Války rozumu a krve I. Kapitola 7 (2. část) - Bolest válečníků

Pája vstoupila do sluncem zalité místnosti a uviděla Nikky a Nikču sedící na posteli, jak tiše hovoří mezi sebou. Slunce pronikalo skrz okna a zářilo dovnitř jako božské světlo. Jemná vůně svíčky, kterou Pája zapálila brzy ráno, stále plula vzduchem jako vůně pocházející z posvátného chrámu.

Avšak Pájinu pozornost okamžitě upoutala Nikky, která měla rudé oči a vlhké tváře od slz. Což vyvolalo Páje vzpomínky na staré kostelní fresky. Andělé na nich pláčou a jejich slzy tečou po tvářích jako dešťové kapky po oknech kostela. Ale zatímco andělé vždycky pláčou bezmocně, Nikky je jako bojovnice, která odmítá kapitulovat před svým traumatem. Jako vlny na břehu modrého moře, které se neustále snaží překonat své překážky a pohlcovat veškerou bolest do sebe.

Aby to dokázala, přistoupila na Nikčinu radu, nelpět na tom, co se stalo. A tohle si žádá skutečnou sílu a kuráž, přijmout věci takové, jaké jsou a poté se od nich odpoutat. Tušila, že to zásadní v životě člověka je oku neviditelné, skrze pomíjiví svět jevů. Nejlepší by prostě bylo, kdyby člověk nic nechtěl, protože celý život stejně o něco přichází. Nebo to myslela Nikča trochu jinak? Místo toho je člověk ochoten se až směšně překonávat, jen aby něco nebo někoho neztratil.

„Co se stalo?“ zeptala se Pája tiše, přestože tušila, že to má něco společného s včerejší traumatickou událostí. Nikky si otřela oči rukávem svého šatu. „Nic,“ odpověděla slabým roztřeseným hlasem. Nikča si lehce povzdychla a pohladila Nikky po rameni, aby jí ukázala svou podporu. Byla to síla pevného kořene, který drží a spojuje nevlastní sestry pohromadě, když jsou testovány nejtěžšími zkouškami osudu.

„Prosím, řekněte mi pravdu,“ naléhala Pája. „Je to kvůli tomu, co se včera stalo?“ Nikky a Nikča se na sebe podívaly s překvapeným výrazem. „Jak to víš?“ zeptala se Nikky téměř šeptem a pocítila, jako by se jí do srdce zakously drápy nějakého dravce. Pájiny oči se rozjasnily do plného pochopení a soucitu, ale zároveň i zvědavosti. Byla připravena naslouchat a ochotná pomoci, jako pramen vody, který nikdy nevysychá a poskytuje život všemu, co potřebuje.

Nikky se nadechla a poté se rozhodla otevřít se Páje a sdílet své pocity. Hovořila o své bolesti, strachu a pocitu bezmocnosti. Pája poslouchala pozorně a podporovala ji, dávala ji naději a ukazovala jí cestu, jak se s tím vším vypořádat. Byla jako světlo v temnotě, které ukazuje cestu v přívalu těžkých emocí.

Nikča tiše poslouchala a poté se připojila k rozhovoru. Hovořila o tom, jak je důležité držet pohromadě a podporovat se navzájem. Byla jako kořeny, které spojují stromy a poskytují jim stabilitu v bouři.

Modrovlasá Nikky začíná cítit jednotu slov, myšlenek a činů. S tím souvisí nutnost přijmout sebe sama takovou, jaká je a nemučit se zbytečně za to, že svět je odlišný od toho, jak ho ještě před pár dny znala. Zkouší se k sobě chovat, jako k tomu nejlepšímu příteli a Pájina výřečnost ji v tom pomáhala. Snad bude život zas o něco jednoduší.

„Jste jako andělé,“ řekla Nikky s úsměvem. „Andělé, kteří mě chrání a poskytují mi oporu.“

Pája a Nikča se na sebe usmály a Nikča řekla: „A ty jsi jako válečnice, Nikky. Silná a odvážná. Spolu se sestrami jsme neporazitelné.“

Byla to pravda. Tyto tři dívky spolu vytvořily soudržnou a silnou rodinu, která byla schopna překonat všechny překážky. Byly jako mořské vlny, které se nikdy nevzdávají a stále hledají cestu vpřed.