky dobře vychlazeného Martini s ledem a citronem.
„A myslíš, že nás nevynechá? Stejně mi dlužíš ještě vysvětlení, však víš jaké. Tak, abys Ježíška ještě nenaštval“, snažila jsem se obrátit vše v žert, ale musím přiznat, že zvědavost už mi celý týden nedala pořádně spát.
Láďa si se mnou připil na krásné Vánoce. Usmál se.
„Vydrž. Přijde čas… Tak v kolik přijde ten Ježíšek?“, zopakoval svůj dotaz, jako by moji narážku před tím neslyšel.
„Skoukneme Popelku, co říkáš a pak zazvoníme“, navrhla jsem. Byla to naše rodinná tradice. Ježíšek vždycky zazvonil. Porcelánový malovaný zvoneček byl za tím účelem celý rok vystaven v obývací stěně a čekal na svůj okamžik.

Jak jsem navrhla, tak se i stalo. Po výborné večeři Ježíšek zazvonil a společně jsme rozsvítili vánoční jedličku, pod kterou se schovávalo několik krásně zabalených dárků. Vždycky začal vybalovat ten nestarší. A tak si Ládík vyzkoušel novou sváteční košili, přivoněl k pánské kosmetice a pochválil i krásně zabalenou láhev whisky, kterou měl tak rád. Teprve potom došlo na mne. Vybalila jsem společenské šaty, o kterých jsem opravdu neměla ani tušení a musím říci, že se Láďík i s velikostí trefil. S mým zamilovaným parfémem mi udělal opravdu radost.

„Moc se mi líbíš“, polichotil mi, když jsem si na jeho žádost šaty oblékla.
„Ale to není ještě všechno!“, upozornil mne, přesto, že pod stromečkem už žádný zabalený dárek nebyl. Čekala jsem tedy, že sáhne do kapsy a vytáhne nějaké překvapení. Ale nic takového se nestalo.
„Musíš se rozhlídnout. Pořádně koukej a uvidíš“, slyšela jsem jeho hlas za sebou. Obešla jsem stromeček kolem dokola, rozhlédla se i po našem nábytku, ale kde nic, tu nic.
Podívala jsem se na Láďu beznadějným pohledem.
„Na stromeček koukej, Věrko. Na stromeček!“, zopakoval mi to, když jsem zase začala koukat na podlahu. Zadívala jsem se tedy do ozdobených větví naší jedličky a … pak jsem to uviděla. Na silné větvi visely za sebou dvě nejméně půlmetrové štangle mého oblíbeného loveckého salámu a u každé byl přivázán malý igelitový sáček, ve kterém cosi bylo, ale okamžitě jsem nemohla přijít na to, oč jde.
„Ty víš, co mám ráda, viď. Ale dáme si společně, neboj“, sundávala jsem salámy ze stromečku.
„V lednici jim bude líp. Ale děkuju…. Moje oči blíže zaostřily na obsah igelitového sáčku přivázaného k salámu.
„Ne! Díky!“ Zavalil mne pocit velké radosti. V sáčku se třpytila velká kruhová zlatá krásně gravírovaná náušnice a v druhém sáčku další…. Dlouho jsem po takovém šperku toužila. Vždy, když jsem procházela kolem výlohy zlatnictví, kde byly náušnice vystavené, nedalo mi to, abych se tam nezastavila. A tohle byl výsledek mého lačného pozorování…

„To máš k těm šatům. Tady je od nich krabička. Sáhl do kapsy a podal mi ji. V lednu jdeme na maturák naší Janě, tak abys mi tam nedělala ostudu, víš“? I v jeho očích byla vidět neskrývaná radost.

Ano. Vnučka v příštím roce maturovala a já jsem se na její maturitní ples jako babička opravdu moc těšila. V návalu radosti jsem Láďu objala a dlouze políbila. Pohladil mne a tiše pronesl:
„Víš, že rád dělám radost druhým. I já ti děkuji, i když – dneska od tebe budu očekávat odpuštění…“.

Podívala jsem se na Láďu s tázavým pohledem a tušila, že čas jeho sdílnosti se blíží. Společně jsme usedli k obloženým chlebíčkům a dobrému vínu. Ale vysvětlování stále nepřicházelo, jako by Láďa váhal, zda mi vůbec má svoje tajemství odhalit nebo si jej tentokrát nechat opravdu jen pro sebe.

Ten správný čas přišel, když jsme se tak, jako každým rokem vydali na půlnoční. Byla tmavá mrazivá noc, na obloze se třpytily hvězdy. Jen sníh chyběl k dokonání vánoční atmosféry. Rozhodli jsme se na mši dojít pěšky, i když jsme to od našeho bydliště měli dost daleko. A tehdy Láďa začal svoje vyprávění, které jsem si vůbec nedovolila rušit nějakou poznámkou.

„Věrko, nebýt té pokladní v obchoďáku a jejích poznámek, byl jsem rozhodnutej, že se nikdy tento příběh nedozvíš. Ale okolnosti tomu chtěly jinak a tak poslouchej. V tom obchodě jsem byl asi před čtrnácti dny nakoupit. Víš dobře, jaká byla zima a tak jsem si vzal, tak jako dneska, na nohy vysoké válenky. Do prodejny jsem přišel dopoledne. Kupodivu tam nebylo moc zákazníků a to asi rozhodlo“.
Odmlčel se, aby nabral dech.

„No, a pak, když jsem procházel potravinami, mne napadlo, že ti koupím lovecké salámy a k nim přivážu náušnice, které jsem měl již koupeny dávno. Všechno to umístím na stromeček a nechám tě hledat. Ale co čert nechtěl, zaúřadoval jakýsi pokušitel. Když jsem bral do ruky ty salámy, tak mne napadlo, že tady nikdo není a že bych mohl zkusit salám nakoupit levněji. Však víš, jak to myslím. Pak už jsem moc nepřemýšlel. Vyhrnul jsem nohavici a do válenky zastrčil jednu štangli. Pasovala tam přesně. To samé jsem provedl s druhou, o tu byla těžší ta druhá válenka. Přehrnul jsem boty nohavicemi kalhot a bylo to. Daleko široko nikdo. Pak jsem nakoupil pivo a další věci podle seznamu, který jsi mi dala a vydal se k pokladně. Salám v botách studil, ale při chůzi to nijak nevadilo. Měl jsem sice trochu výčitky svědomí, ale na druhé straně jsem sám sebe přesvědčoval, že se nic nemůže stát. Nikdo mne přece neviděl!
Ale přepočítal jsem se. Sotva jsem prošel pokladní zónou, začala reagovat jakási signalizace. Pískot upoutal ostrahu, která stála za pokladnou. Zprvu jsem tomu nevěnoval vůbec žádnou pozornost. Teprve, když pískání neustávalo a já byl jedním z bezpečáků vyzván, abych znovu prošel ochrannou zónou, uvědomil jsem si, že pískají moje boty. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, ale nedalo se nic dělat. Vytáhl jsem z každé válenky štangli salámu a snažil se nejdříve ochranku uprosit, aby nic neoznamovali policii, že všechno zaplatím. To jsem také u pokladní, která mne oslovila při druhé návštěvě, opravdu udělal. U ní vyvolaly moje pískající boty záchvat smíchu, i když mně moc do smíchu nebylo.

„To víte, pane. Všechno je tu kódované. Ale pískající boty – to jsme tady opravdu ještě neměli!“, objasnila mi situaci. Tehdy mi teprve došlo, jakou neskonalou pitomost jsem chtěl provést.

Uprosit ochranku a nebo pokladní se mi nepodařilo.
Nakonec jsem přivolané hlídce policie zaplatil pětistovku a to ještě na mě byli moc hodní. Takový „šprým“ prý může přijít až na patnáct tisíc korun. Od policie a ochranky se pokladní dozvěděla moje jméno a policistům vylíčila se smíchem, jak jsem vytáhl salámy z houkajících bot… A víš všechno. Pokladní bych byl tehdy při našem společném nákupu nejraději uškrtil, to mi opravdu věř. Ale na druhé straně musím říct, že mezi námi nikdy nebyly žádné tajnosti a mně se právě teď neskutečně ulevilo. A teď mě zatrať, nebo mi aspoň vynadej. Zasloužím si to“.

Poslouchala jsem bez přerušení a při Láďovu vyprávění jsem si představovala, jak to asi celé vypadalo. Úsměv na mojí tváři nedal na sebe dlouho čekat.

„Nevěděla jsem, že žiju s takovým naivkou, který se pokusí být zlodějem. Ale víš co? Už je to za tebou, v podstatě to dopadlo nejlíp jak mohlo a já ti za ty zlaté náušnice opravdu odpouštím. Ještě je otázka, zda ti odpustí tam ten… Z věže kostela, kam jsme přicházeli, zvony odbíjely půlnoc a z otevřených dveří chrámový sbor zval na slavnost Kristova zrození. „Štědrej večer nastal“, neslo se tichou nocí. A jakoby i počasí si uvědomilo vážnost okamžiku, k zemi se začaly snášet bílé sněhové vločky. Krásný, pro mne neopakovatelný a pro nás oba zvláštní Štědrý den…